Sběratel Josef Maixner: Kvalitní umění není otázkou peněz

„Jedním z dopadů sítí je, že umění se otevřelo mnohem širší skupině zájemců. Je to samozřejmě dvousečné. Osobně vnímám, že poslední dva roky je enormní zájem o umění v aukcích a že lidé, kteří mají peníze, se při investování orientují mnohem více na umění, což samozřejmě tlačí tu cenu výš. Aukce dříve skýtaly více možností, teď se mi daří mnohem méně často v nich cokoliv pořídit. V posledním roce beru spíš jako milé překvapení, když se mi něco povede koupit. Ale nevadí mi to,“ prozrazuje Josef Maixner, který svou sbírku představí od 1. března v Galerii Magnus Art v sídle J&T Banky.

Sběratel Josef Maixner s dílem Evy Macekové, Horror Vacui

Jak vypadá vaše příprava na cesty za uměním?

Během týdne si vytipuji, kam bych chtěl jít, a udělám si rešerši. Domluvím si schůzky jednu za druhou, sestavím plán na celý den. Vím, že u žádného umělce se nemůžu zdržet dvě hodiny, obvykle jsou to hodinové či ještě kratší návštěvy. Ale když je potřeba, jsem schopný plán rychle změnit, vše přeskupit. Nemám s tím problém, nepřipouštím si zbytečný stres a také se nezabývám tím, co by kdyby. Když jedu do Prahy, nemám třeba obavu z parkování, protože vím, že místo vždycky najdu. Ono pokaždé někde čeká. Dnes jsem třeba mířil k Jiřímu Petrbokovi, a když jsem se blížil ulicí, zrovna před jeho ateliérem vyjíždělo auto – jako kdyby vědělo, že jdu k němu.

Podle čeho si umělce vybíráte a podle jakých kritérií se řídíte, když nakupujete umělecká díla?

To hlavní kritérium, kterým se při sbírání řídím, je prosté: líbí, nebo nelíbí. Druhé je, že musím mít pocit, že to dílo je tak dobré, že se mi to bude líbit za měsíc, za rok, za dva a pořád. Troufnu si říct, že tohle už poznám. Umělce sleduju dlouhodobě, mj. na Instagramu, chodím na výstavy a klauzury, kde mě často osloví i úplně neznámí, začínající umělci. Když je to možné, objednávám se na návštěvu ateliéru. K někomu zajdu opakovaně, než se rozhodnu, že něco koupím. Pokud jsem přesvědčený, že je konkrétní dílo dobré, koupím ho však hned. Několikrát jsem koupil obraz, i když byl teprve rozmalovaný. Protože byl tak kvalitní.

Pavla Malinová, Hlava (2020), tužka a úhel na papíře (41,5 × 29,5 cm)

Jak poznáte, co je, nebo není kvalitní?

Chce to cit a taky mít hodně nakoukáno. Ještě předtím, než jsem se začal zabývat výtvarným uměním, jsem sbíral koberce. Abych se zorientoval, ponořil jsem se do studia koberců, začal jsem jezdit do Hamburku, kde mají v docích obchodníci tisíce koberců, chodil po prodejnách v Česku. Nechali mě sáhnout si na koberce, prohlédnout si je a tak jsem postupně dostával do hlavy množství informací týkající se barevnosti či materiálů. Věděla jste například, že koberec, který je z Persie, váží výrazně víc než třeba koberec z Indie? Protože je z kvalitnější vlny. Také jsem se postupně naučil rozeznávat barvy přírodní od těch syntetických. Teprve potom jsem začal nakupovat, mám moc rád staré koberce, ty pošlapané. Na nich je krásné, že prožily několik generací, mají svou historii. Až pak jsem se rozjel do Vídně na aukce.

Pak jste ale koberce vyměnil za obrazy. Jak se to stalo?

S koberci je velká potíž, že zaberou hodně místa. S obrazy je to jednodušší. Jinak je to ale podobné – když chcete umět rozeznat, co je dobrý obraz, je potřeba jich do hlavy naskládat kvanta a hodně vidět naživo. Samozřejmě ani pak nemusíte mít pravdu, je to subjektivní, ale přesto je to nějaký klíč. Mě těší, že třeba zrovna Petrbok říká, že mám schopnost, jakmile vstoupím do ateliéru, okamžitě poznat tu nejlepší věc, která tam zrovna je.

Jinými slovy říkáte, že cit pro umění se dá vypěstovat?

Já ho pěstuju pořád! Dá se to naučit postupně. Mně pomáhá, když vytáhnu nějakého umělce na výstavu a poslouchám jeho komentáře o tom, jak na něj díla působí. On přece jen dokáže lépe číst v technice malby atd. Tímto způsobem jsem se hodně naučil. Tohle je pro mě obrovská škola.

Jozef Čižmár, Zlatá klec (2020), akryl, tuž na papíře (66 × 36 cm) 

Mnoho lidí, kteří sledují umění, zná instagramový profil vaší sbírky Pekelné sáně, kde jste velmi aktivní. Jak se mění sběratelství v digitálním světě se sociálními sítěmi? Vy sám sdílíte jak fotky nových akvizic, tak momentky z návštěv ateliérů.

Jedním z dopadů sítí je, že umění se otevřelo mnohem širší skupině zájemců. Je to samozřejmě dvousečné. Osobně vnímám, že poslední dva roky je enormní zájem o umění v aukcích a že lidé, kteří mají peníze, se při investování orientují mnohem více na umění, což samozřejmě tlačí tu cenu výš. Aukce dříve skýtaly více možností, teď se mi daří mnohem méně často v nich cokoliv pořídit. V posledním roce beru spíš jako milé překvapení, když se mi něco povede koupit. Ale nevadí mi to. Přesto se jich ale stále účastním, protože mě baví celý ten proces. Donutí mě to si věci nastudovat, jít se podívat na předaukční výstavu.

Jakou chybu jste při sbírání udělal?

Když jsem hned poprvé na dálku vydražil Krapivného a tentýž den také Vladimíra Lebeděva, současníka ruské avantgardy, nabyl jsem dojmu, že jsem nejchytřejší a v další dražbě online nakoupil obraz od polské impresionistky Olgy Boznańské. Radoval jsem se, jak je levný. Samozřejmě mě to spíš mělo varovat. Jak se později ukázalo, bylo to falzum. Protože jsem si chtěl být jistý, sjezdil jsem celé Polsko, abych viděl všechny dostupné Boznańské, a tak dnes už vím na sto procent, že to určitě Olga Boznańská není. Ale beru to jako lekci, od sbírání mě to neodradilo.

Jaký je podle vás rozdíl mezi sbíráním umění a hromaděním věcí?

Sbírání znamená, že vybíráte věci, které jsou kvalitní, takové, že když se na ně někdo podívá za sto let, tak si řekne, „tohle je výborné“. Hromadí se nepotřebné věci, které vás strašně rychle přestanou bavit. Pozoruju, že lidé kupují dokolečka věci, které nepotřebují – nové telefony, pohovky, auta, oblečení. Mají tendenci hromadit spotřební věci, které nemají žádnou hodnotu.

Igor Hosnedl (2021), Billy's Room, ručně vyrobené pigmenty, lepidlo a damarský lak na plátně (200 × 280 cm)

Jste původním vzděláním programátor, systematický člověk. Dokážete vyčíslit, kolik času jste sbírání věnoval?

Ne, to vůbec ne. Já systematicky hledám, ale hodiny a peníze nepočítám. Nikdy jsem třeba ani nezjišťoval, kolik bude stát galerie, kterou buduji. Bál bych se, že kdybych si rozpočet udělal, do té rekonstrukce bych pravděpodobně nešel.

Takže nepřemýšlíte o umění jakožto investici?

Vůbec. Nekalkuluju s tím, jakou moje sbírka bude mít cenu v budoucnosti. Pokud někdo buduje sbírku investičně, je to jeho volba, osobně mi to však nic neříká. Navštívil jsem pár výstav, kde bylo vidět, jak je vše kupované na jistotu, a působilo to na mě mimořádně chladně.

Říkám si, že když to dobře dopadne, mám před sebou ještě dalších 30, možná 35 let života, ale je mi jedno, co v tu dobu bude. Rád bych sbírku daroval nějaké instituci.

Je podle vás důležité poznat osobnost autora?

Asi to není úplně zásadní. Obraz o osobnosti tvůrce sám řekne mnoho. Ale je to jen další příběh, další rozměr toho obrazu. Obraz je důležitější. Umělci nejsou lepší ani horší než my ostatní. Je to vzorek lidstva jako každý jiný. Ale mně je 99 procent umělců, které jsem poznal, sympatických.

Vaše sběratelství je spojené také s mecenášstvím. Podle čeho se rozhodujete, kterého umělce podpoříte?

Mecenášství by, myslím, nemělo být o očekávání vděku. Je to pomoc člověku. Poté, co jsem dostal infarkt, jsem nabyl přesvědčení, že peníze jsou absolutně nedůležité. Dal jsem milion korun nevidomým v Brně, aby si mohli pořídit výtah. Když přestanete vidět, je to totální průšvih. A jsou tady organizace, které se o tyto lidi starají, naučí je chodit po ulici, naučí je starat se o sebe. Připadalo mi tedy smysluplné je podpořit. Také jsem podporoval děti z Klokánku, věnoval jsem jim třeba peníze na to, aby se podívaly k moři. Když tohle dělám, nic od toho nečekám, je to jen pro můj dobrý pocit.

Když podporuju umělce, stačí mi, když u nich rozpoznám talent a vím, že jim ty peníze pomohou tvořit. Rád to udělám, když cítím, že ten člověk chce pracovat, jen třeba zrovna nemá možnosti. Vezměte si třeba ilustrátorku a malířku Evu Macekovou, jejíž práce mám moc rád. Našel jsem ji, když jsem se sbíráním začínal. Tehdy jsem se ptal umělců, koho mi doporučí. A Evu mi, myslím, doporučil Tomáš Roubal. Tak jsem ji navštívil. Ona je velmi introvertní a skromný člověk. Bydlela v malé místnosti, ve které i tvořila. A já tam viděl neskutečný talent. Než začala pandemie, přivydělávala si v papírnictví a kavárně a najednou byla coby Slovenka bez práce a bez nároku na podporu. Podporoval jsem ji pak asi půl roku, protože to bylo zaprvé potřeba a zadruhé jsem chtěl, aby tvořila. Mám od ní z té doby úžasné pletené panáky z vlny.

Klára Hosnedlová, Bez názvu (2016), bavlněná výšivka na plátně (23 × 32 cm)

Myslíte si, že kvalitní umění je otázka peněz?

Ne. Kupovat umění se dá i s nízkým rozpočtem. Pokud se člověk omezí na cenově dostupnější kresby či grafiky. Sám si nemůžu dovolit všechny obrazy, které by se mi líbily. Vím, že ročně mohu utratit jen omezené peníze, a toho se držím.

Nicméně cena děl konkrétních umělců se může zvyšovat s tím, jak roste jejich hodnota v čase. Posouvá se s tím i váš limit?

Je to strašně zajímavé, ale obvykle neplatím víc. Stalo se mi třeba, že se mi něco moc líbilo, ale věděl jsem, že je to za mojí hranicí. Když jsem to autorovi řekl, prohlásil, že by mi to věnoval i zadarmo, protože by si přál, aby to bylo v mé sbírce. To bylo neuvěřitelné. Samozřejmě že bych žádný obraz zadarmo nevzal – protože co je zadarmo, je bezcenné – ale prostě jsme se dohodli na kompromisu, aby byly spokojené obě strany. Umělci si totiž také často vybírají svoje sběratele.