Jiří Černický: Umění a věda. To jsou pilíře, které zůstanou po každé generaci

Jaká díla jste pro Art Index Pop-up připravil?

Poslal jsem trojici obrazů spadajících do mé série, na které pracuji asi už deset let. Jedná se o obrazy, které bych v ideálním případě instaloval do interiérů sci-fi filmů.

Prosím?

To jsem si kdysi vymyslel. Říkávalo se totiž, že v moderně už nebudou existovat tradiční umělecké formy, tedy zejména malba. Že tato média vymizí. Tato myšlenka se vracela hned několikrát, naposledy se to i u nás prosazovalo v neokonceptuálním umění. Například Jano Mančuška toho byl velký zastánce. Malba podle nich je nedostačující, příliš komerční, vyčerpanou formou. Já se zároveň dlouhodobě dívám, jaké umění je vystavováno ve filmech, což je velmi zajímavé téma. Většinou to umění bývá hrozné, protože musí jít o neutrální kulisu, umění na sebe nesmí poutat příliš velkou pozornost. A ve sci-fi filmech pak skutečně malba téměř úplně vymizela. Je tam video art či design, ale malba ne. A proto mě napadlo do těchto interiérů malovat. Jde o jakousi „zakázku“ pro ten daný interiér, takže tyto malby do sebe zároveň i estetiku toho daného sci-fi film nasají. Výsledek je tedy hodně zvláštní, specifický, tedy jiný. A to hledám.

Jaké filmy jste takto už vylepšil? A kolik jich vlastně je?

Takových pětadvacet. Všechny teď nevyjmenuju, ale jsou tam klasiky jako Vetřelec, 2001: Vesmírná odysea. Jeden obraz je třeba k filmu Blade Runner. Ten je vytvořen pro prosklenou pyramidu, v níž stačí jen říct, aby se okna zatemněla, a ona se zatmí. Do té temné místnosti jsem chtěl umístit takový zářivý obraz, který by ten interiér projasnil. Obrazy vycházejí z estetiky a ergonomie přístrojů a architektury budoucnosti a estetiky vesmíru, hvězd a tak podobně.

Tím se dostáváme k poměrně velkému souboru otázek, které se týkají právě umění ve veřejném prostoru, umění ve velkých realitních komplexech…

Tady jsou zatím dobré realizace málo vidět. Architekti se snaží, aby ta samotná architektura přebírala funkci umění. Možná se to v posledních letech trochu mění, ale spolupráce mezi architektem a umělcem stále nebývá dostatečná. Já tomu rozumím, většinou to je zřejmě ekonomický problém. Architekt samozřejmě raději zaplatí zaměstnance, než aby přizval umělce. Jsou výjimky, David Černý, Jiří Příhoda, Jaroslav Róna. Ale jsou to spíš sólo věci než trend.

Není to spíš otázka na investory než na architekty?

Ale investoři tomu přeci vůbec nerozumí. Nerad bych se jich dotkl, ale opravdu neznám osvíceného investora, který by znal dějiny umění a to, co se v této branži děje a aby v tom smyslu chtěl vynaložit peníze na to, aby tam nějaké opravdu kvalitní umění bylo. Hodně je to o pouhém marketingu, a ne o znalostech. Je to docela groteskní situace, protože takový neinformovaný investor nepočítá s budoucností. Když se do umění investuje a vznikne kvalitní dílo, dokáže celou architekturu výrazně pozvednout. A to i podprůměrnou architekturu. Když přijedete do Egypta, do Států, kamkoli. Na co koukáte? Vždycky to je v první řadě umění, volné umění. Jiskru každému městu dodává právě ono. A většina lidí si to ani neuvědomí. Co zbylo po jakékoli civilizaci? Umění! Dnešní investoři si tohle neuvědomují, vznikají tak povětšinou budovy bez výrazu, i kvůli tomu pak nejsou ta místa živá. Prosím nerad bych se dotkl opravdu kvalitních architektů, které já sám pokládám za umělce. Teď se však bavíme o investorech, kteří dobré umění nechápou, protože mají většinou jiné priority a zájmy, většinou samozřejmě ekonomické.

A jaké umění ve volném prostoru se Vám líbí?

Šťastná mi přijde realizace Jiřího Příhody na Invalidovně. To je velká a složitá věc, na kterou bych si sám netroufl. To není ono lidové umění. Nerozumíte tomu totiž na první pohled, protože je to tajemné, a to mě přitahuje více než to zjevné. Běžný občan, omlouvám se za ten výraz, má však raději věci srozumitelné – pěkně naservírované na talíři. Ale bude zajímavé také sledovat, jestli se o to Jirka Příhoda či někdo pověřený vydrží starat tak, aby to fungovalo napořád. Hrozí totiž, že když se o to starat přestanou, stane se z toho nepochopitelné monstrum, u něhož nikdo nebude chápat, proč tam je. Fandím tomu, takové umění do veřejného prostoru patří. Ukáže se, jestli je naše společnost už dost osvícená. Ve Francii nebo Polsku bych neměl strach. U nás se bojím, že to je většině veřejnosti fuk.

Ale těch zajímavých věcí je samozřejmě víc. Mám rád třeba instalace Claese Oldenburga, hodně se mi líbí interaktivní umění, po kterém lze třeba chodit a upravovat je. Skvělý je například Angel of the North od Antonyho Gormleyho, který je takovou obří sochou na pobřeží, má křídla podobná jako z letadla. Ale zase: Jde o tu proporčnost. Socha tu je v kontextu pobřeží moře, a i když je ta socha obří, působí opravdu skvěle. Doplňuje krajinu. Nejsem a priori proti monumentálnímu umění.

Není to přeci jen trochu podstata doby, že se prosazují megalomanské projekty? V současnosti přeci jde velmi často o upoutání pozornosti, což se tímto daří.

Ono to tak bylo vždycky, patří to k člověku, že na sebe chce upoutat pozornost. A pozor, to, že na sebe někdo chce upoutat pozornost, nemusí automaticky znamenat, že je dané dílo egoistické a nabubřelé. Souvisí to například s tematikou banality, ale to bychom tu měli strašně dlouhou přednášku.

Tak snad jen v krátkosti…

Banalita může na jednu stranu relativně razantně otevírat spoustu extrémně zajímavých otázek, ale na stranu druhou prostě může být i plochá, a tedy nic neříkající v tom špatném slova smyslu. Na to první dílo se chcete dívat, na to druhé ne, protože se není nač dívat. A umění je tedy v tom, zda je umělec schopen potenciál banality efektivně využít.

Řekl jste, že většině lidem je umění fuk. Nemění se ale vztah české společnosti k umění v posledních letech přeci jen k lepšímu?

Společnost je moc široký termín. Důležité je vědět, o jakém výseku společnosti mluvíme. Řekl bych, že zhruba 70 procentům obyvatel naší země je to fuk. Ale berte mě s rezervou, je to jen osobní odhad. Samozřejmě když i tito lidé jedou do Egypta, tak aniž by si to přiznali, sledují umění. A líbí se jim to. To, že sledují umění u nás, doma, je také fakt, ale nepochybuju o tom, že to zkrátka vytěsňují. Leckdo se projde po Praze a je v tomto smyslu mimo. Neuvědomují si, že na umění koukají vlastně nepřetržitě. Zjistili by to až ve chvíli, kdybyste jim umění vypnul. Kdyby umění z minuty na minutu zmizelo, tak by si řekli: „Hele, polovina toho, na co jsme koukali, tu není!“ Řada lidí si myslí, že umění nepotřebuje, a přitom si vůbec neuvědomují, jak blízko jim umění je. Tristní je to pak u politiků, kteří si vůbec neumí představit, že umění k něčemu je. Kultura je na chvostu jejich zájmu. Je to podobné jako s vědou.

Jak to myslíte?

Člověk si neuvědomuje, jak moc je obojím prodchnut. A zase si představte, co by nastalo, kdybyste vypnul vědu. Věda a umění. To jsou prostě dva pilíře, na kterých společnost stojí. A nejde jen o tu špičku, třeba o výtvarné umění. Lidé koukají na filmy, jedí příborem. To všechno je umění. Ale bohužel tohle si neuvědomují ani inteligentní a mocní lidé, kteří jsou v politice. Pro ně je povětšinou prioritou vyhrát ve volbách – jde jim tedy o moc a té vše přizpůsobují, ostatní je druhořadé.

Dá se to změnit?

Nemyslím si. Je to tady taková tradice. Blbá tradice. Bývalo to tady tak i v minulosti. Podívejte se na Národní galerii, její sbírky. Vždyť ty nejsou nijak moc zajímavé. A platí to i pro staré umění. Všude okolo nás mají daleko zajímavější sbírky. My máme jedny z nejhorších sbírek v Evropě. Bylo to tady tak, až na výjimky, vždycky. Je málo osvícených lidí, kteří by měli vizi přesahující naše hranice a uplatňovali ji na naší půdě. Většina odjede jinam, protože zde je to těžké realizovat.

Já měl za to, že tu byla docela rozvinutá tradice mecenášství. A přerušili to komunisti.

Ano, byli tu mecenáši, lidé s vizí i pro budoucnost. Ale ve srovnání s Maďarskem, Rakouskem a dalšími zeměmi to nebylo nijak závratné. Ta tradice je tady prostě slabá. V důsledku toho tady je umění velmi špatně vnímáno. A to se mění velice kostrbatě. Pár lidí to nezachrání. Ale opět se můžeme vrátit k té politice. O komunismu se vůbec nebudeme bavit. Ale i po pádu komunistů, kdo z vrcholných představitelů přikládal umění nějakou váhu? Kdo? Kromě Havla a Schwarzenberga samozřejmě. Koho z vrcholných představitelů to zajímalo? Klaus to bral čistě účelově a Zeman ani snad nevěděl, že něco takového existuje. Jeho názory byly takové, řekněme, amatérsky nijaké. A to byli čelní představitelé této země téměř třicet let. Jestli se pletu, ať se kdokoli ozve, já se mu omluvím, pokloním a projeví-li zájem, půjdu s ním rád na pivo a o umění si rád popovídám, aby to poslal dál.

Třetí výstava J&T Banka Art Index Pop-up, která se uskuteční v Invalidovně, si dala za cíl ukázat možnosti uzdravování uměním. A to nejen pro konkrétního umělce či individuálního diváka, ale třeba i pro společnost. Má umění takovou moc?

Umění má spoustu funkcí, nekonečně funkcí, nekonečně možností. Vychází to mimochodem i z toho, že umění vlastně nelze definovat. Naštěstí to neumíme. Ono samo se tomu z podstaty brání. Je to nespoutatelná entita. A podle mě to je jediná věc, která je takto nedefinovatelná, a přitom zůstáváme v plusu. To je na něm to krásné. A samozřejmě jednou z těch funkcí je i ta, řekněme, ozdravná, terapeutická. Ale nelze říct, že umění má, nebo dokonce že umění má mít pouze tuto funkci. Ne, tak tomu určitě není.

A když ji zrovna má. Je řekněme schopnost umění nabídnout člověku katarzi, kanalizaci nějakých jinak těžko pojmenovatelných emocí či pojmů to hlavní?

Opět: může to tak být. Je to určitě jedna z možností. Určitá část umění má tu moc naplnit člověka něčím velmi pozitivním, uklidňujícím, harmonickým. Ale pak tu je určitá část umění, které to má úplně naopak, má vás rozhodit, třeba i vzbudit negativní emoce. Umění má i mocnou funkci destruovat a znejišťovat, umí člověka pěkně vytočit. Ale i negativní emoce a ataky mají přeci důležitou funkci pro naši společnost i pro každého jednotlivce. Já bych to možná přetočil. Já jsem v umění samozřejmě hodně ponořený, vlastně neustále chrlím umění. Naopak většina lidí ho spíše vstřebává. A když toho mám už nad hlavu, tak si vezmu knížku a čtu si beletrii. To mě nabíjí. Léčí. Dostávám do sebe nějaké myšlenky, často i velmi negativní. To podstatné však je, že tak vstřebávám zajímavé ideje, zkušenosti a rozšiřuje se tak mé poznání. To ve mně mnohdy vyluzuje doslova nějaké hormony štěstí, existuje-li něco takového.

Jiří Černický

Český vizuální i audiovizuální umělec se narodil v roce 1966 v Ústí nad Labem. Jeho tvorba je plná výrazových proměn, vypjatých gest i svébytného humoru. Každé dílo tohoto autora skrývá silný příběh v rovině obsahové, ale také v rovině hledání adekvátních výrazových prostředků. Jeho témata mnohdy až po delší době začnou rezonovat společností, jak tomu například bylo u islámského fundamentalismu. V roce 1998 získal prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého.