Pětice umělců. Pětice vizí světa. Jeden sběratel. To nabízí výstava Vnitřní krajiny, která je přístupná až do konce roku v galerii Magnus Art v sídle J&T Banky.
Najdeme tu dílo Daniela Pitína, Adama Štecha, Alexandra Tineie, Josefa Bolfa a také Lubomíra Typlta, všechna díla pak pocházejí se sbírky Pavla Brože, muže, který sám vzešel z graffiti scény devadesátých let a stal se úspěšným podnikatelem. „S uměním chci žít a potkávat ho ve svém osobním prostoru. Tem můj je zároveň obrazy spoluutvářen. Umělecká díla a setkávání s jejich autory se staly součástí našeho rodinného života,“ vysvětluje Pavel Brož.
„Ke mně do atelieru přišel před asi deseti lety. Považuji ho za jednoho z mých prvních větších sběratelů. Před deseti lety u nás v České republice trh se současným uměním velice skomíral. Bylo tady jen pár sběratelů, kteří měli odvahu sbírat obrazy ještě tehdy nezavedených autorů. Během let se z nás stali s Pavlem přátelé,“ přibližuje vztah mezi umělcem a sběratelem Lubomír Typlt, jeden z nejvýraznějších umělců současné scény.
„Diskutujeme spolu o umění a také o sběratelství. Sám vlastním poměrně pěknou kolekci obrazů, a tak dovedu pochopit i druhou stranu ve vztahu umělec-sběratel, pohled sběratele,“ pokračuje Typlt. „Díky Pavlovi jsem já začal sbírat Alexandra Tineie a Pavel díky tomu, že jsem s ním mluvil o Adamu Štechovi, tak se na něj i on sám sběratelsky zaměřil. Myslím, že jsme si často zajímavým zdrojem informací.“
Outsider s mrtvou kočkou
Pavel Brož vzpomíná na to, jak se s Typltem setkával ještě v jiné roli. „Luboše jsem poznal nejprve jako textaře skupiny WWW, která pro mě v rámci pražské hiphopové scény byla určující.“ Pozdějšího sběratele pak zaujala Typltova zkušenost z německé školy v Düsseldorfu. „Muselo to být tvrdé, protože pro Němce jsou čeští umělci outsideři, vydržet to extrémně konkurenční prostředí muselo být určující,“ míní Brož. Ačkoli studoval prestižní akademii, jeho obrazy nikdo nekupoval, podle Brože se dokonce dostal do bodu, kdy chtěl s malbou přestat. „Naštěstí to neudělal a dnes je komerčně velmi úspěšný. Přesto si myslím, že má dodnes v českém prostředí ztíženou pozici, přesto či právě proto, že přišel zvenku,“ dodává Brož.
Určujícím Typltovým obrazem je pro Brože Kluk s kočkou z roku 1997. Je to začátek Typltovy figurativní tvorby a obsahuje vše, co Brože na jeho tvorbě zajímá – práce s psychikou postav, kontrast melancholie s tématem. Zabitá kočka není zobrazením samotného aktu násilí a přitom tu je patrná agrese. Divák neví, jestli kluk kočku ubil, nebo ji jen našel. Znázorňuje to, u čeho si myslíme, že naše děti nejsou schopny. Ale ony jsou.
To je podstatná část Typltovy tvorby. Zobrazuje motivy či části naší osobnosti, které před okolím skrýváme, které si možná ani sami nechceme připustit. Dětská krutost, agrese k tomu bezezbytku patří.
Jako šňupání kokainu
„Obrazy mohou být často až nepříjemné, mohou vzbuzovat reakce i za to, že ne vždy zobrazují svět v růžových barvách. Pokud někdo je ochoten platit za dekoraci velké peníze, tak je to jeho svobodná volba. Jsou naštěstí sběratelé umění, kteří módnosti nepropadávají. Pavel Brož mezi ně určitě patří,“ myslí si Lubomír Typlt.
Reakce diváků při sledování Typltových pláten patří vůbec k nejzajímavějším z aktuální tuzemské umělecké scény. „Jednou se jeden dnes již můj kamarád-lékař u mého obrazu rozbrečel. Dodalo mi to hodně síly vidět, že snad i moje malování může někomu něco přinést,“ přiznává umělec.
A ještě dál jde renomovaný kurátor Karel Srp. Ten „konzumaci“ Typtovy tvorby doslova přirovnal k aplikaci drog. „Při vnímání jeho obrazů se lze upnout na celek a vtáhnout do sebe jejich smyslové bohatství naráz jako při šňupání kokainu, ale dají se v nich odhalovat i finesy vlastního technického provádění, jejichž bohatství je nesmírně velké, od kresby, docílení tahem tupého nože na plátně po neobvyklé vztahy barev, dalece překračující expresionismus a neoexpresionismus, s nímž bylo někdy jeho dílo spojováno.
Karel Srp: Lubomír Typlt
Sledovat ve zkratce práci Lubomíra Typlta za posledních dvacet let na několika výrazných ukázkách (od 1997 do 2019) je dobrodružství vzrušivých proměn ve vztahu barvy a světla, v přístupu k volbě motivů, v přechodu od chlapecké tesknoty, meditující nad životem a smrtí, přes jeho úzkost z vlastní existence až po transcendentální strach, který prožívají osamělé bytosti ve styku s nedozírným, obklopujícím je prázdnem.
Nad všemi autorovými pronikavými technickými zvraty, jejichž přínos do současného českého malířství je dnes čím dále více patrnější, se nachází lidské stvoření, nejprve bázlivý chlapec, držící v rukou mrtvou kočku, později vodou z konví obrozující zemi, aby se autor dostával do jeho nitra a ukázal jeho zápas se sebou samým v pohnutém střetu modré tváře s červeným pozadím.
O pár let později se jeho dospívající hrdina změnil v dočasného objevitele, držícího v rukou proslulou symbolickou kouli, jejíž chladný žár jej ozařuje. Bylo to právě toto uvolněné světlo, jež umožňovalo přejít k vícefigurálním obrazům, kdy jej sledovaly početné řady mladíků. Údiv střídaly obavy z tmy, doléhající na dívky, putující volným prostředím, oživující původní romantické zdroje této představy, která pokračovala i v tajemném ovládnutí míčků, s nimiž si hraje soustředěný udivený hoch, vytvářející z nich rovnostranný trojúhelník, jež si divák v představivosti může ještě dále rozvinout.
Během let se u Typlta prudce vyhranil kontrast světla a tmy, přešel do krajních dramatických vznětů, které z obrazu vytvářely silné emotivní pole, plné výrazných, vzájemně se střetávajících energií, jako by se v něm přelo několik názorů současně, jako by se snažil zvládnout všechny živly naráz. Při vnímání jeho obrazů se lze upnout na celek a vtáhnout do sebe jejich smyslové bohatství naráz jako při šňupání kokainu, ale dají se v nich odhalovat i finesy vlastního technického provádění, jejichž bohatství je nesmírně velké, od kresby, docílené tahem tupého nože na plátně, po neobvyklé vztahy barev, dalece překračující expresionismus a neoexpresionismus, s nimiž bylo někdy jeho dílo spojováno.
Během let se z Typlta stal vizionář barev, sám se stal oním čarodějovým učněm, jemuž věnoval jedno ze svých pláten, který shledává jejich podstatu ve spojitosti s lidským osudem. Fialová, vycházející ze zářících koulí, se stala dočasně barvou, osvětlující svět.