Začít pravidelně investovat v 55 s tím, že se člověk připraví na dobu v důchodu, je již pozdě. Ale stále platí, že je lepší začít pozdě než nikdy. Jaká úskalí tedy skýtají pravidelné investice v poslední fázi produktivního života? Na jaké investiční nástroje se investor má zaměřit například i v rámci takzvaného dlouhodobého investičního produktu? A jaké výnosy může očekávat na základě historických dat?
Dlouhodobost se v investování vyplácí. Dokládá to výpočet, že nejlépe se na přechod na stáří připravují ti, kdo začali pravidelně investovat ještě před třicítkou. Díky výhodám kapitálových trhů, které v dlouhém čase snižují rizikovost investic a nabízejí využít výhod složeného úročení, si můžeme i při relativně nízkých měsíčních investicích přijít na milionové částky. A to i kdybychom peníze aktivně investovali jen mezi 25 a 35 lety věku.
Otázka však stojí jinak: vyplatí se začít pravidelně investovat v 55 letech? Odpověď je komplikovanější než u mladších investorů.
Pravidelné investice jsou výhodné právě díky rozkladu rizika v čase a také složeným úrokům z výnosů. To však při desetiletém investičním horizontu již platí jen omezeně.
Vypovídá o tom i základní matematika. Pokud si pravidelně bude investor odkládat 5000 korun měsíčně po dobu 10 let, v 65 letech věku, tedy při vstupu do řádného důchodu, bude mít 865 tisíc korun. Již při srovnání s investorem, který odkládal stejnou částku po dobu 20 let a v 65 letech má více než 2,6 milionu korun, se ukazuje menší výhodnost takového investování.
Ještě horší však je, podíváme-li se na tuto částku detailněji. Ukazuje se, že při stejném průměrném ročním zhodnocení o 7 procent (průměrný roční výnos na trzích za poslední dekády), více než dvě třetiny z celkové částky pochází ze samotných vkladů investora. A jen necelou jednu třetinu představují výnosy a úroky. Naproti tomu při 20letém investování představují výnosy a úroky více než polovinu.
Pozor na riziko
A desetiletý horizont navíc představuje poměrně rizikový čas, kde je potřeba zohlednit případné propady trhů, k nimž došlo například v roce 2008, 2020 a 2021.
To však neznamená, že by investoři měli rezignovat na růstová aktiva, jen je potřeba přemýšlet také defenzivněji a více počítat s rizikem.
Tomu odpovídá i to, že by starší investoři měli ve svém portfoliu více myslet na takzvanou stabilizační složku, která má sice nižší výnos, než složka růstová a výnosová, ale je stabilnější a představuje nižší riziko.
Stabilizační složka
Stabilizační složku charakterizuje zejména nižší riziko, vysoká dostupnost investovaných peněz a nižší potenciál výnosu. Prostředky jsou alokovány do relativně bezpečných investičních a depozitních nástrojů, jako jsou například termínované vklady se splatností do 2 let, vklady s výpovědní lhůtou, běžné a obchodnické účty, směnky se splatností do 2 let, fondy peněžního trhu a část smíšených fondů.
Z růstových a výnosových aktiv by se pak měli starší investoři zaměřit například na dividendové akcie tradičních a etablovaných firem, u nichž opět platí, že nerostou dvouciferným tempem, ale jejich hodnota ani dramaticky neklesá. A dále na státní či dluhopisy společností s vysokým ratingem.
Všechny tyto investiční nástroje lze navíc využít při skladbě portfolia dlouhodobého investičního produktu. A tuto defenzivnější strategii by měli zvážit i zkušení investoři, kteří investují dlouhodobě a blíží se hranici 65 let věku.
Předchozí díly:
Jak se vyplatí pravidelné investice od 25 let
Jak se vyplatí pravidelné investice od 35 let
Jak se vyplatí pravidelné investice od 45 let