Umění a víno mají k sobě tradičně velmi blízko. Přesto je spojení vinařství Kolby a děl Lukáše Rittsteina nejen na místní poměry unikátní. Propojuje se tu vysoké umění s krásnou krajinou a geniem loci vinice. „Tyto sochy jsem pro otevřenou krajinu přímo zamýšlel. Dokonce jejich první fotky vznikly u hory Říp,“ připomíná Lukáš Rittstein.
Víno a umění vám tedy dává dohromady logiku?
Já se na ten projekt velmi těšil. Jde o sochy hledící do dálky přímo k horizontu moře, luk, vinic, prérie…
Kolby je dokonce na hranici stepi.
A to se výtečně hodí, protože původně tyto sochy pocházejí z projektu Horizont událostí. Tedy určitý předěl, okraj. Tu instalaci nazývám Hostina, protože ty sochy představují určité paluby, ve kterých návštěvníci mohou najít skrýš. Je to vlastně přístřešek, chatrč. Jde o obytné sochy, kde najdete bezpečí. Nebo možnost se najíst či napít. V té největší soše může být i velká hostina! Ony to jsou trochu sochy naruby. Správná socha totiž má být k ničemu. Sochou neotevřete dveře, nikam na ní neodjedete, prostě sochy jsou k ničemu. Sochy nejsou design. Přináší do prostoru rozruch a novou filozofii. Tyto sochy jsou v tom vlastně výjimečné, že do nich můžete vlézt, posedět, pohodovat, popít víno.
Zmínil jste bezpečí. Takže jakási obrana před okolním světem?
Samozřejmě jsem se současným světem inspiroval. Nebo přesněji inspiroval jsem se svými niternými pocity, které v tom světě prožívám. Dospěl jsem k tomu, že se věnuju archetypálním tématům. Tomu, co tu bylo před tisíci lety, a tomu, o čem jsem přesvědčen, že tu bude i za tisíc let.
To jest?
Vztahy mezi živými bytostmi. Přirozenost. Ženy. Muži. Rodiny. Zvířata. Objetí. V Kolby proto je socha Velké bezpečí, v níž muž ochraňuje svou rodinu. A pak sochy Nekonečný přítel a Nekonečná přítelkyně, kde mužská a ženská postava objímají naddimenzované mládě zvířete, nejspíš psa. To symbolizuje skutečnost, že člověk obývá planetu se zvířaty a vztahy se zvířaty jsou mnohem důležitější než třeba vztahy s technikou. Zajímavé například je, že každé dítě v určité fázi svého života touží po zvířeti. A zde se ustaví určitý vztah, který přetrvá až do smrti. Proto Nekonečný přítel. Určitý anděl strážný, s nímž je každému dobře, ať už je na jakémkoli kontinentu a má jakýkoli původ.
Sochy vznikaly mezi lety 2015 a 2020…
Většina mých cyklů vzniká pět šest let. Důvod je ten, že ta monumentální díla vznikají všemi možnými způsoby od modelování z hlíny přes různé přelévání materiálů, potahování velkých objektů několika vrstvami až po různé montáže a objevování nových technologií. Kontrastuje tam ruční práce v podstatě 19. století s 3D tiskem, s nímž mi pomáhá spřátelená rodina Drápelů. Na různých dílech soch spolupracuji s kamarády-specialisty. Třeba inženýr Ferkl s partou chlapů z Karosy mi rozmontovali autobus, do kterého jsme udělali díru. Bez nich by to nešlo, protože rozříznout autobus sice není složité, ale dát ho pak dohromady, aniž by se rozpadl a mohli jste ho vozit po celé Evropě, to je frajeřina. Takže proto ty dlouhodobé cykly. Ale když se na ně zpětně ohlížím, ony na sebe dobře navazují. Vidíte to například v cyklech Les, Dálnice, Horizont událostí…
Co je spojuje?
Asi bych řekl, že civilizace, respektive mé zpochybňování civilizace. Civilizace je přirozený organismus, který šíří „pokrok“. My to sledujeme již 25 let, co jezdíme s mou ženou Bárou (Barbora Šlapetová je umělkyně, zejména fotografka, malířka a filmařka – pozn. aut.) do Papuy. Tam vidíme, co umí. Už tam neprobíhají jen tradiční kmenové války, ale jsou tam války gangů, separatisti, funguje tam hiphopová kultura…
To je důvod, proč ve svých dílech „zpochybňujete civilizaci“?
Jsem romantik. Od dětství mě fascinovaly cesty Marca Pola, filmová díla Karla Zemana. Ostatně to byl můj začátek sochařství, kdy jsem si v dětství stavěl taková diorámata světů, kam bych se chtěl podívat. Psal jsem si i cestovatelské knihy. Tak jsem se připravoval na pozdější cesty. Moje žena se zase připravovala v knihovnách na emigraci. Takže když jsme se na akademii seznámili a přišla revoluce, vystřelili jsme do světa. Naše krajina se nám rozšířila. Takové byly devadesátky, bylo to rozšířené poznání po totální izolaci v komunismu. Ať už myšlenkové, tak i to fyzické. Stačil vám batoh.
A proč jste si zvolili Papuu?
Když se mohlo úplně kamkoli, věděli jsme, že chceme tam, kam nikdo nejezdí. Původní přírodní kultura už hodně mizela, v Amazonii nebo třeba v Kongu již civilizace udělala své. Nejhorší je ten názor, že tyto národy žádný pokrok nechtějí. Naopak. Chtějí vše, co má vedlejší vesnice. Proto se tu šíří civilizace velmi rychle. První, co vidí, je rození více dětí, jejich delší dožití a záchrana i těch dětí a matek, které by u nich nepřežily. Příroda tvrdě selektuje. A proto nikdo nechce žít v době kamenné, když si uvědomí, že existuje něco jiného. A boom informačních technologií to završil.
To musí být fascinující pozorovat dvě dekády proměny takové společnosti.
Je. Pozorujeme všechny možné aspekty přeměn, včetně traumatizujících a bolestných. Například to, že se jejich populace za ty dvě dekády zdvojnásobila, takže musejí vyrážet na lov již na 14 dní, protože lovit v bezprostředním okolí už nestačí.
Vy jste je dokonce zachytili digitálním skenem a pak jste vyrobili sochy.
To byl zcela unikátní historický okamžik, kdy se poprvé a naposledy potkali přírodní lidé s nejnovější digitální technologií. To jsou těla, která opravdu stvořila „matka příroda“. Díky jejich přání vlastnit kusy svých těl jsem dříve udělal odlitky. Pak toužili po celých tělech a díky tomu, že dnes máme digitální technologie, se tak stalo. Vytvářeli jsme jejich sochy v různých velikostech, nejen pro ně samotné, aby je mohli mít v příbytku, ale také je chtěli na krk, aby je nikdy neztratili. A pak mají sousoší andělů letících dýmem, které pro ně zároveň i symbolizuje „naše“ cestování do vesmíru, které jsme jim popisovali… Jako lidé letící na křídlech ptáků a motýlů.
Nebyl to přece jen přílišný zásah do vývoje jejich představivosti a mytologie?
Naopak, oni jdou hrozně rychle dopředu. Byla to oboustranná výměna zkušeností s nebem či vesmírem, prostě vyšší instancí. Akce, zachování těl pro budoucí generace, jsme paradoxně dělali v době, kdy si již přímo za vesnicí budovali misijní letiště pro emergency case. A když je zvědavost silnější než strach či nejistoty, tak se člověk vzdělává, a to je nejdůležitější. S tím souvisí i nikdy nekončící téma lidstva – tedy otázka, co je to umění, neboť i Papuánci byli zvědaví na to, co to znamená být umělec.
Jak jste jim to vysvětlovali?
My jsme předvedli kouzlo přeneseného obrazu nejen díky fotografii, ale i malby, kouzlo sochařství skrze zmíněné odlitky a 3D skeny vlastních těl, ale třeba také magii perspektivy, kterou do té doby vůbec neuměli číst. Ukazovali jsme jim, jak jsme zhmotnili naši představu, naše sny, neboť i v jejich příbězích hrají sny zásadní roli. To, co u nás považujeme za nadpřirozené, je naopak u nich zcela skutečné a obráceně: to, co my máme vědecky dokázané, může být naopak pro ně zázrakem. Tak například komunikace s duchy není předmětem snu, ta je součástí běžného života. Duchové za nimi běžně chodí v různých tvarech a velikostech, potkávají je na stromech, někdy ve tvaru žáby nebo se zjeví jako 50metrové ženy. I proto má to naše sousoší symbolicky tak různé velikosti.
Takže jde o vzájemnou inspiraci.
Tak tomu bylo už dávno. Na přelomu 19. a 20. století byli tehdejší umělci fascinováni uměním přírodních národů. Mělo na ně ohromný vliv po době akademismu. Moderní umění bylo inspirováno tvaroslovím a vizualitou umění přírodních národů, které vozili cestovatelé. Najednou šlo umění více do ploch a gest. Pro nás je také fascinující obrátit se k lidem, kteří žijí v symbióze s přírodou a v mýtu. To je ta romantika, o které jsem mluvil. Uvědomili jsme si, že jsme pravděpodobně poslední generací umělců, kteří se mohou inspirovat přímým setkáním s těmito lidmi a jejich nitrem, jejich duší.
Co pro ně vlastně znamená umění? Myslím ve smyslu hmotných artefaktů.
Především je používají k rituálním účelům, a to většinou malé sošky. U kmenů žijících poblíž velkých toků řek pak bylo zajímavé, že mají rozvinuté opravdu velké sochařství. Typicky například totemy znázorňující mytologii, které vytvoří u příležitosti nějaké oslavy. A vzhledem k tomu, že bývají ze dřeva, tak se zanedlouho mění v prach. A za rok se staví zase nové. Čím dál putujete od těchto toků a dostáváte se hlouběji do džungle a hor, ubývá hmatatelných známek umění. Spíš jde o zdobení šípů. Ovšem tyto národy zase mají velice bohatý jazyk a mytologie, které si vyprávějí u ohnišť.
A změnilo se to umění za dobu, co tam jezdíte?
Opět to můžeme pozorovat už sto let, co se toto umění vozí do západních galerií a muzeí. Ostatně v Metropolitním muzeu máte celé křídlo věnované umění přírodních národů, tam uvidíte totemy i celé domy, jak tam dříve vypadaly. S tím, jak se těmto kulturám dostávalo více pozornosti, se samozřejmě mění také to umění. Oni pochopili, že je o ně zájem, že existují přehlídky původního umění po celém světě. Logicky tento zájem naplňují. Jsou to řemeslníci i obchodníci, to je jasné. Ale už to není ono.
Tvoří i moderní umění?
Tomu se věnují také hodně. Třeba videoartu. Ten je hodně aktivistický. Máte tam jejich současná témata, jako jsou alkoholismus, otázky genderu a rolí mužů a žen. Tam to bylo nějak dané, ale moderní svět do toho vnáší nové pojetí, nové tendence. Velkým tématem je například mnohoženství, které tam je běžné. Ale má to i jiný rozměr, například ženy se nechtějí pouštět do komunikace s duchy, protože může být příliš temná a má zůstat v mužském domě.
My jsme se kruhem dostali zpět k vašim dílům, mimo jiné těm, které jsou ve vinařství Kolby.
To je tím vším samozřejmě inspirované. Tvar soch, který připomíná trychtýře, může evokovat to, že jde o jakési radary, které zachycují všechny tyto proudy časoprostoru. Ale můžete to vnímat právě jako chatrč, úkryt, vlastně i jeskyni. Ostatně v jednom cyklu je i socha, která se jmenuje Jeskyně.
Myslím, že vaše inspirační podhoubí, v němž lovíte motivy a náměty, jsou nyní jasnější. Ale ještě by mě zajímal váš umělecký proces. Čím začínáte? Kresbou jako třeba malíři?
Můj proces je, že si celý život hraju jako dítě. Kreslím si, dělám si modýlky, sestavuju si různé věci. Figurativní věci modeluju z hlíny, ale předtím si udělám modely ze sádry, abych našel správné proporce. Dělám vždy to, co mě baví a na co mám chuť. A pořád nad něčím přemýšlím a pak se to propojí, takže v rukách vyroste to, o čem člověk přemýšlí. Vše vytvářím primárně pro sebe, zcela svobodně.
A o vaše díla je ohromný zájem.
Jednou z výhod je, že se moje věci hodí do architektury, ať už veřejné, nebo soukromé. Jak jsem říkal, jeden cyklus dělám pět šest let, pak ta díla ukážu a ona už si nacházejí své cesty. Lidé si nacházejí cesty k nim. A ta díla se pak rozprsknou po světě. Netvořím na zakázku, netvořím podle šablony. Ale když už něco takto vznikne, může dojít k situaci, že se dílo nějak přizpůsobí možnostem například konkrétní budovy. Pak může socha a obraz prorůst s architekturou, jak se stalo například u budovy společnosti KOMA, před níž je moje socha měnící se po vstupu do interiéru v Bářin oboustranný tvarovaný obraz, procházející všemi patry domu, na jehož střeše je zakončen další sochou.
Vaše tvorba je poměrně komplikovaná na vystavování.
Opět to vychází i z toho, že takovou tu velkou výstavu mám jednou za pět let, když uzavřu cyklus. Zásadní je pro nás Centrum současného umění DOX, kde jsme jednotlivé fáze těchto obsahově vrstevnatých multimediálních experimentů představovali již třikrát a velmi velkoryse. Velmi pomohli i s dramaturgií výstavy, která je nositelem velkého lidského příběhu.
A co chystáte?
Mám rozpracovaný takový velký koncept určité umělecké katedrály, k níž nás inspirovala naše poslední výstava v DOX nazvaná ULTRA-SUPER-NATURAL (uskutečnila se v roce 2020–2021 – pozn. aut.). Takovou alejí mých soch projdete do jakoby svatyně, kde budou Bářiny filmy, animace a obrazy. Budete obklopeni uměním a fúzí mezi světem západním a tím přírodním, tamním uměním a naším. Bude to jako v barokní krajině, kterou také plnilo umění. Schovávám i proto několik děl z předchozích cyklů, zejména Les, Dálnici a Horizont událostí, v nichž se objevují témata přírodního a technického světa.
Kde byste to chtěl představit?
Chtěl bych, aby bylo možné s tím cestovat po celé Evropě jako s putovním cirkusem.