Radka Leitmeritz: Antuka je bojiště. Hráčky tam jsou samy za sebe

Co pro vás znamená fotografie?

Fotografie je můj způsob vyjadřování, protože neumím ani zpívat, ani malovat, ani psát.

A jak jste se vlastně k focení dostala?

Prostě jsem začala fotit. Postupně jsem se dostala k módní fotografii, portrétům, natočila jsem i několik krátkých filmů.

Od módní fotky k tenisu vede dlouhá cesta, co vás k tomu vydat se na ní vedlo? Mají tyto dva světy něco společné, kromě krásných žen, samozřejmě?

Myslím, že toho je víc, než by si člověk zprvu myslel. Tenis je moje vášeň, koníček. A jak jsem ho začala hrát, rovnou jsem se pustila i do jeho focení. Bylo to úplně přirozené.

Díky projektu a knize ONE:LOVE jste trávila hodně času v tenisovém prostředí a na turnajích, je fascinace tímto sportem všude na světě stejná, nebo jsou nějaké odlišnosti?

V Čechách jsem byla asi jen na jednom turnaji. Já jsem objížděla hlavně grandslamové a velké turnaje ve světě. Ale jinak platí, že existují rozdíly město od města. Jiní lidé chodí na US Open a zcela odlišní fanoušci jsou v Paříži na Roland Garros. Atmosféra na Wimbledonu je zase úplně rozdílná.

Co vám osobně nejvíc sedělo?

Nejraději mám French Open. Ostatně v Paříži jsem i žila, takže francouzské mentalitě rozumím. Navíc miluju antuku, a právě Roland Garros je jediný z těch gramdslamových turnajů, které se hrají na antuce. Je to také hodně šik, ale tak po pařížsku, jinak než ve Wimbledonu. Francouzi antuce říkají terre battue, bojiště, kde jsou hráčky samy za sebe. To je přesně ono. Bojovnice, gladiátorky I proto jsem Petru Kvitovou v antuce vyválela při přípravě fotky, kterou jsme nakonec dali na titulní stranu knihy ONE:LOVE.

Ve videu k výstavě zmiňujete, že ONE:LOVE je pro vás splněným snem.

V prvním covidovém létě, kdy se svět zastavil, jsem z USA přiletěla sem, kde bylo všechno otevřeno. Neměla jsem žádnou konkrétní práci a přemýšlela jsem, co tedy budu dělat. Nechtěla jsem upadnout do deprese, že nic nejde. No a napadlo mě zkusit nějak zachytit český tenisový zázrak. Nevím, jestli si to Češi uvědomují, ale tuzemský ženský tenis je skutečný unikát, v první stovce WTA máme nejvíc hráček ze všech zemí světa. Každý rok narůstá nová a nová generace. A jednotlivé hráčky dosahují opravdu neskutečných úspěchů. A zároveň máme ty krásné staré tenisové kluby, kde se zastavil čas a dýchá z nich nostalgie. Začala jsem po těch klubech jezdit, fotit je a oslovila jsem úspěšné hráčky, jestli by je zajímala spolupráce na knize, která by ten zázrak českého ženského tenisu zachytila. To byl ten sen. Když dnes ta kniha existuje, a navíc je s ní spojená i tato výstava v UMPRUM, je to ohromný pocit zadostiučinění, že se nám podařilo dotáhnout to do konce. Udělala jsem si tady na zahradě UMPRUM takový svůj tenisový svět.

Co je v tom vašem tenisovém světě důležité?

Já nejsem sportovní novinář, takže ten svět není vnímán očima novináře, ale spíš očima umělce, estetiky. Možná je i trochu ovlivněn módou. Je to tedy určitě úplně jiný svět, než bývají lidé zvyklí. Chci hráčky zachytit víc jako ženy a jako osobnosti než jako atletky, které jsou pod neustálým tlakem výkonu.

Vy se snažíte spojit právě svět tenisu a módy také ve své módní značce.

Zatím na tom pracuji. Přiznávám, že se mi v tenisové módě líbí poměrně málo věcí, a chtěla bych to změnit. Já si vlastně ve svých fotografiích trochu měním ten tenisový svět k obrazu svému a chtěla bych zkusit totéž udělat i s tenisovým oblečením. Jde o malou kolekci, kterou jsem navrhla a která odpovídá i merchi, který je spojen s aktuální výstavou v UMPRUM. Tenistky jsou krásné ženy, ale většina oblečení je příšerná. Samozřejmě půjde o oblečení, ve kterém půjde hrát, ale aby se v tom zároveň dalo někam jít i po tenise. Aby se v tom odrážely i aktuální trendy skutečné módy. Co se dnes objevuje, je často špatně střižené, podivně strakaté. Hráčkám to rozhodně nijak nesluší.

Mluvila jste s nimi o tom?

Ano, mluvila. Ono je jim v tom kolikrát opravdu nepříjemné i hrát. Musí být těžké jít hrát finále velkého turnaje v oblečení, které jde proti vkusu dané hráčky. Ony hrají před plným stadionem, před miliony lidí u obrazovek. Chci vytvořit něco, v čem by se hráčky cítily skvěle, aby jim to podpořilo sebevědomí. To je na kurtu zcela zásadní. Sama, když jdu hrát, tak se oblékám, abych se v tom cítila suverénně, sebevědomě. Už to člověku pomůže na kurtu.

Půjde o uzavřenou kolekci pro vybrané hráčky, nebo půjde o běžný retail?

Určitě půjde do běžného prodeje. Ponese jméno ONE:LOVE jako moje kniha, bude mít stejné logo a bude dělaná s láskou stejně jako kniha.

Čeho chcete jako hráčka dosáhnout?

Ano, tam mám zcela jasně definovanou ambici: chci, aby moje hraní vypadalo jako tenis. (smích) Já jsem totiž nehrála jako dítě, začala jsem až po čtyřicítce, a to je ohromně znát. Je těžké to nahnat. Na druhou stranu já tenis vnímám přes ty nejlepší hráčky na světě, takže ta laťka je hodně vysoko. Já tedy vím, jak by to mělo vypadat a snažím se k tomu alespoň přiblížit na nějakou realistickou vzdálenost. Tenis je ale i skvělá terapie, vylezete ze své hlavy, na kurtu se musíte soustředit jen na hru, což mi hodně mentálně pomáhá. A samozřejmě je to přeci jen sport, takže si dáte do těla, musíte chodit do posilovny a všeobecně se o sebe starat.

Aktuálně je výstava Tennis Garden v zahradě UMPRUM. Chystáte ji poté přesunout i do zahraničí?

Tak předně můžu prozradit, že už nyní pracujeme na další knize, která se bude věnovat mezinárodnímu ženskému tenisu. Můžete se těšit na většinu nejlepších hráček z TOP padesátky světa. Projekt se jmenuje Court Supremes, vlastně jakési Bohyně kurtů. Jezdila jsem dva roky po okruhu WTA. Viděla jsem všechno, samotné turnaje, zákulisí, dění v hotelových pokojích. Až ta kniha vyjde, rádi bychom s ní potom cestovali a pořádali obdobné výstavy.

Chápu, že je to pro autorku těžké, ale kdybyste měla vybrat jednu fotku, na kterou byste chtěla návštěvníky nalákat, která by to byla?

Opravdu mám ráda všechny, takže to je těžké. Ale já miluju tu hadici. To je totiž taková typická tenisová záležitost, kterou znají všichni, co kdy hráli na antuce. To se prostě s tou hadicí neustále perete. Ale také mám moc ráda fotku Báry Strýcové, která drží balonek a má ruku od vápna. Ta fotka vznikla pár dní po tom, co vyhrála Wimbledon, a učila mě dělat lajnovačkou lajny na trávě. A já jí při tom namočila ruku do toho vápna. Vzniklo to úplně spontánně, proto to je taková srdcová záležitost.

Radka Leitmeritz

Fotografka, původem z Litoměřic, pracovala v Mnichově, Paříži a New Yorku, dnes žije a tvoří v Los Angeles. Právě v Paříži se setkala se životním a profesním partnerem – německým fotografem Rene Hallenem, s nímž vytvořila uměleckou dvojici Rene & Radka. Stala se tak vůbec první českou fotografkou, která publikovala, a dosud publikuje, své práce v mezinárodních edicích časopisů, mezi něž patří T–Magazine, Vogue, Wallpaper, W, Vanity Fair, Variety, Hollywood Reporter, Harper’s Bazaar, L’Officiel, Wall Street Journal, Elle, Numero, In Style či New York Magazine.

Je autorkou řady reklamních kampaní pro luxusní módní a kosmetické značky, se prosadila i na umělecké scéně. První samostatnou výstavu Moonage Daydream uvedla v Berlíně (2006), následovaly další v Paříži, New Yorku a na mnoha jiných místech po celém světě.

Od roku 2019 vzniká ve spolupráci s vedením tenisového okruhu WTA a značkou Porsche, která dlouhodobě podporuje světový tenis, samostatný projekt Radky Leitmeritz COURT SUPREMES, mapující největší osobnosti historie světového ženského tenisu, jehož součástí je právě vycházející kniha a výstava ONE:LOVE.

Video a audio záznam rozhovoru najdete zde:
Youtube
Spotify, Apple podcasts, Google podcasts, Link na mp3

TENNIS GARDEN. RADKA LEITMERITZ, ONE:LOVE BY COURT SUPREMES

30. 05. 2023 – 30. 07. 2023, Uměleckoprůmyslové museum v Praze – volně přístupná zahrada, ulice 17. listopadu 2, 110 00 Praha 1

Otevírací doba: úterý 10 – 20 hodin, středa až neděle 10–18 hodin, pondělí zavřeno