Umění sbírá dlouhá léta, sází také na mladé české umělce, často ještě studující akademii. Josef Maixner svou sbírku a její budování představuje na instagramovém profilu Pekelné sáně. A díky sítím také vyhledává nové umělce. „Jedním z dopadů sítí je, že umění se otevřelo mnohem širší skupině zájemců,“ říká. Nyní průřez mimořádnou kolekcí ukáže výstava v galerii Magnus Art v sídle J&T Banky.
Na výstavě bude k vidění celá řada mimořádných talentů střední i mladé generace. Namátkou Marek Meduna, Eva Maceková, Václav Stratil, Igor Hosnedl, Tadeáš Kotrba, Julius Reichl nebo Jiří Petrbok.
„Umělce sleduji dlouhodobě, třeba i na Instagramu, chodím na výstavy a klauzury, kde mě často osloví i úplně neznámí, začínající umělci. Když je to možné, objednávám se na návštěvu ateliéru. K někomu zajdu opakovaně, než se rozhodnu, že něco koupím. Pokud jsem přesvědčený, že je konkrétní dílo dobré, koupím ho však hned. Několikrát jsem koupil obraz, i když byl teprve rozmalovaný. Protože byl tak kvalitní,“ vysvětluje svůj přístup ke sbírání Josef Maixner, úspěšný podnikatel, který do své sběratelské vášně promítá svůj přísně systematický, téměř vědecký pohled na svět.
„Během týdne si vytipuji, kam bych chtěl jít, udělám si rešerši. Domluvím si schůzky jednu za druhou, sestavím plán na celý den. Vím, že u žádného umělce se nemůžu zdržet dvě hodiny, obvykle jsou to hodinové či ještě kratší návštěvy. Ale když je potřeba, jsem schopný plán rychle změnit, vše přeskupit. Nemám s tím problém, nepřipouštím si zbytečný stres,“ popisuje sběratel.
K umění přes koberce
O umění se začal zajímat už na škole, cesta ke sbírání umění ale nebyla vůbec přímočará. „Nejdřív jsem sbíral koberce. Abych se zorientoval, ponořil jsem se do studia koberců, začal jsem jezdit do Hamburgu, kde mají v docích obchodníci tisíce koberců, chodil po prodejnách v Česku. Také jsem se postupně naučil rozeznávat barvy přírodní od těch syntetických. Teprve potom jsem začal nakupovat,“ vypráví své sběratelské začátky úspěšný podnikatel, který ve sbírání objevil jednu ze svých vášní.
To hlavní kritérium, které při svém nakupování umění aplikuje, pak je jednoduché „líbí, nebo nelíbí“. A nejde jen o prchavý okamžik. Musí si být jistý, že se mu bude líbit za měsíc, za rok, pořád. „Troufnu si říct, že tohle už poznám,“ dodává.
Co naopak Josef Maixner neřeší, je investiční potenciál zvažovaného díla. Nekalkuluje, jakou bude mít jeho sbírka hodnotu v budoucnosti. To potvrzují i umělci, jejichž dílo je součástí Maixnerovy sbírky.
„Co pan Maixner hledá u uměleckého díla? Aby se mu líbilo a mohl je mít doma. Aby mu doma nevadilo,“ říká například Pavel Dvořák. „Josefa Maixnera nezajímá jenom umění, ale i jeho příběhy a lidi, kteří ho vytvořili. Každé dílo do jeho sbírky přináší i něco jako událost setkání. Všechny si pamatuje a ochotně a s velkým zanícením o nich vypráví. Moc by se mi líbilo, kdyby je jednou sepsal,“ potvrzuje Pavla Sceranková.
Příběhy umění
A právě příběhy jsou tím hlavním, co si návštěvníci odnesou z výstavy, slibují kurátorky a odbornice na umění J&T Banky Anna Pulkertová a Valérie Dvořáková.
„Tentokrát se nezabýváme formální stránkou umění a nevěnujeme pozornost médiu, technice ani formální stránce. Hledáme příběhy, někdy jasně a s úmyslem manifestované, jindy skryté a někdy možná trochu vysněné. Příběh o dvou upletených postavách pohodlně usazených v křeslech Evy Macekové. Příběh tajuplného Billyho pokoje na malbě Igora Hosnedla. Příběh lásky propiskou vepsaný rukou Václava Stratila na obyčejném bílém ubrousku. A taky příběh o tom, jak se obchodník s papírem dostal od perských koberců až ke sběratelství umění.“
Igor Hosnedl: Billy's Room