Sběratelé jasně preferují české autory

Jak intenzivní je poptávka po umění, ať už z hlediska čistě sběratelského, nebo investičního?

Poptávka po umění rozhodně neklesá. Díky datům z aukčního trhu sice víme, že obrat sálových aukcí během loňského roku klesl o patnáct procent, ten pokles je ale potřeba vnímat v kontextu předchozích mimořádně rekordních let. Z našeho Art Reportu, který mapuje trh s uměním v celé jeho šíři, vyplývá, že 83 procent sběratelů loni koupilo alespoň jedno umělecké dílo a 61 procent za ně utratilo více než sto tisíc korun. A silnou poptávku potvrzují i prodejci, z nichž více než polovina, a sice 65 procent, zaznamenala příliv nových kupujících.

Čím si tedy vysvětlujete ten pokles objemu?

Úplně jednoduše poklesem nabídky a nižší cenou těch úplně nejdražších děl. Předloni se například na aukcích vydražilo rekordní dílo Bohumila Kubišty, jehož konečná cena činí téměř desetinu aukčního obratu za celý rok. Kromě toho je třeba si uvědomit, že objem prokazatelně poklesl jen na aukčním trhu. Primární trh, který se odehrává převážně mezi samotnými umělci, případně jejich galeristy, a sběrateli, vyčíslit nelze. Vše ale nasvědčuje tomu, že se mu daří velmi dobře. Nejde tedy o důsledek oslabující poptávky po umění jako celku. Ta je naopak nadále vysoká.

Co přitahuje sběratele nejvíc?

České sběratele rozhodně přitahují nejvíc čeští autoři. Na prvním místě je současné české umění, hlavně u mladších kategorií kupujících. Následuje to poválečné a česká klasická moderna. Až na čtvrtém je zahraniční umění ze dvacátého století hned následované českou meziválečnou avantgardou.

Podle čeho se sběratelé rozhodují? Převládají emoce, nebo ratio?

Obecně lze říct, a teď čerpám i ze své osobní zkušenosti, že jde vždy o kombinaci obojího. Data nicméně naznačují, že zásadní vliv na rozhodování při nákupu umění má emocionální hodnota, touha podpořit umělce nebo setkání se zajímavými umělci. Až potom sběratelé myslí na diverzifikaci svého investičního portfolia, ochranu před inflací nebo očekávané zhodnocení daného uměleckého díla.

Zajímavé je i rozhodování konkrétně při nákupu současného umění.  Hlavním kritériem je pro většinu sběratelů zastoupení daného autora ve veřejných sbírkách. Ty pro ně totiž fungují jako osvědčení, že umělci a jejich díla splňují odborná měřítka kvality. Pro dvě pětiny sběratelů je také významná výstavní historie autorů a odborná ocenění. Tři čtvrtiny se dívají na to, jestli jsou díla současných umělců zastoupena v prestižních soukromých sbírkách. Velká část respondentů průzkumu se nebojí sázet na mladé. Více než tři čtvrtiny věří, že cena jejich díla bude růst.

Jak se kterému umělci daří, mapujete i pomocí Art Indexu. Dá se to vůbec měřit?

Kvantifikovat a měřit umění v pravém smyslu slova samozřejmě nejde. Art Index se ale snaží na celou problematiku pohlížet co nejobjektivnějším okem a zohledňuje tak primárně to, jak se ke konkrétním umělcům staví odborná veřejnost, jejíž názor je základním stavebním kamenem úspěchu. Index proto boduje výstavy jak sólové, tak skupinové, u nás i v zahraničí, ve státních i soukromých institucích, dále třeba získaná odborná ocenění nebo vydané publikace. Neporovnává ani prodejní ceny, ani se nesnaží hodnotit uměleckou kvalitu díla. Upozorňuje na zajímavá jména ve světě současného umění, která si získávají pozornost galeristů, kurátorů a díky nim i širšího publika. A samozřejmě lze hledat souvislost mezi úspěchem v očích odborné veřejnosti a investičním potenciálem daného autora nebo autorky.

Hodně zajímavé je sledovat posuny v rámci celého žebříčku. Zatímco první desítka se dlouhodobě proměňuje jen drobně, k rámci celé zveřejňované stovky dochází každoročně k zajímavým posunům. Ostatně za deset let, co žebříček vydáváme, se v něm polovina jmen zcela obměnila.

Kdo je v čele?

Už od roku 2019 je na první příčce Eva Koťátková. Přestože se narodila teprve v roce 1982, je jasnou jedničkou už od roku 2019. Loni vévodila i dílčímu žebříčku bodů získaných za zahraniční výstavy, a to je právě klíčem k jejímu mimořádnému úspěchu. Eva slaví v zahraničí ohromné úspěchy a pravidelně vystavuje v těch nejprestižnějších institucích u nás i v zahraničí.

V roce 2023 získala v Art indexu body především za výstavní projekt v britské galerii Nottingham Contemporary, kde představila projekt s názvem Kolik žiraf je ve vzduchu, který dýcháme? Inspirovala se osudem žirafy Lenky, se kterým pracuje i v letošním projektu Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilogramů lehčí, který představuje v československém pavilonu na Benátském bienále, nejprestižnější mezinárodní přehlídce současného umění vůbec.

Je ale potřeba připomenout, že žebříček není potřeba číst striktně jako pořadí – Art index neříká, že ten, kdo je na první příčce, je lepší než ten, kdo je na příčce dvacáté. Doporučuji ho číst spíše jako seznam jmen mimořádně talentovaných autorů a autorek, přičemž celá řada dalších se skrývá na příčkách za první stovkou, kterou zveřejňujeme.

Laik by asi předpokládal, že nejvíc se investuje do obrazů a maleb.

Je to tak, dá se jednoznačně říct, že převažuje zájem o závěsný obraz, ostatně stejně jako tomu bylo vždy. Dominují malby s 82 procenty, přes polovinu sběratelů cílí také na grafiky, tedy práce na papíře. Sochy si loni koupila čtvrtina z respondentů našeho průzkumu. Okolo pětiny z nich investuje do uměleckého skla a jen 15 procent do fotografií. Za nimi jsou designová média a jen s jedním procentem na chvostu nová média.

Dnes se může zdát, že v uměleckém světě jsou silně zastoupeny různé kombinace soch, obrazů a performancí. Je to tak, že do nich se moc neinvestuje, protože vlastně s ukončením akce přestávají jako celek existovat? Nebo je to jinak?

To bych neřekla. Není to ta nejvyhledávanější sběratelská „komodita“ čistě z praktických důvodů. Péče o taková díla nebývá jednoduchá a i k jejich vystavení obvykle potřebujete poněkud nestandardní prostory. Investují do nich ale často instituce nebo sběratelé s velkými sbírkami, kteří mají k dispozici vlastní galerijní prostory. Z performancí navíc často vznikají záznamy, ať už v podobě fotografií, nebo videí, případně zůstávají použité rekvizity, které je možné sběratelům nabídnout. Ostatně i naše sbírka Magnus Art zahrnuje hned několik performancí a instalací.

Lze říct, zda sběratelé, když kupují umění jako investici, uvažují o nějakém investičním horizontu? Anebo je to kombinace radosti, dobrého uložení peněz a třeba i společenského statutu, kde klidně tuto část majetku nechají jednou svým dědicům?

Z mé zkušenosti je to vždy nějaká kombinace, kdy u každého sběratele převládá něco jiného. Nejčastějším zadáním, které dostávám, je vybrat něco, co bude splňovat nějakou uměleckou kvalitu, bude zapadat do klientova vkusu, ale budou to zároveň dobře investované peníze. Sama jsem zastáncem toho, aby si klienti vždy nakupovali díla, která se jim skutečně osobně líbí. Samozřejmě existují i případy, kdy se dílo nakoupí s čistě investičním záměrem, uloží se do depozitáře a čeká se na zhodnocení a vhodný okamžik k nabídnutí k prodeji. To jsou ale skutečně výjimečné případy.

Má tedy umění nějaké místo v portfoliích těchto lidí? Nebo je to spíš specifická záležitost, kde peníze hrají roli, ale o diverzifikaci jde jen okrajově?

Samozřejmě má, z tohoto úhlu pohledu se jedná o alternativní investici, která může v řádu jednotek procent vhodně diverzifikovat portfolio. Stejně jako u jakékoliv jiné investice je ale vhodné pracovat informovaně. Pokud tedy sama jako investorka nebudu tomuto segmentu dostatečně rozumět, měla bych si najít někoho, kdo mi s investicí do umění dokáže poradit.

Letos jste se v J&T Banka Art Reportu hodně zaměřili na padělky. Jak velký je to problém?

To, že se jedná o velký problém, jsme vlastně věděli. Chtěli jsme ale zjistit, jak často se reálně aktéři na trhu s uměním s padělky setkávají, a ukázalo se, že je to problém skutečně monumentální. Při nákupu nebo obchodu s uměním se s falzy setkalo 74 procent sběratelů, 88 obchodníků a 81 procent odborníků na trhu s uměním. Všechny zmíněné kategorie respondentů se pak nejčastěji shodují na odhadu, že falza mohou představovat až 30 procent prodaných děl.

To vypadá jako hodně. Vždyť galerie a pořadatelé aukcí snad původ prověřují.

Ano, ptali jsme se ale na to, zda se respondenti s falzem setkali, ne zda ho koupili nebo v případě obchodníků pustili do prodeje.

Co v takovém případě obchodník dělá? Jak věci prověřuje?

Obchodníci spolupracují se znalci a restaurátory. Obvykle se provádí umělecko-historická analýza, pracuje se s prameny v archivech, a pokud je potřeba, tak dochází i na analýzu chemicko-technologickou. Některá falza jsou nicméně zjevná už na první pohled a za znalcem ji ani soudní síně posílat nepotřebují, poznají to rovnou.

Nechávají si posudky zpracovat i sběratelé?

Většina ne. Uvažují o tom jen u dražších děl, podle průzkumu nejčastěji v hodnotě nad půl milionu korun. Ale ne vždy musí pochybnosti znamenat, že dílo je bezcenné. Ráda v této souvislosti zmiňuji případ aktuálně nejdražšího vydraženého obrazu na světě, malby Salvator Mundi. Dražitel za něj v roce 2017 zaplatil neuvěřitelných 450 milionů dolarů. Cena odráží verdikt posledního posudku, podle něhož je autorem Leonardo Da Vinci. Ale ty názory se vyvíjely a dosud není zcela jasné, zda se jedná skutečně o ruku umělce, nebo třeba někoho z jeho dílny. Někdy se může objevit dílo některého zesnulého autora, o němž dosud nikdo nevěděl, jindy třeba téměř dokonalá kopie. Sám autor mohl na zakázku zkopírovat svůj vlastní, již existující obraz. U zesnulých tvůrců určitá míra nejistoty panuje velmi často.

Takže vyvarovat se tomu nelze?

Lze si zaplatit expertizu, což je ale poměrně drahá záležitost. Nebo investovat do děl žijících tvůrců. Tam se falzům dokážete vyhnout poměrně jistě.