Iniciativa 8000důvodů pomáhá měnit systém už pět let

Iniciativu 8000důvodů založila nadace právě před pěti lety. Co vás k tomu vedlo?

Když jsme iniciativu zakládali, bylo v ústavní péči v Česku přes 8000 dětí. Tedy 8000 příběhů, osudů. Víme, že dítě, které vyrůstá bez bezpečného a stabilního vztahu, má zcela jiný start do života.

Nadace J&T je tady už 21 let a od počátku pomáhala ohroženým rodinám a ohroženým dětem. Jednalo se přitom nejen o pomoc konkrétním lidem a organizacím, které pomáhají v terénu, ale vždy jsme se snažili hledat systémová řešení. Protože současný systém je stále zaměřen více na řešení následků než příčin. To vede k tomu, že nabývá na složitosti, je drahý a neefektivní. Právě to vedlo nadaci k založení iniciativy, která by se cíleně věnovala potřebným změnám. V rámci iniciativy pracujeme jak na národní úrovni, tak na úrovni krajů, kde se dějí kolikrát zajímavé, progresivní věci, které zatím nejsou bohužel celorepublikovým standardem. V krajích se snažíme spolupracovat na nastavení strategií pro rozvoj sítě služeb a zajištění včasné podpory rodinám. Proto máme platformu, která sdílí příklady dobré praxe, propojuje odborníky, sbírá data, analyzuje systém a otevírá diskuzi.

V čem je dnešní systém nedostatečný?

Jedním z největších problémů současného systému péče o ohrožené děti je to, že chybí včasná pomoc. Rodiny se často dostávají ke službám až ve chvíli, kdy už je situace velmi vážná i nevratná. Systém neřeší problémy v zárodku, ale až tehdy, když hoří. A v tu chvíli už jsou ohroženy nejen děti, ale i vztahy, stabilita a duševní zdraví celé rodiny.

Dalším slabým místem je chybějící dobře utkaná síť dostupných, kvalitních a dobře provázaných služeb. To znamená nejen to, že jich je málo, ale i to, že často nejsou tam, kde jsou nejvíc potřeba – například mimo velká města nebo v sociálně vyloučených lokalitách. A když už služba existuje, může mít dlouhé čekací lhůty, být špatně financovaná nebo jen omezeně spolupracovat s ostatními složkami systému.

A jaká je tedy nejčastější trajektorie rodiny v krizi bez včasné a intenzivní pomoci?

Pokud se rodině nedostane pomoci včas, rodina se točí ve spirále, problémy se nabalují, to vede k rozvoji dalších problémů a často rezignaci rodin. Službám i okolí to pak může připadat tak, že rodině nemá cenu pomáhat.

Děti jsou v mnoha případech odebírány z rodin z důvodů, které by byly řešitelné právě včasnou a intenzivní pomocí. Někdy pomůže se podívat na to, jaké rodiny v problémech jsou. Myslím, že ve společnosti panuje taková obecná představa, že jde o rodiče, kteří pijí, berou drogy a o děti nemají žádný zájem. Jistě i takové rodiny jsou, ale my se v naší práci setkáváme s rodinami, které na počátku fungovaly, rodiče mají děti rádi, ale dostanou se do situace, kterou nejsou schopni sami řešit.  Pokud jim nenabídneme pomocnou ruku, začnou se „topit“, to pak vede k rezignaci a pasivitě.

Stačí si představit situaci, kdy v rodině jeden člen onemocní nebo ztratí zaměstnání. Nějakou dobu situaci lepí, půjčují si peníze na zaplacení nájmu či jídlo, dluhy ale začnou narůstat, zpožďují se v placení nájmu, až nakonec o bydlení přijdou, nějakou dobu cestují po příbuzných a nakonec skončí na ubytovně, což negativně dopadá na děti. Děti ztrácí jistotu, bezpečí, prostor, kde se mohou v klidu učit, na nějaký rozvoj a hezké společné chvíle není čas ani energie. Děti pak mohou na situaci reagovat různě, zhorší se ve škole, začnou zlobit a pro rodiče je toho najednou moc. A okolí začne děti vnímat jako problémové, nekouká se po příčinách, ale vidí jen důsledky.

Dopad dlouhodobě nedostatečné péče o dítě, či pokud je dítě vystaveno hrubému zanedbávání nebo pokud se jeho pečovatelé neustále střídají, je hluboký a dlouhodobý. Máme na to nejen výzkumy, ale i příběhy dětí, které si takovou situací prošly. Dítě, které nezažije v raném dětství bezpečí, přijetí, nemá blízkou osobu, ke které by si mohlo vytvořit blízké citové pouto, bude mít do budoucna problémy navazovat vztahy, bude mít potíže rozumět svým emocím a důvěřovat druhým. Z pohledu psychologie mluvíme o narušené vazbě, o deprivaci, traumatu. A to všechno se pak přenáší i do dospělosti do partnerských vztahů, rodičovství i do zaměstnání.

Kde vidíte řešení?

Není to jedno řešení, ale celý systém navzájem provázaných kroků. V první řadě musíme rodinám v krizi pomáhat dřív, než se situace dostane do bodu, kdy je problém natolik hluboký, že odborníci nevidí jiné východisko, než je odebrání dítěte. Jak jsem již říkala, potřebujeme kvalitní a dostupné sociální služby, krizová centra, terénní pracovníky, podporu duševního zdraví dětí i rodičů. Máme zkušenosti z terénu a ukazuje to i naše analýza, kterou jsme dělali ve spolupráci s několika organizacemi, které poskytují ohroženým rodinám takzvané sociálně aktivizační služby, a která je dostupná na našich webových stránkách. Pokud se služba k rodině dostane včas a má prostor se jí věnovat intenzivně alespoň v počáteční fázi, pomoc zafunguje.

Naše další analýza z loňského roku poukazuje právě i na souvislost mezi odebíráním dětí a sociálními problémy rodiny, jako jsou exekuce či bytová nouze. Podpora v těchto oblastech musí být také součástí řešení. Nelze akceptovat, aby se rodiny s dětmi nacházely v dlouhodobé bytové nestabilitě, protože bydlení je pro bezpečí dítěte i jeho rodičů základní kámen. Pokud se rodina stěhuje po příbuzných, azylových domech či ubytovnách, nemají rodiče celkem pochopitelně kapacitu řešit další problémy, děti se začnou zhoršovat ve škole nebo z důvodu neustálého stěhování přerostou absence ve škole únosnou míru a to pak vede k odebrání dítěte, aby byla zajištěna povinná školní docházka. To je přesný příklad toho, kdy by se takové situaci dalo včasnou pomocí zabránit. Jsem moc ráda, že se podařilo schválit zákon o podpoře bydlení, který přináší do systému nové nástroje, jako jsou garantované bydlení, asistence a kontaktní místa, která budou sloužit právě i rodinám v bytové nouzi.

Zároveň potřebujeme stabilní síť pěstounských rodin, které mají odvahu přijímat děti starší či se zdravotním znevýhodněním nebo větší sourozenecké skupiny. K tomu je potřeba zajistit pěstounům dlouhodobou podporu, služby a prestiž. Je potřeba aktivně vyhledávat nové pěstouny a zaměřovat se právě na vhodné žadatele, kteří se nebudou bát přijímat děti s vyššími nároky. Je potřeba pracovat i s pěstouny, kteří jsou v systému dlouho, a dát jim potřebnou podporu.

V oblasti státní pobytové péče je nezbytný přechod od velkých ústavních zařízení k menším pobytovým službám, které umožňují individuálnější a citlivější přístup a život v komunitě, který děti co nejlépe připraví na přechod do dospělého života.

Některé změny vyžadují ale i změnu zákonů. Jak se snažíte přesvědčit třeba politiky, že změna je potřeba?

Pracujeme s daty a důkazy, a proto vypracováváme různé analýzy a zároveň spolupracujeme s kraji. Tato kombinace nám dává obojí – jasná data a zkušenosti z praxe.

Spolupracujeme s odborníky, připomínkujeme návrhy zákonů, dáváme podněty poslancům a senátorům. Například jsme se aktivně zapojili kolem zákazu umisťování dětí do tří let do ústavní péče. Pomohli jsme připravit argumentaci, poskytli data, zapojili veřejnost i média. A povedlo se. I díky nám dnes platí zákon, který neumožňuje ty nejmenší dětí umístit do ústavního zařízení. Dalším důležitým zákonem pro nás byl právě zákon o podpoře bydlení, naše data jasně ukázala, jak bytová nouze negativně dopadá na ohrožené rodiny a zvyšuje riziko odebírání dětí.

Co v té práci považujete za nejtěžší?

Změny v systému jsou pomalé. Často narazíte na rezistenci, na různé zájmy, na nedůvěru. A zároveň je ochrana dětí citlivé téma, které nelze zjednodušit.

Nejtěžší je změnit pohled lidí, pomoci jim odhodlat se měnit zaběhnutý, byť v mnohém nefunkční, systém. V každé oblasti je změna těžká a náročná. Snažíme se, aby bylo jasné, že nekritizujeme pracovníky, ale systém, který omezuje všechny aktéry. Například ústavní péče ve velkých zařízeních logicky nutí pracovníky více ke skupinové péči a nedává jim dostatek prostoru věnovat se dětem podle toho, co každé z nich potřebuje. Čím větší skupina, tím je potřeba ji více organizovat, vytvořit pravidla, aby vše fungovalo. A každá výjimka z pravidla a řádu s sebou nese riziko, že se celý systém rozbije. Pracovníci jsou pod velkým tlakem, sice mají zázemí velkého zařízení, ale zároveň je například mnohem těžší předcházet konfliktům či je řešit ve velké skupině.

Navíc čím větší skupina, tím více rizikových situací, hádek a sporů. Je velmi těžké pomoci každému jednomu dítěti, to vede k tomu, že děti si nesou svá traumata dál a vychovatelé jsou unavení a frustrovaní, protože dětem nedokážou pomoci tak, jak si představovali. Systém tedy limituje obě strany – děti v tom, aby vyrůstaly co nejpodobněji jako jejich vrstevníci v rodinách, a pracovníky v tom, aby jim toto mohli nabídnout. Je ale důležité s pracovníky mluvit a připravit je, protože každá změna přináší otázky a obavy a je potřeba, aby pracovníci měli oporu. A to nejen při změně, ale i v rámci svého povolání.

Pětileté výročí vás určitě trochu nutí bilancovat, co se za těch pět let povedlo.

Vlastně jsme si s kolegyněmi při bilancování uvědomily, že se toho v oblasti systému péče o ohrožené děti podařilo docela dost. Povedlo se nám v první řadě propojit se s dalšími organizacemi a odborníky, kteří mají stejný cíl. I díky tomu se posunulo mnoho věcí, mezi něž patří nejen zmiňovaný věkový limit pro umisťování dětí do ústavní péče, ale i rozvoj pěstounské péče, byl přijat zákon o bydlení, zákon, který vnáší do systému pozici dětského ombudsmana, či změna, která jasně deklaruje nepřijatelnost všech forem tělesných trestů na dětech, které mohou ovlivnit jejich fyzickou integritu, důstojnost, rozvoj a duševní pohodu. Mnoho krajů postupně začalo aktivně hledat pěstouny, transformují dětské domovy a stěhují děti z velkých zařízení do bytů a plánují rozvoj služeb pro ohrožené děti a děti s postižením.

Tým iniciativy pracuje i v krajích. Na co se koncentruje?

Kraje hrají klíčovou roli v ochraně dětí, zajišťují síť služeb, financují pobytová zařízení, spolupracují s neziskovkami a mají na starosti metodické vedení. Změny, které podporujeme, zaznívají v konkrétních strategiích, analýzách i transformačních projektech, se kterými v krajích pomáháme. Podporujeme hlavně rozvoj prevence, včasné podpory rodin, propojenost služeb, ale také jsme v krajích pomáhali a stále ještě pomáháme s transformací dětských domovů.

Na co se iniciativa plánuje zaměřit do budoucna?

Jak jsem již zmínila, pomoc, která se dostane rodině včas a v potřebné intenzitě, je pro nás základním kamenem systému. Takže budeme dál posouvat systém směrem k prevenci. Od 1. ledna 2028 by měl začít platit zákaz umisťovat do ústavů děti do 7 let věku. Chceme se zaměřit na podporu služeb, které pomůžou rodinám v jejich přirozeném prostředí, a docílit toho, že se stane realitou systém, ve kterém nebudou děti odebírány, pokud to není nezbytně nutné, rodiny se dostanou k pomoci včas, náhradní rodinná péče bude dostupná i pro děti starší, se zdravotním znevýhodněním či sourozenecké skupiny a pobytová zařízení budou fungovat jako malé pobytové služby, kde pracovníci budou mít možnost se dětem věnovat individuálně.