Kateřina Šrámková kdysi koupila vybydlený zámek Loučeň s tím, že ho okamžitě zase prodá. Místo toho se pustila do rekonstrukce a zjistila, že ji to baví. Kromě zámku a parku provozuje také hotel a před pár lety založila i malou sklárnu vyrábějící tradiční vánoční ozdoby. Jaký je rozdíl, když památky spravují staré rody a novodobí podnikatelé? Jak podnikání ovlivnili její bývalý a současný manžel? A jakou vidí kontinuitu pro svůj byznys jako matka čtyř dětí?
Za jakých okolností jste na zámek Loučeň narazila?
Přijeli jsme tam s mým bývalým manželem za známými, kteří nás pozvali na grilovačku. To byla devadesátá léta a v té době jsem ani nevěděla, kde se Loučeň nachází. Ti kamarádi se zmínili, že je zdejší zámek k mání. Šli jsme se na něj nezávazně podívat a dostali jsme nápad ho koupit a pak zase prodat. Mysleli jsme, že někoho najdeme, kdo by ho koupil.
Čí to byl nápad?
Nás obou. Můj tehdejší manžel byl dokonce odvážnější než já, hned se do toho nápadu zamiloval. Probíhala velká privatizace a na zámek byla vypsána veřejná soutěž. Zpracovali jsme záměr a dali ho do obálky. To bylo jednoduché. Horší bylo, když jsme tu soutěž vyhráli. To už nešlo couvnout. Hlavním kritériem zřejmě byla cena, kterou jsme nabídli. Psal se rok 1999 a my nabídli cenu, kterou bychom zaplatili za 100metrový byt v Praze na Vinohradech. Zdálo se to jako dobrý plán, jenže brzy se ukázalo, že sehnat nějakého kupce nepůjde tak snadno. Proto jsme si vymysleli projekt hotelu.
Jak jste měli v úmyslu projekt financovat?
Nejprve jsme si vzali podnikatelský úvěr. Měli jsme realistický byznys plán, nic šíleného. Horší to bylo potom, kdy jsme se rozhodli investovat do rekonstrukce zámku, kompletní renovace areálu, nových plotů, brány, arboristických prací, vybudování labyrintu… Tam už jsme museli žádat o dotace a granty, bez nichž by to nešlo. Přistavěli jsme novou budovu o 28 pokojích. Nechtěli jsme dělat hotel ze zámku, ale vedle něj.
Když pominu shánění peněz, co bylo nejtěžší?
Uvést celý areál do provozuschopného stavu. Vytvořili jsme novou turistickou destinaci – v místě, kde dříve vůbec nebyla. Bez zkušeností a na zelené louce jsme se pustili do renovace historického objektu a zároveň rozjeli hotel. Podobných počinů v Česku není mnoho, pouze snad Nové Hrady. Jako šťastný krok se ukázalo vybudování labyrintu v parku. Vsadili jsme na to, že tak velké labyrintárium se nikde jinde v Čechách nevidí. To byl tahák, bez něhož, myslím si, by hotel nikdy nefungoval. Je dobré mít více pilířů. Hotel a zámek se doplňují hlavně v sezónnosti. Někdy hotel táhne zámek a někdy zámek táhne hotel.
Jak do tohoto zapadá, že jste v postcovidovém období koupili tradiční dílnu na výrobu skleněných ozdob a rozjeli značku Koulier?
Od počátku jsme měli ambice otevřít zámek i během zimní sezóny. To se dříve na hradech a zámcích nedělalo. Ale pro nás to bylo důležité už proto, že jsme měli hotel a potřebovali jsme mít práci pro lidi i v zimě. Proto jsme se snažili přijít s programem, jaký se běžně nevidí. Zkoušeli jsme tematické prohlídky s Fantomasem, Šmoulinkou nebo upíry. Bylo to trochu šílené. Ale pak jsem dostala nápad, že bychom mohli každou místnost zámku, jehož posledními majiteli před vyvlastněním byla rodina Thurn-Taxisů, věnovat jinému vánočnímu stromečku. Tyto prohlídky děláme již několik let a pořád je o ně zájem. Během prosince 2024 zámek dokonce navštívilo přes 22 tisíc lidí, což byl nejlepší měsíc za celou naši historii! Více než kterýkoliv srpen. Lidé prostě umí přijít na památky i v zimě. Ale musí dostat jiný zážitek než v létě. Kvůli tomu jsme se začali zabývat vánočními ozdobami a následně jsem se seznámila s lidmi, kteří provozovali sklárny.
Co byl nejtěžší moment od té doby, co jste koupila zámek?
Krize, která nás naplno zasáhla někdy v roce 2012. To jsem přemýšlela o všem možném. Pořád máme úvěry a splácení pro mě bylo v té době velkou noční můrou. Prodej se jevil jako jedna z možností, jak to ustát. Když jsem ale začala připravovat podklady, strašně mě to brzdilo v plánování nové sezóny, a tak šel prodej nakonec stranou.
Jak jste ustáli pandemii?
Zpětně jsme to zvládli velmi dobře. Prvních čtrnáct dnů byla tak nepředvídatelná a nejistá situace, že jsem nedokázala vymyslet žádný plán, co s tím. „Vyšila“ jsem se z toho šitím roušek. Vytáhla jsem starý šicí stroj a sehnala staré košile, abych dceru mohla poslat do Prahy, kam se smělo jen s rouškou. Manuální práce mě zachránila. Období, kdy jsme byli zcela zavření, bylo několik. Ale pojali jsme to tak, že jsme to vzali jako čas na generální úklid. Jinými slovy byl čas udělat, na co dříve čas nebyl. Byl to vlastně takový dlouhý teambuilding. Když o tom přemýšlím zpětně, bylo to velmi vzácné, protože jsme mohli být v jiných rolích než předtím. Pamatuju si, jak jsme si před Vánoci mysleli, že nebudeme moci otevřít, ale nakonec to vyšlo a my otevřeli Příběh vánočního stromečku – a vzápětí jsme ho museli uzavřít. Ale ještě poslední večer, kdy to bylo povoleno, jsme dělali prohlídky co půl hodiny. Chodily stovky návštěvníků! To byly nezapomenutelné okamžiky. V covidových letech jsme tak dokonce v návštěvnosti trumfli Karlštejn. Oni provázet nemohli, protože jsou instituce, tak jsou pomalejší.
Zámek jste kupovala s předchozím partnerem, v Koulieru ale podnikáte se svým současným manželem. Jaký dopad měl na vaše podnikání rozvod?
Žádný. S předchozím manželem jsem se vyrovnala.
Kateřina Šrámková Majitelka Zámek Loučeň, a. s., a spolumajitelka Řemeslná vánoční sklárna Koulier, s. r. o. Před koupí zámku Loučeň v roce 2000 byla daňovou poradkyní a řídila back office v advokátní kanceláři. Na zámku nejdříve roce 2003 otevřela v samostatné budově hotel. Opravený zámek a park s rozlehlým labyrintáriem následovaly o čtyři roky později. Obnova areálu vyšla celkem na 140 milionů korun, zhruba polovinu přispěly Evropská unie a stát prostřednictvím dotačních titulů. Pod vedením Kateřiny Šrámkové se z Loučeně, jejímiž posledními majiteli před vyvlastněním byli Thurn-Taxisové, stal se 170 000 turisty za rok čtvrtý nejnavštěvovanější zámek v Česku. Se svým současným manželem před třemi lety koupila sklárnu na Oflendě v Mrákotíně na Chrudimsku, kde obnovili výrobu skleněných ozdob. Kateřina Šrámková je matkou čtyř dětí. |
V čem jsou největší úskalí při podnikání s manželem?
Aby byly jasně stanovené hranice. Když se ze života stane jenom byznys, není to dobré. U oběda se byznys neřeší.
Po rozvodu jste se znovu vdala. Jak se tato změna v osobním životě odrazila na vašem podnikání?
Je to velký rozdíl. Se současným manželem jsme spolu založili Koulier, ale podnikání jsme do té doby společně neřešili. Když jsme se pustili do vánočních ozdob, bylo to po deseti letech vztahu a mysleli jsme, že už jsme vyzrálí, ale… není to tak vždycky. Dokud si do rodiny netaháme byznys, funguje to skvěle. Vždycky říkám, že do vířivky pracovní témata nenosíme.
Jak máte s mužem rozdělené činnosti v Koulieru?
Manžel řeší technologie, správu budov a aby bylo „kde to dělat“. Já aby bylo „co dělat“… Vyzkoušeli jsme si spoustu cest a zjistili, že pro nás má smysl prodejna na Oflendě (místo výroby Koulieru – pozn. red.) na zámku a e-shop. V e-shopu zatím dělají z 90 procent domácí tržby. Původně jsem nechtěla hned na počátku expandovat do zahraničí. Ale daří se nám, vánoční ozdoby se prodávají hodně, a když tři sezóny ukázaly, že jsme schopni růstu, myslím, že jsme zralí na vstup na jiné trhy.
Jaké největší úskalí podnikání s partnerem vidíte?
Já bych nikdy na Loučeni nezvládla udělat to, co jsem dokázala, bez podpory bývalého, ale i současného manžela. Vždycky jsem se snažila držet si rovnováhu podnikání – rodina – osobní život, ale jsou okamžiky, kdy se rodina musí přizpůsobit. Je důležité, když vám někdo zavolá v sobotu večer, vy odcházíte vyřídit pracovní hovor a pak se vrátíte a nikdo se na vás netváří, že je to špatně. Nebo když se večer vracím z Loučeně na Vysočinu vyflusaná a manžel mě doma čeká s navařenou večeří… To je k nezaplacení.
Jakou roli hrají v rodinném byznysu vaše čtyři děti?
Jen to doplním, já mám čtyři a manžel má ještě další dvě. Svoje děti jsem nikdy do ničeho netlačila, na zámku samozřejmě všichni často brigádničili, ale zatím nikdo neprojevil ambice se zámeckým byznysem zabývat v životě. Čím to je, nevím. Možná do jisté míry tím, že jistě vnímají, že mě moje podnikání baví a naplňuje, a chtějí mi ho nechat. Každopádně všechny zatím studují a vůbec nechci předjímat, co si vyberou jako svou cestu. Nechtěla jsem je v tomto nikdy ovlivňovat.
Členové rodin, které získaly hrady a zámky v restitucích, ale často o péči o ně a předávání přemýšlí jinak…
Ano a já je za to velmi obdivuji. Já jsem holka z paneláku a na rozdíl od nich nepociťuji v podnikání žádnou odpovědnost vůči rodině, předkům, kteří něco vytvořili a zanechali po sobě. K zámku přistupuju především jako k byznysu. Potomci starých šlechtických rodů mají úplně jiný hodnotový žebříček. To znám od rodiny Thurn-Taxisů, kde rodiče po generace děti vychovávali k odpovědnosti. Nejen za materiální hodnoty. Oni cítí zodpovědnost také za lidi a širokou komunitu, což jde ale daleko za „pouhou starost“ o zámek. V tu chvíli je zájem rodiny více než osobní zájem. Za mě je obdivuhodné, jak k tomu přirozeně přistupují. My takovéto vazby nemáme. Ani není důvod je uměle vytvářet, my nenavazujeme, vykopáváme na zelené louce.
Jaké dlouhodobé plány máte se zámkem Loučeň, hotelem a Koulierem?
Ani v zámku, ani v Koulieru mi ještě nedošly nápady. Zámek je moje páté dítě a je velmi náročné. Ale zatímco děti odrůstají, mění se a potřebují pokaždé něco jiného, u práce je to pořád stejné. Neustále se mi ověřuje to, že se všechny naše aktivity vzájemně podporují. Když je malá obsazenost v hotelu, drží nás návštěvnost zámku. A překvapivě i zámek a sklárna se neviditelnou vazbou propojují. Už to PR firem, které spolu nemají nic společného, funguje synergicky. Předtím by mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo takto fungovat.
A co bude, až mi dojdou síly? Dovedu si představit prodej, předání dětem. Ovšem zavřít to a někam odjet by mě nikdy nenapadlo. Je pravda, že když se nám začalo dařit, začali jsme být s Loučení hodně vidět. Dostávala jsem otázku, zda si nepořídíme další zámek. Ale já vždycky odpovídala, že každá hodina, kterou bych věnovala jinému zámku, mi bude na Loučeni chybět.
Jak uvažujete o kontinuitě pro celé vaše podnikání?
V mém životě byla všechna důležitá rozhodnutí otázkou náhody. Nejdu po cílech, ale naslouchám okolnostem. Pokud vidím příležitost, vydám se tou cestou. Takže nic do budoucna nevylučuji.
Autorkou textu je Adéla Vopěnková.