Michal Gabriel: Nejdůležitější je pro mě téma, příběh a tvar

Návštěvníci vinařství Kolby si během následujících měsíců mohou prohlédnout trojici vašich soch – Chodec, Jezdkyně a Se psem. Přiblížil byste je čtenářům? Kdy a jak díla vznikala?

Socha Chodec vznikla v roce 1992. Vymodeloval jsem ji z hlíny a později odlil do bronzu. Původně šlo o abstraktní sochu, vertikální kompozici složenou z různých těles a realisticky pojatého těla. Jednotlivá tělesa od sebe v místech průniku oddělovaly linky. Přestože jsem měl původně jiný záměr, socha se nakonec proměnila v kráčející postavu, která ostře prořezává prostor.

Po letech jsem se k ní vrátil a pokryl ji strukturou, která setřela původní rozdíly mezi abstraktními tvary a realistickým tělem a sochu spojila do kompaktní postavy. Je tak odlita do několika variant, od původní hladké až po strukturu určenou pro interiér.

Jezdkyně patří do sousoší Apokalyptičtí jezdci. Pod tímto názvem ji vystavuji samostatně, pokud je součástí Apokalyptických jezdců, jde o Prvního jezdce ze čtyř. Jezdci nejedou na koních, ale podobají se motorkářům, kteří se pohybují na rukách a nohách svinutých do kol. Navazují na mé předchozí sochy Hráčů s prodlouženýma rukama i na další sousoší tanečníků, jejichž ruce a nohy jsou propojeny ve směru pohybu postav. U Apokalyptických jezdců se protažené ruce a nohy transformují ve stroj, na kterém jezdci přijíždějí.

Socha Se psem ztvárňuje ženu, která nese na ramenou psa, a je inspirována skutečnou událostí. Jedna sochařka si takto naložila na záda svého psa, aby dokázala, jak je krotký. Ten pohled mě zaujal natolik, že jsem na soše začal hned pracovat. Vzdáleně mi výjev připomínal motivy mramorových soch z archaického období řeckého sochařství – muže nesoucího telátko.

Vaše sochy jsou k vidění ve veřejném prostoru poměrně často. Je pro vás jejich umístění důležité? Vnímáte výstavu soch v galerijních prostorech jinak než expozici pod širým nebem?

Socha je s okolním prostorem absolutně spojená, a proto vždy, když je to možné, se umístění osobně účastním. Náměstí nebo krajina sochu dotvoří a pokaždé jí dají trochu jiný příběh. Platí to hlavně u časově omezených instalací.

Dříve jsem kvůli fotkám vyvážel sochy na jednodenní instalace a krajinu pro ně vybíral. Bylo to hodně náročné, ale intenzivně jsem to prožíval a hodně mi to dalo. Během focení nebo čekání na správné světlo jsem sochy obcházel a někdy proměňoval jejich pozice.

Galerie je v tomto směru mnohem omezenější, ale také jednodušší prostor. Je pro umění vytvořená a její čisté prostory umožňují větší soustředění na díla v ní vystavená. Galerijní prostor je ideální pro vystavení takových soch a objektů, které by v krajině zmizely nebo fyzicky nevydržely.

Jak přistupujete k tomu, když se lidé vašich soch dotýkají? Vadí vám to, nebo je k tomu naopak vybízíte?

Záleží na materiálu i na umístění. Ve veřejném prostoru vystavuji většinou bronzové nebo ocelové sochy a těm dotyk nevadí. Přímo k němu nevybízím, ale rád sleduji, které sochy k dotyku lidi přitahují. Většinou jde o sochy zvířat pokryté strukturou.

Bronzu nechávám prostor, aby byl do své přirozené barvy dotyky „dohlazený“. Sochy záměrně pokrývám strukturou, která je v hloubkách tmavá, čímž světlejší a nestejně ohlazený povrch bronzu sjednocuje. Není to ale jediný důvod, proč tuto strukturu tak rád používám.

Ocelové sochy k podobnému dotýkání tolik nelákají. Asi je to dané pocitem z ostrých hran a chladnou světlou barvou nerezové oceli.

Vystavujete sochy přímo ve vinici poprvé? Nebo už takovou zkušenost máte?

Vystavoval jsem na několika golfových hřištích a samozřejmě v exteriérech měst a volné krajině, ale vinice je to poprvé.

Jaký je váš vztah k vínu a jižní Moravě?

Nejsem znalec vín a moc ho nepiji. Snad dobré víno poznám, ale to je tak vše. Jižní Morava je krásná, jsem rád, že můžu v takové otevřené krajině sochy vystavovat.

Ve vaší tvorbě se často objevují motivy zvířat nebo postav s prodlouženými končetinami. Co symbolizují a proč se k nim opakovaně vracíte?

Zvířata mě vždy zajímala pro nekonečné varianty tvarů, barev a pohybu. Nevnímám je jako osobní domácí kamarády, ale jako respektované spoluobyvatele naší planety. Některá obdivuji pro jejich ikonickou krásu, ale vlastně jsou krásná všechna. Když jsem v souvislosti s nimi přemýšlel o sochách, vybíral jsem ta, se kterými bych se chtěl potkat v nějakém osobním příběhu. Jde ale o představu, ne o skutečné setkání, to úplně nevyhledávám. Opravdové setkání naplňuji v sochách.

Nikdy mi nejde o konkrétní zvířata, ale o archetypy vystupující z mlhy minulosti tak, jak nám zůstaly zapsané ve společné paměti. Nezajímají mě konkrétní detaily zvířat, ale spíše mi jde o otevírání představ a neukončených příběhů, do kterých rád vstupuji a nabízím to i ostatním.

Podobně je tomu i u zmiňovaných postav s prodlouženýma rukama dotýkajícíma se země. Začal jsem do dubových kmenů vyřezávat mužské postavy. Vnímal jsem je jako lovce, průzkumníky nových krajin, bojovníky nebo hráče. Jejich prodloužené ruce je stabilizovaly a spojovaly se zemí. Také je bylo možné vnímat jako zbraně či nástroje nutné pro nějakou hru. Postav jsem nakonec vyřezal třináct a nazval je pracovně Hráči.

Chtěl jsem je spojit se zvířaty do větších sousoší a dosáhl jsem toho stejnou povrchovou strukturou. Krajinou potom postupovaly bronzové mužské postavy doprovázené sedmi kočkovitými šelmami. Nikdy jsem je nestavěl proti sobě, vždy společně postupovali jedním směrem. Skupinka lovců nebo bojovníků doprovázená smečkou. Archetypální příběh, který může každý číst trochu jinak.

Kde čerpáte inspiraci pro svou tvorbu? Změnil se zdroj inspirace během let, kdy tvoříte?

Nikdy jsem si to neanalyzoval. Sochy, které vznikaly z různých podnětů, postupně inspirovaly některé další sochy, které se propojovaly do samostatných sousoší a příběhů. Měnil jsem témata, proměňoval formu soch, hledal materiál, ale nikdy jsem nepřemýšlel o zdroji inspirace.

S jakým materiálem pracujete nejčastěji?

Dříve to bylo dřevo a různé pryskyřice. Z nich jsem přešel na bronz a nerezovou ocel.

Charakteristický prvek vaší tvorby je také práce s povrchovou strukturou děl. Například v podobě rytí do dřeva nebo vkládání ořechových skořápek a broskvových pecek do pryskyřice. Kde se tento rukopis vzal?

U dřevěných soch jsem pracoval tradičními postupy a používal hodně dláta. Těmi jsem také rád uzavíral povrch soch a užíval stopu dlát k různým hlubokým kresbám, které někdy podporovaly anatomii. Jindy jsem naopak mechanickými řezy obkružoval povrch sochy a nechal prostor jejím základním tvarům.

Struktura, kterou zmiňujete a která je pro moji práci charakteristická, vznikala mnohem komplikovaněji a není navázaná na žádné tradiční sochařské postupy. Původně jsem chtěl vytvořit sochu, která bude vypadat, jako kdyby sama vyrostla. Použil jsem nejdřív žaludové čepičky a později skořápky vlašských ořechů. Začal jsem je spojovat voskem a pomalu mi rostla pod rukama socha, která opravdu vypadala, jako by sama vyrostla. Její tvar byl ale velmi abstraktní a těžko ovlivnitelný.

Později jsem našel jiný způsob práce a struktury skládal do forem již předem vymodelovaných soch. Vzniklo tak mnoho soch, včetně sedmi kočkovitých šelem. Hrál jsem si z různými strukturami z různých přírodních plodů. Skořápky vlašských ořechů byly mezi nimi. Ukázaly se jako nejvhodnější pro bronzové odlitky. Ty jsem dělal proto, abych mohl se sochou vyrazit natrvalo do exteriéru.

Výrazná struktura na povrchu bronzových odlitků překryla detaily a zůstal především čitelný tvarový obrys vymodelovaného zvířete. Struktura, která překryla realistické detaily, se stala projekční plochou pro divákovu představu o skrytých detailech. Každý, kdo se na sochu dívá, vnímá základní tvar a v představě si doplní do povrchu svou vlastní představu detailů. Nemusí být pravdivé, ale jsou jeho, a tak jim věří.

Jiný význam mají struktury z reálných přírodnin zalitých většinou do bílé nebo černé polyesterové pryskyřice. Pokrývají povrch interiérových soch. Tmavé body v bílém povrchu zachycují základní tvar sochy a také překrývají všechny realistické detaily. Na rozdíl od bronzových odlitků mají ale reálný přírodní detail.

Zpočátku jsem pracoval s jejich zaměnitelností s přírodní rostlou strukturou. Později přes hru s ornamentem jsem se dostal ke grafické formě podobné některým skalním nebo jeskyním malbám. Na nich jsou některé postavy zobrazeny formou teček. Někteří archeologové se domnívají, že by mohlo jít o zobrazení duší. Představa soch a jejich graficky zobrazených duší na bílém povrchu jejich těl je mi blízká. Je i v kontrastu se zemitým povrchem soch se strukturou zalitou do tmavé polyesterové pryskyřice. Tmavá struktura vrací sochy na zem a odkazuje se k prapůvodnímu záměru vytvořit sochu s rostlým přírodním povrchem.

Jste známý také tím, že ve své tvorbě často využíváte digitální technologie a 3D modelování. Jak dělíte čas mezi digitální a „klasickou“ sochařinu? Je podle vás v digitálním sochařství budoucnost?

S 3D technologiemi jsem se začal seznamovat už v roce 1998 a postupně se pokoušel s nimi tvůrčím způsobem pracovat. Zapojoval jsem je do tradičního sochařství a nahrazoval jimi některé řemeslné postupy spojené se vznikem soch.

Později se mi rozšířily technické možnosti a bylo možné používat i to, co není v tradičním sochařství možné. Nikdy jsem ale nechtěl na sochách předvádět tuto v té době novou technologii. Nejdůležitější je pro mě téma, příběh a tvar. Hledám v digitálním sochařství cestu k jinému pochopení tvarů a přes něj i cestu k novým tématům. Právě v 3D programech, které ve virtuálním prostoru očišťují tvar od hmoty, vidím další možnou cestu, kam sochařství rozvinout.

Na čem aktuálně pracujete?

V současné době se vracím ke svým starým sochám a přes 3D technologie je dotahuji tam, kde mi to materiál, ze kterého byly vytvořeny, nedovolil. Pomocí 3D tisku některé znovu realizuji a jejich materiál a původní barevnost nahrazuji černobílou kresbou tužkou. Dále také rozpracovávám příběhy v podobě malých prostorových kompozic umísťovaných na zdi, které jsou založeny na realistických detailech a výřezech krajin. Doufám, že se mi časem podaří dostat je do větších rozměrů.