Petra Carvanová: Justice děti vysála k odsouzení pachatele, ale více stát obětem neposkytuje

UNICEF říká, že na světě každá pátá dívka a každý sedmý chlapec zažijí v dětství nějakou formu násilí. Platí to i pro českou společnost?

Těmto číslům se bohužel blížíme. I v české společnosti platí, že dětskými oběťmi jsou více dívky. Ten rozdíl není tak velký. Obecně je ale špatně, že počet dětských obětí nám stále roste. To je alarmující.

Kdo násilí na dětech páchá nejčastěji?

Nejčastějšími pachateli jsou osoby z okolí oběti. Pachatelé často využívají důvěřivost oběti, protože se znají, mají mezi s sebou nějaký vztah.

S jakým násilím páchaným na dětech se v praxi setkáváte nejčastěji?

Řekla bych, že převažují sexuální delikty nad delikty týrání. Navíc v letošním roce se nám rozšířil okruh sexuálních trestných činů, a tak bude možné závadné jednání popsat. Velmi kvituji zvýšení věkové hranice pro kvalifikaci bezbrannosti u dětí. Nejčastější jsou ale zločiny znásilnění, naopak nejméně je případů obchodování s lidmi.

Máte pocit, že jsou některé násilné či sexuální trestné činy stále bagatelizovány?

Ano, tento nešťastný fenomén v justici stále přetrvává. Osoby rozhodující o osudu pachatele a oběti zapomínají na své mládí, zapomínají, jak by oni úkorně pociťovali, že se o svém začátku vedení intimního života nemohou svobodně rozhodnout, ale taková okolnost je v rukou pachatele. Často se zdůrazňuje, že soud rozhoduje teď a tady a nemá křišťálovou kouli a těžko může říct, zda sexuální zkušenost dítěte např. v deseti letech jej ovlivní v pozdějším věku. Pochopitelně, že si to ty děti nesou celý život.

Psychologové i psychiatři se často setkávají se sebepoškozováním i v pozdějším věku, a když se při terapii dojde k jádru věci, často oběti řeknou, že se s minulostí nevyrovnaly. Takže soudy rozhodují velmi alibisticky, obětem krátí odškodnění, protože bez té pomyslné křišťálové koule nemohou odhadnout, jak závažné dopady na oběť do budoucna prožité trauma bude mít a zda si je oběť ponese celý život. Proto soudy odškodňují toliko újmu deklarovanou v době projednávání.

Děti jako oběti reagují jinak než dospělí, navíc pachatelem bývá často někdo z blízkých. Jak poznat, že se s dítětem něco děje? Jak se mohou projevovat dopady násilí či sexuálních trestných činů v chování dětí?

Prvním signálem je změna v chování dětí. Té si mohou třeba všimnout spolužáci. Naopak učitelé mohou zaregistrovat nedůvodný zhoršený prospěch. Účastním se různých seminářů jak na základních, tak středních školách. Prakticky po každém setkání mi někdo z těch žáků či studentů napíše, že mají podezření, že se s jejich kamarádem něco děje.

Dalším signálem je sebepoškozování či signifikantní úlekové reakce. Velmi kvituji, pokud má škola psychologa. I zde máme několik záchytů. Bohužel častým případem je, že si nikdo těchto signálů nevšímá, přisuzuje se to pubertě, partě atp. Následně, když děti skončí v dětské psychiatrické léčebně, jsou de facto mezi svými. Za pomocí šikovných terapeutů se děti kolikrát otevírají až právě v léčebně a ta následně podává trestní oznámení. Například u domácího násilí nebo týrání dětské oběti pachatele neomlouvají, násilí často považují jako normu, běžnou součást života. Zatímco týraná dospělá oběť, navíc ekonomicky na pachateli závislá, má tendenci pachatele neustále omlouvat.

A jak zareagovat, pokud se nám dítě svěří, že mu ubližují třeba jeho nejbližší?

Uvěřit dítěti. Ujistit dítě, že činí správný krok tím, že se nám svěřuje. Rozhodně nezačínat větou: „A opravdu se to stalo?“ Má-li dítě potřebu se svěřit, to člověk pozná podle odpovědí. Když to leze z dítěte jako z chlupaté deky, tak nezabíhat do detailů, ale navodit dojem, že jste tu pro něj kdykoli si bude chtít o tom znovu promluvit. Naopak, když děti začnou spontánně mluvit, vyplatí se ptát a dítěti nabídnout konkrétní kroky, jak a kde se svěřit těm, co násilí řeší.

Váš projekt se zaměřuje na zmírnění dopadu do duševní sféry zvlášť zranitelných obětí, zejména dětí, násilných a sexuálních trestných činů. V čem spočívá a co pro zmírnění dopadů považujete za nejdůležitější?

Nejzásadnější je začít s terapií co nejdříve. Terapie by měla být intenzivní. Ovšem ne každá rodina si může dovolit terapii platit. Navíc, když se třeba jedná o týrání a děti jsou z rodin odejmuty a skončí u pěstounů, opět narážíme na finance. Projekt spočívá v tom, aby se terapeutická pomoc dostala oběti co nejdříve, aby byla financovaná. Je znát, pokud oběť využívá terapeutické pomoci, nebo nikoli.

Zákon o obětech trestných činů sice pamatuje na peněžitou pomoc, ale často se jedná pouze o teorii. Průměrné vyřízení žádosti o peněžitou pomoc trvá přes rok, ač zákon jasně hovoří o 90 dnech. Smyslem pomoci je přece okamžitá podpora. Je mi líto, že to musím říct, ale v této oblasti práva se setkáváme s tím, že stát prostě neplní cíl a smysl zákona. Je to smutné. A právě proto byl vypsán tento projekt, který má obětem pomoci zmírnit dopady traumatu.

Co vás k napsání projektu vedlo?

Zoufalé dětské osudy, se kterými nikdo nepracoval. Justice ty děti vysála k odsouzení pachatele, ale více stát obětem péči neposkytuje. Přitom jaké máme dětství, formuje naši budoucnost. Bohužel dětské oběti jsou prakticky mimo systém pomoci obětem, stát o změnu neusiluje. Dětské oběti jsou tak závislé na neziskovém sektoru, pakliže patří mezi ty šťastnější a o projektu se dozví.

Jak jsou dnes v Česku oběti takových trestných činů a zejména dětské oběti chráněny?

Řekla bych, že oběti chráněny nejsou. Preventivních programů je málo, často je vedou dobrovolníci. Když už k trestné činnosti dojde, velmi záleží, zda se oběť vůbec dostane k odborné pomoci. Je to smutné, ale přetrvávají rozdíly v krajích. Oběť v Praze a ve Středočeském kraji má daleko lepší péči a dostane se k odborné pomoci dříve než v ostatních regionech. Celkem často se setkávám s tím, že když se oběť zeptá policejního orgánu, jaká má práva a zda také nemůže dostat advokáta, když jej dostal pachatel, mnohdy dostanou odpověď, že je to zbytečné. Proškolení policistů v oblasti přístupu a práce s oběťmi je skutečně tristní. Praha a některá kriminální oddělení ve středních Čechách jsou výjimkou.

Mluvíte o tom, že v Česku chybí strategie pro oběti. Jak by tedy mohl stát co nejúčinněji oběti chránit?

Nutno zdůraznit, že novelou trestních předpisů v roce 2013 došlo k významnému posílení procesních práv obětí. Samozřejmě stále se najdou oblasti, kde to lze posílit. Problém je ale v aplikování. Chybí nám efektivní poučovací povinnost obětí. Oběť by měla od policie odcházet s informací, ať neprodleně kontaktuje advokáta, který se touto oblastí zabývá. Pochopitelně by policie měla aktivně oběti předat kontakty na místní advokáty a současně oběti zdůraznit, že mají nárok na bezplatné právní zastupování.

Pokud oběť kontaktuje advokáta, resp. zmocněnce, ten už ji dokáže komfortně provést celým trestním řízením. Ale pokud oběť zmocněnce nemá, pozice pachatele, který má obhájce, a nezastoupené oběti, je prostě nevyvážená. A to je alfa omega všeho. Oběti odchází od policie se čtyřmi stranami popsaného poučení o právech oběti, ovšem velikost písma je nanejvýš 10. Je-li někdo rozrušen, nesedne si a nebude číst čtyři strany poučení. Policie sice předáním poučení svoji povinnost splnila, ale efektivita je nula. Informace by měly být jasné a stručné, v rozrušení je oběť schopna vstřebat, že má právo na zmocněnce, že zastupování bude mít zdarma a je důležité nabídnout jí kontakty na takové specialisty. Více ale oběť není schopna v takové chvíli zpracovat.

V úvodu jste zmínila problematiku odškodnění obětí násilných trestných činů, které bývá velmi nízké. Jakého odškodnění se mohou dočkat dětské oběti?

Nezřídka se stane, že je oběti přiznána alespoň nějaká nemajetková újma, ovšem pachatel putuje do výkonu trestu a vymahatelnost odškodnění je minimální. Musíme si uvědomit, že nebýt oběti, k odsouzení pachatele a ochránění dalších potenciálních obětí a společnosti by nedošlo. Proto bychom měli o oběť nejen pečovat, ale také jí poskytnout nějakou kompenzaci za újmu, kterou utrpěla.

Do června 2022 soudy vykládaly pomoc státu obětem tak, že v rámci peněžité pomoci má ministerstvo spravedlnosti obětem vyplácet odškodnění maximálně do výše 200 000 Kč a tuto vyplacenou pomoc následně vymáhat po pachateli. Ta myšlenka je správná. Ovšem výklad soudů se nelíbil ministerským úředníkům, kteří změnili zákon a dětské oběti prakticky vyřadili z možnosti získat peněžitou pomoc. Přitom stát peníze na oběti má.

V roce 2024 stát získal z peněžních prostředků z uložených majetkových trestních sankcí (např. peněžitý trest, propadnutí věci či majetku) částku přesahující 1,1 miliardy. Ta částka je astronomická, protože o rok dříve to bylo něco málo přes 500 milionů. Soudy se tedy naučily majetkové trestní sankce ukládat, ovšem jediný, kdo z toho má prospěch, je stát. Ročně se na stát obrátí mezi 250 až 300 žadateli o peněžitou pomoc. Kdybychom každé oběti vyplatili v průměru například 100 000 Kč, tak se bavíme o částce 30 milionů korun. Z té 1,1 miliardy šlo v loňském roce 5 procent na provoz Probační a mediační službě, oprávněným osobám na majetkový nárok bylo vyplaceno přes 16 milionů a zbytek šel do státního rozpočtu. Bohužel se o těchto číslech ve veřejném sektoru nemluví. V tomto kontextu by byla roční pomoc obětem, i kdyby třeba 50 milionů, pro stát naprosto nezatěžující. Smyslem má být, že se obětem dostane to, co pachatelé zaplatili, a ne že to půjde do státního rozpočtu.

V parlamentu stále leží návrh zákona, který by měl zakázat tělesné tresty. Od svého vzniku budí mnoho emoci, proč tomu podle vás tak je?

Je třeba vysvětlit, že i dnes je možné odsoudit pachatele za tělesný trest, pakliže k takovým praktikám docházelo dlouhodobě, opakovaně či se takové jednání podepsalo na duševním zdraví oběti. S absolutním zákazem je problém, neboť je zde obava ze zneužití takového institutu. A předkladatelé návrhu zatím nedokázali na tuto obavu srozumitelně reagovat.

A jak vy osobně vnímáte dětský certifikát?

Myšlenka je to určitě dobrá. Nikdo nechce, aby s našimi dětmi pracovaly osoby, které se v minulosti dopustily zvrhlého jednání. Ovšem návrh dětského certifikátu pracuje s každým úmyslným násilným trestem a já osobně nevidím důvod, proč by měl mít někdo zápis v dětském certifikátu, pokud se popral v hospodě. Kdyby předkladatelky návrhu zúžily okruh trestných činů, kde lze zápis do dětského certifikátu využít, a ten okruh by se týkal sexuálních deliktů a týrání, pak by návrh nebudil takové emoce, jako budí.