Jaroslav Róna: Na vinici jsem ještě nevystavoval. Setkání umění a vína má ale tisíciletou tradici

Proč právě tyto tři sochy?

Ty sochy si vybrali Petr Málek (člen představenstva vinařství Kolby a Reisten – pozn. red.) a Valérie Horváth (členka Art Servisu J&T Banky – pozn. red.). Ale já proti tomu výběru nic nenamítám, protože to jsou sochy ideální do venkovského prostředí a otevřené krajiny. Navíc mají tyto sochy v sobě jistou archaičnost a lehký humor, což je pro vinařské prostředí ideální doplněk.

Jak moc je pro vás umístění vašich soch důležité?

Umístění sochy je jakýmsi estetickým završením a přidanou hodnotou k architektonickému projektu. Nikdy by to nemělo být tak, že se socha snaží přebít nevhodné prostředí. Socha by se měla z dobře řešeného prostředí jaksi přirozeně zrodit, aby to vypadalo, že tato symbióza tu existovala odpradávna.

Jezdeckou sochu Měsíční rytíř si mohou návštěvníci prohlédnout přímo u vinařství. A téma rytířů se ve vašem díle, ať už malířském, nebo sochařském, objevuje poměrně často. Co vás na rytířství tak láká?

Rytířství se stalo takovou symbolickou železnou pěstí středověké křesťanské Evropy, ale zároveň v sobě neslo velmi sympatické etické hodnoty. Vím, že rytíři také páchali během staletí dost hrozné věci, ale bez těchto rytířů by se křesťanská Evropa nikdy neudržela pod tlakem rozpínajícího se militantního islámu. Takže středověcí i novověcí rytíři mě zajímají, vzrušují a inspirují, o čemž svědčí i to, že jsem jednoho vytvořil jako dominantu na Moravské náměstí v Brně.

Vrchol vinice na Kolbách pak budou zdobit dvě sochy – Muž se psem a Muž s rybou. Je pro vás ztvárnění člověka a zvířete podobně velkým tématem jako rytířství?

Výběr námětů soch Muž se psem a Muž s rybou je zvláštní. Léta jsem potkával na Žižkově muže, který vybíral popelnice. A já jsem několikrát pátral v jeho tváři, až jsem přišel na to, že ten muž je pes v lidském těle. Začal jsem se zabývat námětem psa v lidském těle a muže v psím těle. Nakonec se mi to vůbec nepodařilo vyřešit, ale vyvinulo se to do jakési rovnováhy – kdy muž je člověk, pes je zvíře, ale oba mají v sobě onu pověstnou klidnou vyrovnanou sílu – muž dokonce evokuje jakéhosi golema a pes psího golema.

A Muž s rybou? Spojuje tyto sochy něco kromě podobného názvu?

Téma Muže s rybou je jiné. Jeden kamarád mi ukazoval fotky z rybářské výpravy, kde lovili obří sumce. Když je unavili, tak je chytli pod ploutvemi, vyfotili se s nimi a pak je pustili. Z té fotografie lovce držícího v jakémsi objetí obří rybu jsem měl podivný, až mírně erotický dojem. Měl jsem mohutný kmen prastarého dubu, a tak jsme spolu s jedním kolegou během tří měsíců do toho dubu Muže s rybou vytesali. A nedávno jsem se rozhodl tu sochu odlít do bronzu, abych ji mohl vystavovat bez rizika poškození.

S jakým materiálem u svých soch pracujete nejčastěji?

Naprostá většina mých soch je odlita do bronzu, protože to je trvanlivý, krásný a tradiční materiál, jenž umožňuje vytvořit několik číslovaných odlitků. Navíc je možné do bronzu odlít skoro jakýkoliv tvar. Mám také plastiky z vypálené keramické hlíny, skleněné plastiky převážně tavené do formy, ale i několik z foukaného skla. Ty keramické jsou přirozenou variantou k modelování ze sochařské hlíny, která se odlévá do sádry, a ty skleněné plastiky, což je mimochodem obor, který jsem vystudoval, jsou nezaměnitelné svou transparentností. V posledních letech navrhuji a nechávám vyrábět ze žulových bloků monumentální mnohatunové sochy, protože mě mimořádně uspokojuje jejich velkolepost. K té žule jsem postupně dospěl díky tomu, že řadu let navrhuji a realizuji hroby na Nový židovský hřbitov na Žižkově.

Jak dlouho kamenná díla pro skutečně velký prostor vznikají?

Tyto velké kamenné sochy vznikají mezi třemi až pěti lety, podle velikosti a náročnosti tvaru. Nejprve zakoupím vhodný kamenný blok a pak do něj přesně na míru navrhnu plastiku tak, aby zůstalo co nejvíce materiálu a vynikla jeho hmota. Potom se podle modelu většinou 1 : 6 vytvoří 3D model, který se na počítači zvětší, a v kamenictví na speciální fréze se část materiálu ořeže. Pak to dostanou moji kameníci, kteří podle zvětšených šablon tvar dále upravují. V určitém momentu se dostavuji já a jednotlivé tvary a křivky koriguji a schvaluji, dokud není socha hotová.

Vraťme se ke Kolby. S vašimi sochami se mohou lidé ve veřejném prostoru potkat poměrně často. Nicméně je pro vás prostředí vinice novinka, nebo už jste na vinici vystavoval?

Opravdu to je novinka. Ale myslím, že to je dobrý nápad pro setkání atmosféry pěstování vína a uměleckých děl. Myslím, že tato koexistence začala již ve starověkém Řecku, následně pokračovala v římském impériu a skrze ně pronikla do celého Středomoří. Prostředí vinice je specifické hlavně tím, že se většinou jedná o svažitý terén, kde sochy mohou dominovat lépe než na rovině.

A máte k vínu a jižní Moravě nějaký specifický vztah?

K vínu mám vztah partnerský, žijeme spolu již drahně let. Postupně jsem ten vztah kultivoval, jak se kultivovalo moravské víno po revoluci a jak jsem díky té revoluci mohl začít cestovat do zemí, kde dobrá vína pěstují a vyrábějí. Na jižní Moravě, speciálně v Mikulově, jsem strávil několikrát celé léto na výtvarném sympoziu. Během těchto pobytů jsem se snažil do vinné kultury proniknout, ale spíše jsem se s ní sžil. V každém případě ve mně pobyty v Mikulově zanechaly nezapomenutelné zážitky také díky skvělému vínu.

V loňském roce jsme ve vinařství Kolby vystavovali sochy Lukáše Rittsteina z cyklu Horizont událostí. Šlo o duté sochy, které sloužily i jako přístřešek, a Lukáš Rittstein přímo vybízel k tomu, aby se v nich návštěvníci posadili a nechali na sebe působit výhled a prostředí Pouzdřanské stepi. Jaký je váš postoj k sochám – dotýkat se, nebo nedotýkat?

Já jsem tím vyloženě známý, že povoluji návštěvníkům výstav, aby se dotýkali mých soch. Myslím, že dotýkání se plastiky je pro návštěvníka velmi důležitý zážitek, který teprve naplňuje její komplexní vnímání. Sám se snažím všude, kde to jde, vystavené sochy ohmatávat a přináší mi to velké potěšení. Bohužel to už jde málokdy, v muzeích nikdy.

Kromě sochařství se věnujete i malbě, ale doplňkově také ilustraci nebo architektuře. Jak svůj čas mezi tyto techniky dělíte?

Malířství je pro mě stejně významné jako sochařství a věnuji se mu z 50 procent svého času. Architekturu navrhuji opravdu velmi výjimečně, naposledy jsem byl s ateliérem A Plus v soutěži na rozhlednu do Malešického parku, kde jsme s mým velmi tvarově neobvyklým návrhem skončili třetí z jednadvaceti architektonických studií. Ilustrování stejně jako třeba navrhování hrobů je pro mě takový koníček. Nedá se na tom vydělat, ale je to úžasná činnost, která mě velmi uspokojuje.

A čím se při tvorbě inspirujete?

Pro vnímavého člověka se může stát inspirací pro umělecké dílo prakticky cokoliv. Já se inspiruji četbou, filmy i dalšími uměleckými díly, převážně starověkými. Ale také zajímavými přírodninami, architekturou a samozřejmě tím, co vidím při cestování.

Jak zpracováváte cestovatelské zážitky?

Během cest si vedu takový kresebný deník, kde si zakresluji různé nápady, myšlenky nebo jenom dělám jakési automatické kresby, kde se formují zvláštní struktury a tvary, jež se mi zjevují v podvědomí. Později tyto kresby roztřídím a vyberu to, co se dá použít pro obraz, plastiku nebo třeba zajímavou designovou věc. Ale samozřejmě na cestách také fotím, ostatně jako každý. A některé z těch fotografií také občas použiji jako nějaký prvek při vymýšlení obrazů nebo soch.

Když vaše sochy vznikají i několik let, na čem aktuálně pracujete?

Pracuji na třech velkých žulových sochách a dvou také dost velkých bronzových. Žulové sochy se jmenují Čas ticha, Milosrdný bůh XX. století a Totemová figura. Bronzové se jmenují Potápěč a Medúza. Rád bych také ilustroval knihu od Franze Werfela Hvězda nenarozených, kterou považuji za geniální dílo.

V jednom rozhovoru jste zmiňoval, že Milosrdný bůh XX. století patří k vašim profesním snům. Že byste si přál, aby lidé k památníku chodili pěšky a bylo to poutní místo, že se vám líbí osamělé sochy v krajině. To pro expozici v Kolby platí. Splní se vám tak alespoň část toho snu?

Jistě – rád bych měl kamennou sochu v krásné otevřené krajině, ke které by chodili poutníci meditovat. Ve vinařství Kolby však budou moje sochy pouze přechodně vystaveny, a tak to není přesně to, o čem jsem mluvil. Nicméně bude to snad určitá ochutnávka tohoto zážitku.