Spíše než majetek spravuje Helena Svárovská lidi a jejich rodinné vztahy. I proto se žena, která se stará o miliardové jmění, nebojí mluvit o důležitosti lásky.
Podívat se do očí člověku, který vás platí, a připomenout mu, že někdy zemře. Nebo že se nechová správně ke svým dětem. To už chce odvahu. Bez ní by ale prý Helena Svárovská, ředitelka J&T Family Office, nemohla svoji práci dělat pořádně.
Se svým úzce vyprofilovaným týmem jedenácti lidí se stará o majetky za miliardy korun. Kolika lidem přesně, by však říkala nerada, každý klient je totiž do správy svého majetku zapojuje na různých úrovních. „Těch, kterým se věnujeme opravdu intenzivně, jsou desítky”, prozrazuje nicméně Svárovská.
O své domovské skupině, vlastněné Ivanem Jakabovičem a Jozefem Tkáčem, by mohla napsat encyklopedii, pracuje v ní totiž od roku 2003, kdy nastoupila do back office privátního bankovnictví v rámci J&T Banky. Ještě předtím si vyzkoušela I prostředí státního podniku v dnes už zaniklé České konsolidační agentuře.
Celé skupině se teď navíc viditelně daří. Nejvíce je to vidět na nejnovějším přírůstku mezi fondy, konkrétně JT ARCH, ve kterém je momentálně vloženo přes 67 miliard korun. Zrovna pro Svárovskou a celý J&T Family Office je to příjemná success story, na kterou se mohou odkázat Zvlášť při rodinném charakteru fondu, kam kapitál téměř z 52 procent vložily rodiny obou zakladatelů.
I přes dekády zkušeností je ale poznat, že za každých okolností elegantní dáma není ráda středem pozornosti, rozhovory dává zřídka a opravdu nerada se fotí. Lépe jí je v byznysovém zákulisí, u jednoho stolu s klienty. Dává to ostatně smysl: správa majetku tvoří mezi jejím týmem a klientem dost intimní vztah. „Velmi často se stáváte tak trochu součástí rodiny,” doplňuje Svárovská.
Jak byste popsala svou filozofii správy majetku a vedení family officu? Jak to třeba kontrastuje s klasickou diverzifikací investičního portfolia?
Podle mě z obecných pravidel investování nijak zásadně nevybočujeme, ale je také nutné říct, že se klientům staráme o majetek jako celek, tedy nikoli jen o investice. Pro mě jsou klíčové hodnoty důvěra a pečlivost. Často jsme tu pro klienty, abychom přemýšleli za ně a naslouchali jim. Empatie je také naprostá nutnost. Samozřejmě i investice jsou součástí portfolia majetku našich klientů.
Jak důvěrný vztah je mezi vedoucím family officu a klientem?
Velmi často se stáváte trochu součástí rodiny, i když si samozřejmě musíte držet odstup. Jinak by vám do práce vstupovaly emoce a mizela by nestrannost. To je špatně, protože naše rady jsou nejcennější právě proto, že jsou nezávislé.
Česko je nyní ve fázi, kdy se předává majetek z první, budovatelské generace na tu druhou, což může být ošemetná věc. Nefungujete spíš jako mediátor?
Jednoznačně, je to jedna z našich nejdůležitějších funkcí. Musíte být připravení říct klientům nepříjemné pravdy, to je naše práce. Pokud bychom se tak nechovali, budeme to dělat špatně. Musíme při práci skloubit empatii, ale také sebevědomí říct klientovi věci, které se mu nebudou líbit. Jak nabíráme zkušenosti, vidíte s předstihem, když se rodiny klientů začínají řítit směrem, kterým určitě nechtějí. Do určité míry musíte rodinu našeho klienta ochránit před ní samotnou.
Co pro vás bylo skutečně nepříjemné, ale nutné sdělit klientovi?
Když dojde na předávání majetku, je samozřejmě hlavní motivací zabezpečit potomky do budoucna, aby finančně nestrádali. Někdy se ale děje opak. Řešíme, zda je opravdu nutné, aby dítě mělo každý měsíc apanáž padesát či sto tisíc korun. Klientovi v podobné situaci jsem řekla, že si myslím, že svým dětem dává moc peněz. Vycházela jsem z toho, jak s nimi jeho potomci zacházeli. Na takovou radu už ale s klientem musíte mít něco odžito. Zároveň to musíte říct jinak, než jsem to teď pověděla já vám. Musíte si dát pozor, aby negativní forma sdělení nepřebila obsah. V této konkrétní situaci to začalo být z mého pohledu za hranou. Obě děti klienta přestaly pracovat a začaly si užívat života z peněz rodičů. V takovou chvíli musíte mít na zřeteli jejich ochranu před jimi samými.
Chtějí po vás naopak klienti, abyste jim nemazali med kolem pusy, a řekli jim to naplno?
Takového požadavku si moc vážíme. Myslím si ale, že když už za námi člověk přijde, nechce armádu pochlebovačů. Chcete někoho, kdo vám poskytne nezávislý pohled na věc a třeba poskytne argumenty proti. Kolikrát hrajeme roli ďáblova advokáta. Něco z toho nakonec vždy vznikne.
Bývá na stole možnost nic nepředávat, firmu prodat a peníze pro děti vložit do trustu?
I taková možnost tu často je. Na stůl vám občas přijde nabídka, kterou jednoduše musíte poctivě zvážit a rozhodnout se, zda peníze vzít. Na tom není nic špatného, jen je potřeba to nastavit tak, aby se z nich nastupující generace nezbláznila. To vše se ale dá řešit.
Není další motivací předávajících, aby se jejich celoživotní dílo během pár let nerozpadlo?
No jistě. A nemusí jít jen o firmu. Zrovna teď řešíme s jedním klientem jeho sbírku obrazů, kterou dával dlouho dohromady. Samozřejmě ji může po kusech rozprodat, jenže její nejvyšší hodnota je vcelku. Rozprodat by to bylo velká škoda.
Přišel za vámi někdy klient s tím, že má na stole nabídku na celý svůj byznys a on zvažuje, zda to prodat? Jak se s ním o něčem takovém bavíte?
Nejdříve si ho chci vyslechnout, pochopit jeho motivace. Náš vzájemný hovor často pomůže najít argumenty pro a proti a klient si lépe utřídí myšlenky. Nakonec je ale pochopitelně rozhodnutí zcela na klientovi, já mu určitě nemohu říct: "Prodej to, sbal prachy a běž". Spíše se snažíme nastínit, co by takový krok znamenal v budoucnu pro rodinu a předložit mu třeba několik variant, podle kterých se dá postupovat. Kolikrát se totiž klientům stává, že jsou na to sami.
Dá se tedy říct, že kvalita vaší služby roste s tím, jak dlouho u vás klient je?
Funguje to tak, protože máte komplexnější pohled na celou rodinu. Chci ale zdůraznit, že se nikomu nemontujeme do soukromí. Postupem času však celou rodinu poznáváte víc a víc, čímž je naše služba kvalitnější, protože pochopíme, jak v dané rodině fungují mezilidské vztahy.
Za vámi stojí bankovní instituce J&T, jak vám to pomáhá?
My na JT Bance fungujeme zcela nezávisle, tak nám to ostatně ukládá zákon. Máme ale nadstandardní vztahy. Drtivá většina našeho týmu začínala v privátním bankovnictví právě tam, takže část našich klientů se rekrutuje i z klientů J&T Banky, jejichž potřeby přerostly rozsah běžného bankovnictví, které má zákonem jasně dané mantinely.
V jedenácti lidech spravujete miliardové majetky. Jak si do takto úzkého týmu vybíráte lidi?
Intuitivně. Samozřejmě díky jejich předchozí práci v naší bance víme, že mají určitý set znalostí, které jsou pro naši práci nezbytné. Ale musíme brát v potaz, že náš tým je malý a mezilidská chemie v něm zkrátka musí fungovat, jinak to neklapne. Všímám si, jak se člověk chová ke svým kolegům, protože se tak v drtivé většině bude chovat ke klientům. Chci přemýšlivé a pozitivní lidi. Ale vážně vám těžko popíšu nějakou konkrétní personalistickou metodiku, vycházím jednoduše ze svých životních zkušeností.
Co je v chování lidí pro váš tým nejdůležitější?
Přirozenost, pokora a vědět, co děláte. A také ochota neodcházet z práce v 17:01, to je součást služby, kterou poskytujeme.
Vaši klienti jsou byznysově úspěšní lidé, každý s vlastní filozofií toho, jak byznys dělat. Jak to zvládáte skloubit s vlastním osobním nastavením?
Náš tým má tu obrovskou výhodu, že jsme každý úplně jiný. Dokážeme poznat, kdo komu sedne. Máme v týmu velice plochou hierarchii, dělíme si klienty tak, aby si s nimi naši lidé co nejlépe porozuměli. Nechci to ale generalizovat, i já mám ve svém portfoliu klientů excentriky a pedanty. Někdy pro osobní propojení stačí i sdílení zájmů nebo koníčků.
Co říkáte klientům na prvních schůzkách?
Je to rozhovor, kdy se snažíme zjistit vzájemná očekávání. Klient také dostane soubor otázek, který i pro nás funguje jako tahák a následně si ujasňujeme zadání. Čím přesněji se nám to povede, tím spíše budou všichni spokojení.
Do jakého detailu o jeho byznysu jdete?
To záleží právě na cílech naší spolupráce. Do největších detailů ale jdeme při předávání majetku, to je velice komplexní disciplína, která trvá poměrně dlouho. Neznamená to, že s kolegy objíždíme firmy v klientově holdingu, ale stát se to může. Jindy zase kvůli sbírce obrazů objíždíme kurátory. Skvělá věc na naší práce je ta, že je to s každým klientem úplně jiný příběh.
Vybavuje se vám zážitek s klientem, o kterém najisto víte, že se vám zaryje do paměti?
Rozhodně, vím úplně přesně o jaký jde, ale to vám říkat nebudu.
Co jste o generaci nastupujících byznysových lídrů, kteří přebírají podniky po první generaci, naučili?
Že jsou jiní než my. Mám ale pocit, že jim začínám rozumět. Z mého pohledu vyrůstají v mnohem složitějším světě obepínaném sociálním sítěmi. Pořád na ně někde něco útočí, neustále odněkud slyší, že musí být takoví či makoví, a pokud nejsou, tak selhávají. Je na ně hodně tlaků a neustálého poměřování. Myslím ale, že se řada z nich od tohoto dokáže oprostit a rostou z nich super lidé.
Co to znamená pro vaší práci?
Hodně záleží na tom, v jakém odvětví se byznys předává. Z mých zkušeností ale nejlépe funguje vzdělávání. Pokud rodiče skutečně věnují péči tomu, aby děti vzdělávaly ve všem, co s fungováním jejich byznysu souvisí. Čím lepší vzdělání potomci mají, tím hladší předávání bývá. Někdo třeba svého následníka protáhne odspodu celou firmou.
Jak často se setkáte s tím, že děti mají o převzetí byznysu po rodičích skutečně zájem?
Těžko budu odhadovat přesný poměr, ale přijde mi, že je to zhruba půl na půl. První generace vytvoří, druhá rozmnoží a třetí rozhází. To, co jsem řekla, je sice hrozné klišé, ale v praxi k němu není daleko.
Už jste předávali na třetí generace?
Ne, na to je ještě vývojově brzy. Ale pozor, už máme příklad, kdy se přeskakuje druhá generace a předává se na třetí. Je ale nutné říct, že to má časovou konsekvenci, je to příprava na mnoho let. V daném případě je štěstí, že vnuky baví, co dělá dědeček a v návaznosti na to studují i patřičnou školu. Moc si přeji, aby ta příprava vyšla.
Zažila jste i rodinný krizový management, kdy spory o majetek rodinu trhají na kusy?
To je nepříjemná zkušenost. Musíte si ale držet odstup, nesoudit a nevybírat si stranu. V tu chvíli bychom naši práci nedělali správně. Nakonec, pokud je ochota vyhnout se soudům, vhodný průsečík se vždy najde. Kde je vůle, je cesta.
Žena v byznyse – je to výhoda?
Mně je to jedno, záleží na to, co máte v hlavě. Jestli k tomu nosíte sukni nebo kalhoty, je vedlejší.
Četl jsem od vás článek o předávání majetku. Mluvíte v něm o specifické roli žen, kterou při předávání hrají. Co jste měla na mysli?
To je dané zázemím předávajících rodin. Většinou to manželství vzniklo ještě za minulého režimu a začali podnikat v devadesátých letech, takže si rozdané role přinášejí do dneška. Já oproti tomu už vyrostla do úplně jiného prostředí. Ale ano, spousta pánů chtělo v devadesátých letech tvrdě šlapat do byznysu a o děti se musel někdo starat.
Mimochodem jedním z hlavních témat toho vašeho textu byla láska...
Protože bez vřelých lidských vztahů to nejde. A pokud fungují, není tím darem z nebes majetek, ale právě ony. Můžete mít sebelepší analytický mozek, ale funkční mezilidské vztahy jsou nenahraditelné.
Člověk si skoro říká, že nespravujete tolik majetek jako spíše lidi, není to tak?
Může se to tak zdát. Ale to je proto, že byznys není chladná disciplína, vždy za ní stojí lidská bytost.
Co je nejtěžší klientům vysvětlit?
Že někdy umřou. On si člověk říká, že je mu přece jen padesát. Jenže za deset let už to je jen šedesát. Najednou začínáte pozorovat, že stromy se kácejí i ve vašem lese. A najednou to začne letět. To je velmi krutá pravda, kterou musíme s klienty řešit: že to s nimi nemusí za nějakou dobu dobře dopadnout, a že je dobré se na to připravit. V komunikaci pomáhají příklady dobré praxe a špatné praxe, funguje to nejlépe.
Je častá chyba, že se s předáváním čeká zbytečně dlouho?
Je, ale já ty důvody chápu. Máte byznys a máte rodinu. Řešit předávání znamená otevírat otázky a dělat rozhodnutí, která vám nebudou dělat radost, ale udělat se musí. Musíte třeba dětem natvrdo říct, že na přebrání řízení firmy podle vás nemají.
Dáváte klientům domácí úkoly? Nebo si raději celou rodinu pozvete k vám?
Děláme obojí. Občas prostě odejdou s domácím úkolem, které ale plní dobře. Ostatně svou rodinu znají a vědí, kdy je dobrý čas je s nimi řešit. A když na domácí úkoly zapomínají, připomínáme jim je, je naše práce posouvat je dál. Myslím, že to od nás klienti i očekávají.
Rozhovor vznikl pro Forbes.