Královna Viktorie se lvem na aukci v Monaku

Společnost MDC Monnaies de Collection byla založena v roce 2010 v Monaku numismatikem a obchodníkem Nicolasem Gimbertem a řadí se v současnosti k předním evropským numismatickým domům. V řadách pracovníků MDC pracuje mimo jiné i známý vědecký numismatik a odborník na francouzskou numismatiku Stephan Sombart, autor řady odborných knih a článků. Díky mezinárodnímu charakteru Monaka a vysoké koncentraci privátního majetku se z tohoto malého suverénního knížectví stalo jedno z center evropské numismatiky.

Zlatá pětilibra Una a lev představuje zcela nejvzácnější a nejvyhledávanější ražbu královny Viktorie a zároveň jednu z nejdražších britských mincí vůbec (zřejmě hned po proofových sadách Edwarda VIII. z roku 1936–1937). Je však také považována akademiky i numismatiky za jednu z nejhezčích britských mincí a některými za jednu z esteticky nejlepších mincí na světě. Proč je tak vyhledávaná a ceněná?

Mince je mistrovskou ukázkou ryteckého a medailérského umění Williama Wyona. Ten byl ve své době hlavním designérem a rytcem Královské mincovny. Pocházel z medailérské rodiny a po studiu na Královské akademii začal působit v Královské mincovně, kde navrhl celou řadu dnes již legendárních britských a imperiálních mincí a medailí. Podle jeho návrhů bylo raženo nejméně 43 typů britských mincí včetně koloniálních (Malta, Hongkong, Britská Indie, Cejlon). Byl protagonistou tehdy módního neoklasicistního stylu, který však dokázal pojmout s invencí a inovací.

Královna Viktorie byla Wyonovým nejslavnějším námětem. Jeho mince a medaile mapují její život od třináctileté princezny až po korunovanou hlavu britského impéria. Její mincovní portrét zvaný The Young Head zdobil britské a koloniální mince od roku 1838 až do doby, kdy již byla Viktorie babičkou – tehdy nastoupil redesign na starší hlavu. Wyon také vytvořil její portrét pro medailovou ražbu, který pak byl používán pro poštovní známky od ikonické Penny Black z roku 1840 až do konce 19. století.

V korunovačním roce 1838 byl Wyon na vrcholu svých tvůrčích sil. O rok dříve byl jako první medailér zvolen členem Královské akademie. V té době byl požádán, aby vytvořil design zlaté pětilibrové mince, která byla součástí sady pamětních mincí k oslavě korunovace mladé královny. Zlaté pětilibrové mince byly raženy již za vlády Viktoriiných předchůdců, Jiřího III. a Jiřího IV. Tyto mince (ražené z leštěných razidel) byly sice zákonným platidlem, ale nebyly určeny k oběhu. Wyonova mince pro novou královnu se v tomto ohledu nelišila. Během Viktoriiny vlády byly vyraženy ještě další dvě zlaté pětilibrové mince, ale žádná z nich již neměla Wyonův design z roku 1839.

Na aversu mince je hlava královny v matném provedení The Young Head s latinským opisem VICTORIA D G BRITANNIARUM REGINA F D. Bez zkrácení by motto znělo VICTORIA DEI GRATIA BRITANNIARUM REGINA FIDEI DEFENSATRIX – Viktorie z milosti Boží, královna britských území, obránkyně víry. Toto mincovní heslo bylo použito pouze jednou, a to právě na minci Una a lev. Jeho význam podporuje a opakuje interpretaci rubové strany mince jako prohlášení královské moci nad Británií a anglikánskou církví.

Na reversu vidíme postavu královny kráčející vedle lva, s latinským opisem DIRIGE DEUS GRESSUS MEOS – Bože, veď mé kroky. Královna Viktorie je vyobrazena jako poetická Una držící žezlo, zatímco lev, ochránce Uny, symbolizuje Anglii. Je zde silný kontrast mezi zdrženlivou energií vyjádřenou lvem a klidem a grácií stojící postavy Uny. Lev zobrazený na minci má přímou paralelu s heraldickým lvem na znaku Anglie. Obraz mladé královny, která klidně vede symbolickou reprezentaci národa, tedy tvoří silný a evokativní symbol. Kromě latinského motta se na reversu nachází vročení mince 1839 římskými čísly – MDCCCXXXIX čili rok po Viktoriině korunovaci. Medailová kvalita obrazu na rubové straně ukazuje Wyonovy mistrovské schopnosti jako umělce a také jeho vynikající řemeslný talent pro vytváření raznic.

Ve své době byla mince kritizována za to, že je příliš medailová. To by v případě oběžné mince bylo zřejmě oprávněné, avšak zde se podle našeho názoru nejedná o spravedlivou kritiku, protože záznamy Královské mincovny neobsahují žádné důkazy o tom, že by tyto mince byly raženy pro oběh. Naopak vše ukazuje na to, že celá emise nebyla zamýšlena jako nic jiného než pamětní mince a že byly vytvořeny specificky pro zařazení do proofových sad prvních Viktoriiných mincí. Tyto sady, datované k roku 1839, byly nakonec připraveny k distribuci sběratelům až v roce 1843, ale mince Una a lev byla ve skutečnosti ražena i dlouho poté, co byly sady dokončeny.

Mince je v numismatickém světě legendární vposledku nejen kvůli svému atraktivnímu vzhledu, ale také kvůli velké vzácnosti. Celkem bylo vyraženo pouze 300 až 500 exemplářů; nejprve jen několik set v první tranši a poté pouze výjimečně na vyžádání. Je překvapující, kolik variant lze mezi dochovanými kusy najít, což je u pamětních mincí výjimečné a přidává to na sběratelské hodnotě. Mince existuje v osmi základních typech, které jsou kombinacemi verzí nápisu DIRIGIT či DIRIGE, s nápisem na hraně a bez něj a vzájemné orientace aversu a reversu. Jeden klíčový typ mince má na hraně nápis DECUS ET TUTAMEN · ANNO REGNI TERTIO – Ozdoba a ochrana · Třetí rok vlády. Dražený exemplář je právě tohoto typu.

Poetická symbolika

Proč je na této minci zobrazena právě Una a lev a jakou má obraz symboliku? Příběh Uny a lva vychází z epické básně Edmunda Spensera nazvané The Faerie Queene – Královna víl z roku 1590. Tato dlouhá alegorická práce oslavovala královnu Alžbětu I. a dynastii Tudorů. The Faerie Queene je pozoruhodná svou formou: s více než 36 000 verši a přes 4 000 strofami je jednou z nejdelších básní v anglickém jazyce; je také dílem, ve kterém Spenser vynalezl veršovou formu známou jako spenserova strofa. Báseň sleduje několik rytířů a jejich konání jako symboliku různých ctností. Spenser sám uvedl, že celá epická báseň je „zahalena v oblacích alegorií“ a že cílem básně bylo „vytvořit gentlemana nebo urozenou osobu s ctnostným a jemným duchem“.

Spenser báseň představil královně Alžbětě I. v roce 1589, pravděpodobně s podporou sira Waltera Raleigha, který byl významným politickým a vojenským aktérem alžbětinské Anglie. Báseň byla zjevným pokusem získat přízeň dvora a jako odměnu Alžběta I. Spenserovi udělila doživotní penzi ve výši 50 liber ročně, ačkoli neexistují důkazy, že by Alžběta někdy některou z jeho básní skutečně četla.

Báseň ve své obsáhlosti obsahuje celou řadu postav, včetně žen válečnic, statečných rytířů a divokých zvířat. Jednou z nich je Una, princezna, jejíž rodiče jsou vězněni krutým drakem; vydává se na cestu, aby je osvobodila. Na své cestě narazí Una na bojovného lva, který je tak uchvácen její krásou a nevinností, že se stane jejím společníkem a ochráncem. V symbolickém světě básně představuje Una pravdu a anglikánskou církev.

Obraz Uny a lva se stal během panování královny Viktorie značně populárním a oslovil i velké malíře té doby, jako byli Briton Rivière a George Stubbs. Jiní umělci a návrháři zase viděli nová spojení ve vyprávění, které porovnávalo mladou královnu, vůdkyni mocného impéria, se Spencerovými postavami. Wyonova volba zobrazit mladou královnu jako Unu byla ve své době odvážným a potenciálně kontroverzním krokem. Bylo to poprvé, kdy byl britský monarcha zobrazen na minci jako fiktivní postava. Tento přístup ukazuje, že Wyon měl sebedůvěru a dovednosti aplikovat širší umělecké tradice na médium mince. Popularita Lady Una a lva v britské kultuře počátku 19. století však nakonec znamenala nadšené přijetí mince.  

Královna Viktorie

„Maminka mne probudila v 6 hodin ráno a řekla, že je tu arcibiskup canterburský a lord Conyngham, kteří se mnou potřebují hovořit. Vstala jsem a (pouze v županu) jsem je přijala sama v obývacím pokoji. Lord Conyngham mne zpravil o tom, že můj ubohý strýc, král William IV., zesnul dvanáct minut po druhé hodině ranní, následkem čehož jsem nyní královnou. Lord Conyngham poklekl, políbil mi ruku a podal mi oficiální oznámení královy smrti. Pak pravil arcibiskup, že královna si přála, aby mi pověděl o posledních chvílích mého ubohého strýce; řekl, že se král zaobíral zbožnými myšlenkami a zemřel v dokonale šťastném a klidném rozpoložení. Lord Conyngham, kterého jsem pověřila tlumočením mé upřímné soustrasti nebohé královně, se neprodleně vrátil do Windsoru. Odešla jsem do svého pokoje, kde jsem se převlékla. Jelikož mne Prozřetelnost vyvolila pro tuto roli, udělám vše, abych splnila svou povinnost vůči mé zemi. Jsem velmi mladá a v mnoha, avšak nikoli ve všech, věcech nezkušená, ale jsem si jistá, že jen velmi málo lidí má více skutečné dobré vůle a touhy činit to, co je správné…“

Takto psala Viktorie ve svém deníkovém zápisu z úterý 20. června 1837. Bylo jí osmnáct a právě se stala královnou světové velmoci nacházející se na vzestupné trajektorii, kterou přeruší až první světová válka. To však velmi předbíháme. Na anglickém a britském trůnu se za více než tisíc let vyskytlo velmi málo žen, z nichž ty známější byly Alžběta I. a Anna. Za běžných okolností monarchie fungovala na principu legitimismu, který předpokládal mužské monarchy a následníky. Jak se tedy Viktorie dostala na trůn? A jaká vlastně byla ona a její panování?

Victoria (1819–1901), pětilibra z roku 1839, ražba Královská mincovna, zlato 39,94 g, průměr 37 mm. SPINK 3851. Dražený exemplář je nejkvalitnější ze všech, které byly hodnoceny numismatickou posuzovací společností NGC. Zcela výjimečně intenzivní cameo, mincovní pole jsou zcela bez rýžek a poškození. Nejhezčí známý kus. Vyvolávací cena 1 000 000 EUR.

Viktorie se narodila v Kensingtonském paláci v Londýně dne 24. května 1819. Byla jedinou dcerou Edwarda, vévody z Kentu, čtvrtého syna krále Jiřího III. Její otec zemřel krátce po jejím narození a Viktorie se stala dědičkou trůnu, protože tři strýcové, kteří byli před ní v následnictví – Jiří IV., Frederick vévoda z Yorku a William IV. – neměli žádné přeživší legitimní potomky. Tato skutečnost vykrystalizovala poměrně brzy po Viktoriině narození a její dětství a dospívání tím bylo velmi poznamenáno. V královské rodině panovala tehdy velmi složitá a konfliktní situace, ve které Viktorii její matka, německá princezna ze Saxe-Coburg-Saalfeld, izolovala od okolního světa. Společně se sirem Johnem Conroyem, důstojníkem, který Viktoriině matce sloužil jako administrátor, vytvořili nechvalně známý kensingtonský systém, který do nejmenších podrobností zcela reguloval život mladé Viktorie. Cílem bylo Viktorii psychologicky oslabit, po jejím nástupu na trůn ji ovládat a tím získat značnou neformální moc. Tento režim, který více než cokoli jiného připomínal luxusní vězení, mohla Viktorie opustit až dnem, kdy se stala královnou a získala moc rozhodovat o vlastním životě. Není třeba zdůrazňovat, že roky strávené tímto způsobem vztahy mezi královnou a její matkou nevratně poznamenaly a John Conroy byl dnem Viktoriina nástupu na trůn vykázán z královského dvora.

Viktorie měla od mala dobrosrdečnou a energickou povahu a výtvarné nadání. V kensingtonském systému byla vzdělávána doma a její záběr byl poměrně široký – kromě náboženství, státovědy a zeměpisu studovala řečtinu, latinu, italštinu, francouzštinu a samozřejmě i němčinu, která byla jejím rodným jazykem. Z jejího mládí i pozdějšího života známe velmi mnoho detailů, neboť Viktorie si velmi důsledně vedla deník s obsáhlými zápisy.

Královna Viktorie je spojována s významným obdobím britského průmyslového rozvoje, ekonomického pokroku a zejména impéria, nad nímž slunce nezapadalo. Na počátku své vlády byla ovlivněna dvěma muži: jejím prvním premiérem, lordem Melbournem, a poté svým manželem, německým princem Albertem ze Saxe-Coburg-Saalfeldu, za kterého se provdala v roce 1840. Oba muži ji naučili mnoho o efektivním vládnutí v konstituční monarchii, ve které panovník měl málo pravomocí, ale velký vliv.

Lord Melbourne byl o čtyřicet let starší než Viktorie a v okamžiku jejího nástupu na trůn se jednalo již o politického a společenského matadora, ve kterém Viktorie dle vlastních slov našla téměř druhého otce. Jeho zkušenosti jako poslance, ministra vnitra a premiéra hrály po Viktoriině nástupu na trůn důležitou roli v její politické formaci; blízkost Melbourna ke královně se společensky přetavila v pomluvu, že se chystá jejich sňatek. V tu dobu se však již plánoval sňatek skutečný a sice se zmíněným princem Albertem, který dal dalšímu životu královny a Británie pozitivní směr.

Princ Albert se narodil ve stejném roce jako Viktorie jako mladší syn Ernesta I., vévody ze Saxe-Coburg-Saalfeldu (později Saxe-Coburg-Gotha). Dětství strávil na zámku Rosenau poblíž Coburgu, dostal široké vzdělání a projevoval značný talent v přírodních vědách, jazycích, umění a hudbě. Stal se zkušeným varhaníkem, zpěvákem a skladatelem a byl také amatérským malířem. Albertův strýc, belgický král Leopold, ve svých rodinně-strategických úvahách doufal, že princ se ožení právě s Viktorií a zajistil jejich první setkání již v roce 1836. Leopoldův plán vyšel a svatba se konala v únoru roku 1840. Přestože šlo prakticky o domluvený sňatek, bylo manželství Alberta a Viktorie podle všeho opravdu láskyplné a harmonické.

I s odstupem celého století je princ Albert historiky hodnocen velmi příznivě; jeho životopisy, které připomínají spíše oslavné ódy, jsou i při kritickém zkoumání považovány za pravdivé (to je mimochodem privilegium, kterého se mnoha historickým postavám nedostává). Ve své době byl samozřejmě kritizován, avšak jeho největšími nedostatky byla špatná jízda na koni, nepřesná muška na honech a to, že byl Němec. Albert měl celý život velký a zasvěcený zájem o umění, vědu, obchod a průmysl a v pozici královnina manžela sehrál pozitivní roli iniciátora a hybatele důležitých projektů. Jeho jméno je nejvíce spojováno se Světovou výstavou z roku 1851, jejíž zisky pomohly založit komplex muzeí v jižním Kensingtonu v Londýně. Pro Británii však ve skutečnosti učinil mnohem více; stál například za vzdělávací reformou a zrušením otroctví, ale i za prosazením principu, že panovník a královská rodina musí stát mimo stranickou politiku.

Albert sehrál hned na počátku svého manželství důležitou politickou roli i při tzv. ložnicové krizi, která se odehrála v květnu roku 1839. Tehdejší whigovský premiér lord Melbourne oznámil záměr rezignovat a snahy nalézt jiného kandidáta z řad whigů, kteří byli královninou preferovanou parlamentní stranou, selhaly. Neochotně proto vyzvala konzervativního politika Roberta Peela, aby se úřadu ujal a zformoval konzervativní vládu. Ta by však při stranickém rozložení parlamentu byla tehdy menšinová a tedy slabá, což by poškodilo Peelovu politickou kariéru. Peel tedy královně navrhl, že vládu sestaví pod podmínkou, že vymění některé dvorní dámy (tzv. ladies of the bedchamber), které byly manželkami whigovských politiků (a tedy měly na královnu zákulisní politický vliv). Pomineme zde řadu detailů, ale ve výsledku královna na Albertovu a Melbournovu radu tento požadavek odmítla, Peel odmítl ujmout se premiérského křesla a na něm opět zasedl Melbourne. Viktorie tímto hned na počátku své vlády ukázala, že bude poměrně silným svéhlavým hybatelem na politické scéně, přestože postupně pod Albertovým vlivem mírnila své whigovské zabarvení a zaujímala stranicky neutrální postoj.

Manželství s Albertem přineslo devět dětí, z nichž většina se oženila či provdala za členy jiných evropských královských rodin; to Viktorii v pozdějším věku vyneslo nikterak nadnesenou přezdívku „babička Evropy“, neboť její krev se ocitla na dvorech či přímo trůnech mimo jiné v Dánsku, Rusku, Prusku, sjednoceném Německu a Hessensku.

Viktorie byla na svého manžela citově velmi vázána a upadla do vleklé deprese poté, co Albert v roce 1861 zemřel ve věku pouhých 42 let na tyfoidní horečku. Ztratila oddaného manžela a svého hlavního důvěrníka ve státních záležitostech. Po zbytek své vlády nosila černý oděv a až do konce šedesátých let 19. století se zřídka objevovala veřejně. Ačkoli nikdy nezanedbávala oficiální korespondenci a pokračovala v poskytování audiencí ministrům a oficiálním návštěvám, nechtěla obnovit plnohodnotný veřejný život. Časem, díky naléhání členů rodiny a lichotivé pozornosti Benjamina Disraeliho, premiéra v letech 1868 a 1874 až 1880, královna postupně své veřejné povinnosti obnovila.

V zahraniční politice byl vliv královny obecně směrován na podporu míru a diplomatických řešení. Například v roce 1864 naléhala Viktorie na své ministry, aby nezasahovali do prusko-dánské války, a její dopis německému císaři (jehož syn se oženil s její dcerou) v roce 1875 pomohl zabránit druhé prusko-francouzské válce. V tzv. Východní otázce v sedmdesátých letech, ve které šlo o pozici vůči osmanské říši, Viktorie (na rozdíl od premiéra Gladstona) věřila, že Británie, zatímco prosazuje nutné reformy, by měla podporovat tureckou nadvládu jako hradbu stability proti Rusku a udržovat dvoustrannost v době, kdy by mohla být Británie zapojena do války.

Od sedmdesátých let Viktoriina popularita rostla zároveň s rostoucím britským imperiálním sentimentem. Po indickém povstání v roce 1857 byla správa Indie přenesena z Východoindické společnosti na Korunu, s pozicí generálního guvernéra povýšenou na místokrále, a v roce 1877 se Viktorie stala císařovnou Indie podle zákona o královských titulech přijatém vládou Disraeliho. I když byla v některých ohledech konzervativní – například stejně jako mnozí v té době se stavěla proti udělení volebního práva ženám – v sociálních otázkách měla tendenci podporovat opatření na zlepšení situace chudých, jako například Královskou komisi pro bydlení. Také podporovala mnoho charit zaměřených na vzdělání, zdravotnictví a další oblasti.

Královna Viktorie je spojována s významným obdobím britského průmyslového rozvoje, ekonomického pokroku a zejména impéria, nad nímž slunce nezapadalo.

Během dlouhé vlády Viktorie se přímá politická reprezentace obyvatelstva postupně zvyšovala, podobně jako v řadě dalších evropských zemí (naše nevyjímaje). Zákony, které rozšiřovaly sociální a ekonomickou základnu voličů, byly reformní zákon z roku 1867; zavedení tajného hlasování v roce 1872, což znemožnilo ovlivňovat voliče úplatky nebo zastrašováním; a zákon o zastupitelstvu lidu z roku 1884, který snížením majetkového censu velmi výrazně zvýšil počet obyvatel s volebním právem. Po tomto legislativním vývoji a po rozvoji dvoustranického (liberálního a konzervativního) systému se zmenšovalo Viktoriino pole působnosti a její volnost výběru osoby, která má zastávat funkci premiéra, byla stále více omezena. V roce 1880 se pokusila neúspěšně zabránit stát se premiérem Williamu Gladstonovi, který na rozdíl od Benjamina Disraeliho nebyl jejím oblíbencem; také se jí nepodařilo prosadit řadu jiných politických aktérů, což bylo pouze symptomem upadající personalizované panovnické moci.

Přes veškerou adoraci a nesporné zásluhy je třeba přiznat, že ani Viktorie se nevyhnula osobním kontroverzím, a to zde zcela vynecháme kontroverze politické. Jednou z protagonistek kensingtonského systému byla dvorní dáma Viktoriiny matky Flora Hastingsová. V této roli si samozřejmě nemohla získat Viktoriinu přízeň, avšak královna šla daleko za hranice prosté antipatie. Když okolí Flory na začátku roku 1839 zaznamenalo podezřelý nárůst jejího břicha, začaly královniny příznivkyně šířit pomluvu, že Flora je těhotná; to by bylo značně pikantní, vzhledem k tomu, že Flora nebyla vdaná. O prudernosti viktoriánské doby panuje obecné povědomí, takže nepřekvapí, že se rozpoutal dvorní skandál, který královna a její okolí nijak nebrzdily. Viktorie sama si do deníku poznamenala, že z otcovství nemanželského dítěte podezřívá právě Johna Conroye. Skandál se dostal i do tisku a začal žít vlastním životem, dokud se nezjistilo, že Flora Hastingsová není těhotná, nýbrž trpí pokročilým nádorem jater, který způsobil její oteklé břicho. Flora zemřela ještě toho roku v létě ve věku třiatřiceti let. Conroy a Flořin bratr rozjeli v médiích, která již tehdy prahla po bizarních skandálech, kampaň proti královně a jejímu okolí. Zcela pošetile si však Conroy od kampaně sliboval, že si vynutí návrat ke královskému dvoru. To se pochopitelně nestalo, Conroy se zesměšnil a královna, která se tehdy právě vdala, skórovala v médiích velmi pozitivními body, které ji vrátily na výsluní lidové obliby. Je však také třeba uvést, že Viktorie měla po dlouhá léta kvůli Floře Hastingsové špatné svědomí a noční můry.

V britské historiografii a celospolečenském vnímání se Viktorie postupně stala symbolem imperiální moci, velmocenského postavení Británie a všeobecného pokroku a v podstatě i personalizací Britského impéria. Zlaté (1887) a diamantové  (1897) jubileum, které oslavovaly padesáté a šedesáté výročí jejího nástupu na trůn, byly provázeny grandiózními ceremoniemi, přehlídkami a oslavami. Ve zpětném pohledu znamenala tato jubilea vrchol britské moci, ze kterého byl – díky globálním změnám – možný již pouze sestup. Navzdory svému pokročilému věku pokračovala Viktorie ve svých povinnostech až do konce, například ještě rok před smrtí se vydává na oficiální návštěvu Dublinu. Konec její vlády překryla značně nepopulární Búrská válka v Jižní Africe; stejně jako v krymské válce téměř půl století dříve, i nyní již téměř nemohoucí Viktorie navštěvovala raněné vojáky převezené z jihu Afriky do vlasti, a britské porážky ji nijak neznepokojovaly: „ Nezajímá nás možnost naší porážky – taková možnost neexistuje.“ A měla pravdu.

Viktorie zemřela v Osborne House na ostrově Wight v lednu roku 1901 po panování, která trvalo téměř 64 let. Byla tehdy nejdéle vládnoucím anglickým a britským monarchou a byla překonána až svou pravnučkou, nedávno zesnulou Alžbětou II. Pohřbena byla ve Windsoru vedle prince Alberta v Královském mauzoleu Frogmore.

Numismatický trh urazil od doby prvních renesančních sběratelů dlouhou cestu a stále se stabilně vyvíjí bez zásadních zvratů a propadů. Jak nadále ukazují výsledky aktuálních aukcí, historické mince jsou stále zajímavějším sběratelským a investičním oborem a díky svému zhodnocení mají své pevné místo mezi alternativními investicemi. Vhodně zvolená historická mince představuje nejen krásný předmět historické a kulturní hodnoty, ale také snadno přenosný investiční instrument s odpovídajícím výnosem a likviditou.