Oldřich Uttendorfský: Nejdůležitějším tématem pro mě vždy byl koloběh života

Vzpomínáte si na moment, kdy jste v sobě poprvé pocítil touhu začít věci sbírat?

Nevím, jestli už to byl začátek sběratelství, ale klíčová podle mě byla má zvědavost. Narodil jsem se v Indonésii a asi ve čtyřech letech jsem se začal zajímat o přírodu a to, co se kolem děje. Měl jsem tehdy vlastní pokoj, ve kterém v noci svítila malá lampička. Někdy zhasla a to znamenalo, že nastal zkrat. Proč? Do elektrických drátů vletěl netopýr, velký skoro jako pes, a zůstal tam viset. Ráno jsem vždy našeho zahradníka prosil, aby ho sundal, a vzal jsem si ho. Stejně tak mě zajímali ptáci, žáby a další zvířata. Mohl jsem si hrát s autíčky, a to jsem také dělal, ale víc mě přitahovalo něco živého.

Později jsem studoval na katolické internátní škole v Holandsku. Bylo nás tam celkem pětapadesát a pět nebo šest z nás založilo sběratelský kroužek, který jsem vedl. Tehdy se mé sběratelství začalo více rozvíjet.

Co jste sbírali?

Jeden sbíral známky. Někdo jiný sáčky od cukru, další pásky z doutníků, někdo mince nebo krabičky od sirek. V internátu jsme nesměli mít peníze, proto jsme věci mezi sebou vyměňovali.

Zůstalo vám něco z věcí, které jste tehdy sbíral, dodnes?

Známky. A hlavně vzpomínky a kamarádi, to je také velmi důležité.

Co následovalo po odchodu z internátu?

Pak jsem se ocitl ve velkém světě a sedm let studoval medicínu na katolické univerzitě Nijmegen. První věc, kterou si opravdu pamatuji, jsem koupil hned v prvním ročníku medicíny. Hledal jsem stůl do pokoje a zamířil do jednoho zajímavého obchodu s nábytkem. Na stole tam stál Edisonův fonograf. No, a nakonec jsem nekoupil stůl, ale právě fonograf, který mám dodnes. Tam si myslím, že to skutečně začalo.

Neměl jsem hodně peněz, ale ani to nebylo potřeba, protože existovaly bleší trhy. Sběratelství není vždy o penězích. Mám například malou dřevěnou věc, která mě nestála ani pět eur. Můj zahradník v Portugalsku ji našel pod stromem a ptal se mě: „Pane doktore, chcete to, nebo to mám vyhodit?“ Byl to krásný mlýnek na olivy, nic za něj nechtěl, ale dal jsem mu alespoň pět eur.

A pod tímto mlýnkem mám doma vystavenou sochu z milánské galerie Dalton Somaré, jejíž cena byla možná třicet nebo padesát tisíc eur. Lidé se mě často na oba předměty ptají, ten jejich vzájemný kontrast je zajímavý… a většině lidí se víc líbí mlýnek.

Dnes už mezi věcmi skoro nedělám rozdíl, ke všem mám úctu. Když se člověk blíží ke konci života a přemýšlí, co by si vzal do hrobu, nebudou to nutně nejdražší věci. Mohou to být právě první levné předměty z blešího trhu.

Podle čeho jste věci na bleším trhu, na aukcích, ale i v galeriích vybíral?

Muselo se mi to líbit a něčím mě oslovit. Jako bych se do předmětu zamiloval. Ani jsem nutně nepotřeboval vědět, co to je. Stačilo, když se mi líbila forma, design, barva nebo materiál. Až potom jsem se začal ptát a díky mé knihovně také zjišťovat jeho příběh.

Každému říkám, že ke sbírce patří knihovna. Spousta lidí má krásnou sbírku, ale knihovnu ne. Dnes je mi jednaosmdesát a pořád trávím spoustu času v knihovně. Třeba u jedné olejové lampy, která patřila sultánovi z Jogdžakarty, jsem až nyní našel článek o tom, jaký význam v 15. století měla.

Vždy mě fascinovaly otázky, co to je, proč to existuje, jak se to používalo. Dokázal bych mluvit hodiny o tom, jak s předměty zacházely africké kmeny nebo obyvatelé Oceánie, jaká používali platidla ze škeblí či peří. Zajímá mě, jak lidé v různých částech světa žijí, jak bojují a co pro ně znamená víra, což souvisí i s mojí profesí.

Nejdůležitějším tématem pro mě vždy byl koloběh života, tedy jak se člověk narodí a jak umře. Každá společnost to má úplně jinak – Japonci mají své ceremonie, Egypťané mumie. My si často myslíme, že zemřeme a je konec, ale spousta kultur očekává druhý život.

Podle mě je život nesmírně zajímavý a člověk by se ho měl pokusit využít, všímat si ho a věřit, že nekončí. To dokládá i nádherná socha Terezy Eisnerové, kterou mám ve sbírce. Jde o lebku, z níž vyrůstají houby, symbol, že z neživého se vždy zrodí živé.

V počátcích jste sbíral především africké umění. Proč právě to?

Má to svůj důvod. Do jedenácti let, tedy přibližně do konce základní školy, jsem žil v nádherné a inspirující Indonésii. Potom nastal problém s indonéským prezidentem Sukarnem kvůli Nové Guineji a byly zavřeny nizozemské školy. Musel jsem odejít a měl jsem dvě možnosti: Austrálii, nebo Nizozemsko. Rodiče zůstali v Indonésii a já sám odešel do nizozemského katolického internátu. Sedm let, od jedenácti do osmnácti, jsem byl jakoby zavřený v přísném katolickém gymnáziu a potom vyšel do velkého světa.

Tím velkým světem v začátku bylo Nizozemsko, především Amsterdam. A nedaleko od něj je Brusel, ani ne sto kilometrů. Nizozemsko i Belgie měly kolonie a v Africe působili jejich misionáři. Kázali křesťanskou víru a s místními kmeny vyměňovali například zrcátka za krásné předměty. Ale nejsem si jistý, že to vždy byla pro obě strany win-win situace.

A protože africké umění nebylo signované, téměř nic tehdy nestálo. Nevědělo se, kdo předmět vytvořil ani kdy. Byly to přitom nádherné a často velice abstraktní věci. Někdo v sošce vidí celou antilopu, ale přitom je jen několika liniemi naznačená hlava, krk a tělo.

Ve své sbírce máte předměty z celého světa. Na kterou oblast jste se zaměřil po Africe?

Ostrovy v Pacifickém oceánu. Nizozemci totiž už v 17. století pluli po oceánech podobně jako Portugalci, Španělé nebo Angličané. Mnoho ostrovů v Pacifiku dodnes nese nizozemská jména a Nizozemci měli také exkluzivní přístup do Číny a Japonska.

Když jsem se později stal gynekologem a chirurgem, začal jsem přednášet v Londýně a Americe a tam byly úplně jiné galerie. Londýn je výrazně orientovaný na Asii – podobně jako jsou Nizozemsko a Belgie spojené s Afrikou a Oceánií. Přednáška trvala třeba jen půl hodiny, ale člověk musel být na místě celý den. Než jsem se vracel domů, procházel jsem muzea a galerie a zaujalo mě japonské a čínské umění. Ani ne tolik porcelán nebo bronz, i když je ve sbírce také mám.

Líbilo se mi především písmo a kaligrafie. Na japonském a čínském umění mě přitahovala čistota. Někdy na obraze není skoro nic – vynechají celé jezero a je tam jen prázdnota, zen a také představa, že život nekončí.

Po Africe a Oceánii se tedy postupně přidaly Čína a Japonsko. To už bylo umění vzdělanců, jako jsou básně, kaligrafie nebo třeba takzvaný scholar’s rock, kámen učenců. Začal jsem se blížit k umění, kterého si vážili císaři a nejvyšší vrstvy… A do dneška jsou to nejvzácnější věci v mé sbírce.

V Nizozemsku jsem, myslím, neměl ani jeden obraz. Až po příjezdu do Česka jsem si všiml galerií a umělců, jako jsou třeba Jiří Černický, Michal Škoda, Milan Houser, Emil Filla nebo Krištof Kintera, a začal jsem kupovat i obrazy. A někdy mezitím se mi začaly líbit i naturálie.

Vracel jste se k dětské fascinaci zvířaty?

Ano, dodnes, když jsem ve Washingtonu, Berlíně nebo Káhiře, vždy navštívím dvě místa – hřbitov a zoologickou zahradu. V zoo se dívám hlavně na opice, především gibony. A strašně se mi líbí sova sněžná, fascinuje mě, jak otáčí hlavou a jak nádherné velké oči má.

Mám velkou sbírku naturálií, například taxidermii černého pantera nebo geparda. Polovina lidí říká, že se to nehodí, ale některé věci jsou mimořádně vzácné. Mám třeba kraba, na světě jsou údajně jen tři exempláře – jeden má japonský císař, jeden já a jeden je někde ve Washingtonu. Nebo mám obrovský krunýř z Galapág, on i krab patří k největším na světě. Důležité ale v tomto případě je mít povolení CITES.

Jsem vděčný, že jsem mohl mít rodiče a manželku, které jsem měl, povolání, které jsem měl, a možnost nasbírat věci, které mě dodnes fascinují. A vždycky mají svůj příběh.

Jaký příběh má například zmiňovaný gepard?

Pochází ze sbírky francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d’Estainga. Měl jsem blízko k bývalému prezidentovi Václavu Havlovi, a tak jsem poznal, jak je to s dary pro prezidenty. Klíčová otázka zní: dostanou je jako soukromé osoby, nebo jako prezidenti? Pokud jako prezidenti, patří dar státu.

Tento gepard byl darem od Jeana-Bédela Bokassy, prezidenta a později císaře Středoafrické republiky. Bývala to francouzská kolonie a Bokassa chtěl, aby ho v Paříži přijali, přivezl tedy dárek. Píší se o něm strašné věci, že byl pedofil, kanibal a že kvůli němu zemřelo mnoho dětí. Nemám pro něj jediné dobré slovo, ale přesto se do Paříže dostal, dar předal a odešel.

Když u mě byl na návštěvě francouzský velvyslanec, pili jsme víno a povídali si. Zeptal se, co je to za zvíře. Řekl jsem: „Od vašeho bývalého prezidenta, dar od Bokassy.“ Naprosto se zděsil. Ukázal jsem mu i knihu, kterou jsem ke gepardovi dostal, je v ní i fotografie z předání a věnování. Je to snad nejznámější gepard na světě.

Velvyslanec se mě potom zeptal: „Už jste s ním zatřepal?“ Nechápal jsem proč, ale vysvětlil mi, že podobné dary byly často jen obalem a uvnitř se ukrývaly drahokamy, brilianty a diamanty. Hned jsem to šel vyzkoušet. Je dokonce vidět, že byl gepard na hrudi kdysi rozříznutý, ale už v něm nic nebylo. Všechno někdo vyndal, ale aspoň mi zůstal krásný gepard.

Kolik věcí ve své sbírce vůbec máte?

Hodně, ale nepočítám to.

Vybíral jste je všechny sám, nebo jste spolupracoval s nějakým kurátorem nebo art dealerem?

Vždycky sám. Někdy jsem se poradil s manželkou, občas se stalo, že řekla: „To se mi nelíbí, nekupuj to.“ Častěji ale říkala: „Také se mi to líbí, ale nevím, proč to musíme mít doma. Dívej se na to, vrať se k tomu na výstavu ještě jednou, ale nemusíš to přece vlastnit.“

Když jsem něco nového přinesl, první dva nebo tři dny jsem předmět měl na nočním stolku. Chodil jsem po domě a přemýšlel: Kam to dám? Co kvůli tomu přemístím? Byla to taková zábava.

Nikdy jsem nekupoval proto, že mi někdo řekl, že jde o investici, nebo proto, že bylo dílo uvedeno v časopisech. Když se někde objeví dílo i s cenou, mnoho lidí se podle toho řídí. Já ne. A ani když mi později někdo řekl, že jsem zaplatil příliš, nebyl jsem zklamaný. Dobře, utratil jsem víc, než jsem musel, ale pořád jsem tu věc chtěl mít a dodneška z toho mám radost.

Zmiňoval jste, že nové věci nejprve dáváte na noční stolek a přemýšlíte, kam s nimi. Je pro vás důležité, kde jsou umístěné a jak spolu v prostoru komunikují?

Rozhodně. Předměty k sobě dávám tak, aby spolu, většinou tematicky, komunikovaly. Například tady (rozhlédne se po pokoji, pozn. red.) mám hlavně Egypt a také téma smrti. Jinde mám předměty spojené s čínskými učenci a vyšší akademickou kulturou a pak mám například skupinu věcí na téma memento mori. Jsou tam velmi zajímavé předměty, například soška z Augsburgu, napůl člověk, napůl kostlivec, která pochází ze sbírky rodiny Fuggerů, což byli významní bankéři, podobně jako Medicejští z Florencie.

Ve sbírce máte i díla současných českých autorů, například Krištofa Kinteru, Jiřího Černického nebo Moniku Žákovou. Jaký je váš vztah k současnému umění?

Vždy rád navštívím ateliér. Je pro mě důležité vidět, kdo dílo vytvořil a jak pracuje, ale obecně u mě současné české umění nestojí na prvním místě, na rozdíl od současného umění z asijských zemí.

Jak přemýšlíte o budoucnosti sbírky? Děti jste s manželkou neměli.

Už v minulosti mi všichni říkali: „Prosím tě, tolik let jsi to sbíral s takovou láskou. Nech to pohromadě a vlož sbírku do nadace.“ Vím o podobných nadacích ve světě, například rodina Lauderových a další mají v Americe muzeum. Sbírka zůstane v nějaké budově a u předmětů bude tabulka s mým jménem. Nic víc!

Co mi to pomůže? Budou tam chodit studenti, projdou si to, vyjdou ven, a když se jich někdo zeptá, jak se jim sbírka líbila, ani nebudou vědět, zda byli v Praze, nebo Budapešti. Zapamatují si možná nějakou kost z opice a tím to skončí. O to nestojím. Všechny předměty mám popsané a zdokumentované a sbírku bych rád předal do správných rukou, které s ní budou zacházet tak jako dosud já. Cena není na prvním místě.

Co máte poté v plánu?

Nechci si koupit Ferrari ani helikoptéru. Velkou část peněz chci použít ke splnění poslední vůle. Chci pamatovat na lidi, kteří mi celý život pomáhali – služebnou v Portugalsku, osmdesátiletého zahradníka, který pracoval i ve čtyřicetistupňovém vedru, paní na chalupě, dvě kmotřenky a dvě nadace. Lidem, kteří mi padesát let pomáhali a nemají mnoho peněz, to podle mě skutečně pomůže.

Člověk by řekl, že otázka, co bude se sbírkou, je luxusní problém. Ale někdy mám pocit, že se moje věci nikomu nelíbí a nikdo je nechce. Přál bych si, aby někdo přišel a řekl: „Vezmu si všechno, udělám si s tím, co chci, a zaplatím tuto cenu.“ Klidně i polovinu skutečné hodnoty.

O celou sbírku už projevily zájem Sotheby’s i Dorotheum, ale bylo to ještě před covidem-19 a pandemie všechno zastavila. Potom situaci zkomplikoval i brexit, kvůli němuž se řada galerií přesunula z Londýna do Berlína nebo Mnichova. Uvidíme, všechno se může změnit z jednoho okamžiku na druhý.

Je ale přece jen něco, co byste si chtěl nechat, protože je to vaše srdcová záležitost?

Několik věcí si pravděpodobně nechám – sošku antilopy, sarkofág s hadem nebo africký hudební nástroj, který belgický král Baudouin daroval muzeu v Tervurenu, které se specializuje na africké umění. Jistě také nějaký japonský svitek.

A pak vozíček od jednoho chlapečka z Keni. Kdysi jsem tam projížděl s řidičem svého tatínka a viděli jsme, jak si na ulici hraje skupinka dětí. Jeden chlapec měl červený tahací vozíček, který jsem od něj chtěl koupit. Odmítl mě, protože mu ho vyrobil tatínek z plechovek od Coca-Coly, nicméně druhý den mi řidič hračku přinesl, ani nevím, co za ni chlapci dal. To si chci určitě nechat. Jak říkám, vždycky jde o příběh, ne o cenu.