Rony Plesl: Díla ze sbírky mě inspirují v mé práci

Výstava nese název To podstatné se děje mimochodem. Vznikl i váš vztah ke sběratelství mimochodem?

Věci, které jsou emotivní a drobné, se často stanou náhodou a takové je i umění. Nejsem typický sběratel, který by začal sbírat kvůli investicím, zdobení domu nebo estetice. Pro mě je to niterní záležitost. Zajímá mě memento mori a sbírám věci, které jsou o životě a smrti.

Díla ze sbírky mě navíc inspirují v mé práci. V ateliéru je mám nainstalovaná společně a ověřuji si, jestli na umělce, kterých si vážím, stačím. Jestli mé dílo může vedle nich fungovat. To je i jeden z důvodů, proč nemám doma žádnou svou věc. Mám tam díla jiných autorů, abych viděl kvalitní věci a přemýšlel, jestli ta moje jsou taky dostatečně kvalitní.

A fungují tedy vaše díla a díla ze sbírky vedle sebe?

Už fungují, ale pořád mám pocit, že například Josef Bolf nebo Ivan Pinkava jsou nedostižné mety.

Co je společnou linkou vaší sbírky? Přemýšlení o životě a smrti?

Pomíjivost. Přemýšlení o smrti. Přemýšlení o tom, co bude, nebo nebude.

Čím to celé začalo?

Kdysi, když jsem prodal svoji první sochu, jsem si řekl, že pokud prodám nějakou svoji dražší věc, koupím si dílo jiného umělce. Nejsem sběratel, který by musel mít všechno, ale jsou autoři, od nichž toužím mít alespoň jednu věc. Třeba teď v poslední době jsem si dokoupil Jana Mertu.

Přemýšlel jste nad sbírkou od začátku systematicky? Nebo jste nakupoval tak, jak se to přihodilo?

Půl na půl. Mám i díla, která se tematicky vymykají, ale koupil jsem je proto, že mě autoři zaujali jako lidé. Ovlivnilo mě, že jsem se s nimi setkal a najednou zjistil, jak jsou zajímaví. Například Vendulka Chalánková. Za běžných okolností bych si její dílo nejspíš nekoupil, protože dělá „funny“ věci a já nemám moc rád humor v umění, ale najednou jsem ho viděl úplně jinak.

Na výběru některých děl se podílela i moje žena Šárka a některé autory do společného života i přinesla. Naštěstí máme podobný vkus a baví nás podobná témata. Zároveň mám vytipované autory, které bych opravdu chtěl mít a v jejichž dílech hledám jejich osobnost. Mám třeba trůn a kříž od Milana Knížáka. Jsou to věci, které ho přesně vystihují. Obrovské ego, obrovská hrdost, sebestřednost, ale zároveň velká spiritualita.

Také kupuji mladé umělce, kteří mě zaujmou, protože je chci podpořit. Vím, jak je to důležité, a baví mě jejich nezávislost. Třeba od Patrika Adamce mám dílo, které vypadá jako z koženky, ale není. Tehdy řekl větu, která mě úplně odzbrojila: „Na kožence se člověk rodí a také na ní umírá.“

Zmiňujete mladé umělce, od roku 2008 vedete na UMPRUM, kterou jste sám vystudoval, ateliér skla. Máte ve sbírce i díla svých studentů?

Mám díla asi od pěti nebo šesti svých studentů. Někdy jsem je dostal, někdy si je koupil, abych je v začátcích podpořil.

Zaznamenal jste za dobu, co učíte, proměnu studentů a akademického prostředí?

Studenti se daleko více zabývají životem, sami sebou a umění je pro ně spíš součást komplexního uvažování. Více se ponořují sami do sebe a hodně se bavíme o životě. Pro mě bylo umění úplně všechno. Dokázal jsem pro něj trpět a trápit se.

Další věcí, která se během let změnila, je větší počet žen. Dnes 80 procent studentů tvoří ženy, dříve to bylo vyrovnané, a někdy dokonce převládali muži. Častěji tedy řešíme ženské otázky. Celkově se toho změnilo spousta, ale u těch nejtalentovanějších umělců je to pořád stejné. Prosadí se ten, kdo pro umění dokáže trpět. To je základ.

Vy sám pro umění stále trpíte?

Ano, hodně. Utrpení vychází z toho, že člověk pochybuje, zkouší, je nespokojený. Stává se, že vytvoříte dílo, se kterým nejste spokojeni, a zničíte ho. A já teď v poslední době nejsem spokojený skoro s ničím. Prožívám určitý přerod a vím, že musím zkusit ještě něco úplně jiného, ale zatím se mi to podařilo jen částečně. Všechny ty špatné věci jsem ale musel vytvořit, abych si ověřil, že tudy cesta nevede.

A vede vůbec z utrpení cesta ven?

Vždy jsem ji našel, ale čím jsem starší, tím je to samozřejmě náročnější. Motivací jsou pro mě výstavy, které mě čekají.

Je možné tvořit umění sebejistě? Bez jakýchkoliv pochybností?

Studentům říkám, že umění by nemělo být suverénní. Možná to zní jako klišé, ale podle mě, pokud umělci dělají věci suverénně, nikdy to nefunguje. Musí tam být nějaká malost, upachtěnost, těžkopádnost. To je to, co patří k člověku. Člověk totiž je trapný. Člověk je nedokonalý. Člověk je ješitný a chybující. To se musí v umění odrazit, jinak to nemá smysl.

Kdy jste se rozhodl stát umělcem? Pamatujete si nějaký zlomový moment?

Šel jsem na střední uměleckou školu, protože jsem nebyl student na gympl a zároveň jsem měl jakýsi talent. Nikdy nezapomenu na to, když v prváku naše profesorka otevřela Pijoanovy Dějiny umění a tam byl Botticelli. V životě jsem nic tak krásného neviděl a říkal si, že tohle chci taky jednou umět. Od té doby jsem žil renesancí. Četl jsem všechno o Leonardovi a Michelangelovi, žil jsem Florencií. Fascinovaly mě fresky, architektura, ale i pitvy.

Zastával jste už tehdy přístup, že umělec musí trpět?

Když se mi nepodařila kresba, tak jsem se tehdy trápil i fyzicky. Nedíval jsem se vůbec na televizi a pořád jen kreslil. Na Vánoce, na Silvestra, nebyl den, kdy bych nekreslil.

Dnes u vašeho jména najdeme nejrůznější titulky – sochař, designér, pedagog. Která ze zmíněných rolí je vám nejbližší?

Sochař. K designu jsem se dostal náhodou, nikdy jsem ho nestudoval. Po revoluci se objevily zajímavé šance a nabídky, které mě bavily, ale vždy jsem se chtěl věnovat sochařině. A to je možná jeden z důvodů, proč se trápím. Myslím, že ve volném umění jsem neudělal tolik dobrých věcí, kolik bych si přál.

Podle mě je nejlepší designér ten, kdo dělá umění nebo k němu alespoň má vztah a rozumí mu. Když to řeknu s humorem, když nebudu dobrý volný umělec, budu alespoň o to lepší designér.

Je tedy design pro vás dnes už uzavřená kapitola?

Úplně ne, pořád se k němu vracím, ale designových věcí dělám čím dál míň. Baví mě, že svět designu není tak intimní, je o komunikaci. Přirovnal bych to k rozdílu, kdy jdete buď na Vláčilův film, nebo na veselohru. Moje profesorská přednáška se jmenovala Design se musí líbit, ale umění má rvát vnitřnosti. Úkolem designu opravdu je, aby se líbil. Pokud se nelíbí, není dobrý.

Vaše kariéra je úzce spjata se sklem. Co vás k němu nakonec zlákalo?

Je to naprosto prozaické – je to něco, co opravdu umím, a proto z toho samozřejmě těžím. Dnes už mě na skle neláká vůbec nic, ale pořád ho mám radši než dřevo.

Součástí výstavy jsou i vaše díla, například triptych zrcadel inspirovaný benátskými zrcadly. Ovlivnilo vás to, že jste po studiích strávil nějakou dobu v Benátkách v jedné z nejstarších rodinných skláren na světě?

Benátky jsou moje město. Jezdil jsem tam pravidelně čtyři roky a prožil jsem tam nejinspirativnější období svého života. Itálie mě celkově ovlivnila v komplexnosti, mám pocit, že všechno, co v životě dělám, musí být dotaženo do maxima. I ten nejobyčejnější pošťák tam má Armani brýle. Obchodník ze sklárny nosí dobrou košili, dobré sako, nedá si špatnou rybu. To mě hodně ovlivnilo.

Benátky jsou spojeny ještě s jedním vaším kariérním milníkem, a to expozicí na bienále. Byl to pro vás zlom?

Osobně ano, myslím, že se to povedlo a mělo to dobré ohlasy. Na druhou stranu jsem si myslel, že se tak dostanu do ciziny rychleji. A to se úplně nestalo. Lidé v cizině mě díky Benátkám znají, vědí, kdo jsem, ale bude to ještě dlouhá cesta.

Je pro vás prosadit se v cizině důležité?

Pořád bych si to přál, ale už to pro mě není tak klíčové. Pokud budu dělat dobré věci a neprosadím se, líto mi to nebude. Když budu dělat blbé věci, stejně je to ztracené.

Pohybujete se na pomezí mezi umělcem a sběratelem. Hraje to roli ve vašem přístupu ke sběratelství?

Mám výhodu v tom, že mám umění rád jako celek. Nedívám se na něj tak, že jsem sám umělec, budu slavný a bohatý. Těší mě kvalita v umění, i když není moje.

Co kromě kvality vám dělá radost?

To, že je umění společenský moment. Existují galerie, kde si můžete dát dobré jídlo, dobrý zákusek, koupit dobrou knížku. Když jedete do Paříže, Londýna nebo Florencie, tak je to především kvůli kostelům a galeriím. Dnes se všichni zabývají současností, aby věděli, co je v kurzu. Ale málokdo ví, kde žil a jak tvořil Cézanne, jak tvořil Leonardo. Podle mě je to vzrušující a lidé se o to ochuzují.

Když to řeknu radikálně, v životě se mi něco podařilo a nemusel bych už tvořit, ale musím navštěvovat galerie a sbírat. Neobešel bych se bez toho, abych se na umění díval.

Předpokládám, že s takovým přístupem díla ze své sbírky příliš neprodáváte.

Ze sbírky jsem prodal jedinou věc. Chodí ke mně sběratelé a jeden z nich mě přemluvil, abych mu kromě svých věcí prodal i něco ze sbírky. Dodneška toho lituji. A to jsem to dílo nahradil a koupil nové, možná lepší, ale pořád to považuji trochu za hřích.

Přestalo vás někdy nějaké dílo ze sbírky bavit?

Přiznám se, že jeden obraz jsem koupil trochu jako kalkul a úplně mě nebaví.

K jakému dílu máte naopak blízký vztah?

Každá věc ve sbírce pro mě má význam. Ale kdybych měl jmenovat jednu z nejhlubších, je to dopis od Danha Võ, což je jeden z nejslavnějších umělců dneška, který pochází z Vietnamu, ale vyrůstal v Kodani. Dopis přepsal otec Danha Võ, kaligraf, podle historického dopisu francouzského evangelisty z roku 1861, v němž se sám před popravou loučí se svým otcem. Vidím tam vztah otce a syna, Asiata a Evropana i vztah k náboženství. Nebo Zmrzlí od Mira Polácha, obraz milenců, kteří jsou spolu až do poslední chvíle.

Máte za sebou desítky vlastních výstav, ale svou uměleckou sbírku veřejnosti představíte poprvé. Je to pro vás v něčem jiné?

Sbírku neberu jako svou intimní záležitost, pro mě je vlastně jednodušší ukázat cizí díla. Mám z nich obrovskou radost a chci, aby je lidé viděli a pochopili, jak jsou dobrá. U vlastních prací pořád pochybuji.

Kdyby se vás začínající sběratel zeptal na radu, co byste mu řekl?

Když se mě moji sběratelé ptají, co si mají koupit, vždy jim říkám větu: „Kupte si něco, na co se budete chtít dívat celý život.“