Úrokovou sazbu lze pomyslně rozdělit na dvě složky. První složkou je kompenzace za inflaci, která se nazývá inflační prémie. Můžeme ji pozorovat jak směrem do minulosti, podle skutečné inflace, tak i do budoucna. To je možné na trhu, kde se obchodují tzv. protiinflační dluhopisy.
V Česku byly vydávány takové dluhopisy pro veřejnost, ale nejsou bohužel k dispozici pro finanční instituce. Ve Spojených státech se protiinflační dluhopisy vydávají a obchodují běžně pod zkratkou TIPS (Treasury Inflation Protected Securities). Takový dluhopis investora plně kompenzuje za budoucí inflaci tím, že s růstem inflačního indexu se zvyšuje nominální hodnota cenného papíru. Splátky úroků se počítají z průběžně rostoucí nominální hodnoty a při splatnosti investor dostává jistinu zvýšenou o celkovou předchozí inflaci. Výnos do splatnosti protiinflačních dluhopisů je tedy zcela zbavený inflačního rizika a nazývá se reálným výnosem.
Reálný výnos (úroková sazba) a prémie za inflaci dohromady tvoří celkový, nominální výnos (úrokovou sazbu). Trhem očekávanou budoucí inflaci tedy můžeme odvozovat z rozdílu nominální a reálné úrokové sazby. Konkrétně tak, že odečteme od výnosu do splatnosti klasického, nominálního dluhopisu výnos do splatnosti stejně dlouhého protiinflačního dluhopisu. Investoři samostatně sledují vývoj protiinflační prémie, která indikuje, jak trh věří centrální bance, že bude schopna naplňovat svůj inflační cíl. Na druhé straně je pod drobnohledem i vývoj reálné úrokové sazby, která spíše vypovídá o zdraví ekonomiky, tj. při jaké úrovni reálných úroků bude ekonomika schopna fungovat.