Abychom pochopili, kde se jako Česko právě teď v energetice nacházíme a jaký lze očekávat další vývoj, je nezbytné si zopakovat základy, a to dekádu až dvě nazpátek.
Energetika vždy byla sektor s velkou setrvačností a potřebou dlouhodobého plánování. Dnešní záměr v klasické elektroenergetice investovat totiž nerozkvete dříve než za deset či dvacet let. To je pravděpodobně ten nejvíce matoucí moment, který vyvolává otřesy a obavy v celé Evropě a i v Česku, aniž by byl plně pochopen. To, co nyní v elektroenergetice sledujeme, není nic jiného, než pokus o „zkracování“ směrem k novému ideálu v duchu už legendárních Postřižin. Zkracování v podobě rychle realizovatelných investic do OZE společně s transformací elektroenergetiky k nízkoemisním zdrojům, ochraně klimatu.
Energetická tsunami
Před padesáti lety se v Evropě rozjela jedna z největších investičních vln, energetická tsunami, na které Evropa staví svou minulou, ale i dnešní prosperitu. Od šedesátých do devadesátých let se postavilo na obou stranách tehdejší opony v Evropě přes sto jaderných reaktorů. Dominovala Francie, Německo, Británie, ale pozadu nezaostával ani socialistický východoevropský blok včetně Česka. Česko z toho dodnes čerpá velkou výhodu, protože původně čtyři, nakonec dva sovětské reaktory v Temelíně započaté v osmdesátých letech se po velkých změnách dokončily až na počátku nového století. Tím se zařadily mezi poslední dokončené z té doby a současně tím zajistily naši energetiku na desetiletí dopředu i v novém století.
Další dějství, které zahýbalo českou energetikou, započalo před dvaceti lety. Nejprve byla spuštěna jaderná elektrárna Temelín a v roce 2004 Česko vstoupilo do EU. Náš vstup do EU byl v tomto směru mimořádně naivní. Uvěřili jsme garanci svobodné volby energetického mixu a nedomysleli, že onen mix budou určovat jiné faktory než přání našich politiků a jejich zamýšlených strategií. Bohužel v tomto pokračujeme dodnes.
Národní trumfy v rukou Německa
Politici napříč politickým spektrem si neustále malují vzdušné zámky v tom smyslu, že máme svou energetiku a její bezpečností roli plně ve vlastních rukou. Není tomu tak. Ve hře zvané EU tyto národní trumfy propadly do rukou Německa. Našeho velkého, ekonomicky silného souseda, který si v tomto směru Česko „přetváří“, aniž bychom to tušili nebo spíše si to byli ochotni přiznat. Děje se tak zcela přirozeně už jen geografickým zaříznutím Česka do dvojbloku zemí Německo, Rakousko. Zemí se zcela jiným směřováním energetiky, než byla a je česká energetické koncepce. Abych to připodobnil. Zatímco v měnové politice se dlouhodobě vyhýbáme vstupu do eurozóny, tak v energetice už jsme přijali euro, respektive německou marku, dávno, a to se vším, co to v Evropě znamená, jaké to nese výhody i nevýhody.
Německo stojí v Evropě v čele boje proti klimatickým změnám EU, dominantně určuje energetickou politiku EU, je jednou z rozhodujících zemí, která iniciovala vznik trhu EU ETS obchodujícího s CO2 s cílem snížit emise. Německo s Rakouskem jsou země, které už nikoli racionálně, ale zcela ideologicky odmítají jadernou energetiku. Německo je navíc země, která si touto ideologií způsobila gigantické ekonomické a hospodářské ztráty a dnes už jen těžko může z této své cesty couvnout. Problém je, že v tomto prostoru a atmosféře se ale taky „vaří“ budoucnost energetiky Česka. V EU se tomu nemůžeme vyhnout, nemůže se od toho ani odstřihnout. Dávno bylo jasné, že musí dojít ke střetu, přetlačování koncepcí, ve kterém ale Česko nebude vyhrávat, ale hlavně také dlouhodobě nevyhraje. Česko má na jednotném evropském trhu německé ceny elektřiny, ty vycházejí z německé energetické koncepce, rozhodnutí německé vlády či Bruselu a bruselských idejí a čeští politici mohou jen přihlížet.
Nutno přiznat, že v minulé dekádě čeští spotřebitelé a náš průmysl z německé politiky a „exportu“ jejich cen na náš trh velmi silně těžili. Po neštěstí v japonské Fukušimě v roce 2011 totiž Němci dokonali obrat, který změnil a mění celou evropskou energetiku. Rozhodli se odstavit okamžitě polovinu výkonu svých jaderných elektráren a do deseti let, které mimochodem uplynuly nedávno, skoncovat s jadernou energetikou úplně. Nedostatek výroby elektřiny se rozhodli nahradit rychlou a drahou expanzí OZE, kterou platili výhradně a mimo energetický trh německé domácnosti.
Německá vláda ale v té době pochopila, že nemůže domácnosti zatížit náklady na rozvoj OZE a současně náklady na CO2 obsažené v tržní ceně silové elektřiny. Po Fukušimě se tak Němci potichu přidali k velkým odpůrcům trhu EU ETS, jako byli a jsou Polsko a další, a trh EU ETS dočasně a účelově znevěrohodnili. Cena tuny CO2 pak velmi rychle spadla z úrovní 30 EUR na tunu před rokem 2010 na ceny pod 5 EUR za tunu a tam setrvala skoro deset let. Trh EU ETS byl tak dlouhou dobu díky postoji Německa nefunkční.
Čas energetické nirvány
Kvůli tomuto kroku a současně bezmezné důvěře Německa v přímé dodávky ruského plynu prostřednictvím Nordstreamů do Německa zažili čeští spotřebitelé a české firmy dekádu energetické nirvány. Ceny elektřiny i plynu fakticky deset let jen klesaly. Německý boom OZE a stále ještě fungující jaderné a uhelné elektrárny k tomu vytvořily v celém regionu obrovský přebytek výroby elektřiny nad spotřebou. Vrcholem propadu byl rok 2016, kdy se roční kontrakt na silové elektřině propadl až k dnes už neuvěřitelným 20 EUR za MWh. Díky předprodejům elektřiny na dva nebo i tři roky dopředu tento propad v Česku vyvrcholil až v letech 2018 a 2019.
ČEZ v té době prodával doma vyrobenou elektřinu za rekordně nízké ceny na úrovni 31 EUR za MWh. Přitom cena elektřiny ještě na začátku minulé dekády byla téměř dvojnásobná. Důsledkem všeho dohromady bylo znejistění energetiky jako dlouhodobého a stabilního sektoru a úplné zastavení v té době už nutných investic. Na druhou stranu energie byly levné a to politikům, daňovým poplatníkům a spotřebitelům nevadilo.
Obrat přišel s rokem 2019. Po reformě trhu EU ETS, kdy Německo zase potichu změnilo názor a přešlo k příznivcům trhu EU ETS, začala cena CO2 raketově stoupat. Mezi roky 2018 a 2022 cena tuny CO2 stoupla o 1900 %, z 5 na 100 EUR tunu. Důvodem pro německou změnu postoje byl fakt, že po letech expanze nákladů na OZE začaly klesat.
Další fatální změnu přineslo dodržení dlouho naplánovaného odstavení jaderných elektráren v Německu na konci let 2021 a 2022, které bylo posunuto na jaro 2023. Výsledkem této změny se stalo vymazání deseti let cílevědomě „budovaného“ přebytku výroby elektřiny za účelem odstavení zbytku výroby jaderných elektráren.
Náhlý obrat
Nicméně to nebylo dost a německá energetická bilance se po odstavení zbytku jaderných elektráren velmi rychle přetočila do opačného extrému. Z velkého evropského exportéra se lusknutím prstů stane importér elektřiny. Znovu se musely rozjet silně emisní uhelné elektrárny a s tím opět začaly stoupat povolenky CO2. Válka na Ukrajině, doprovázená přiškrcením flotily francouzských jaderek, jež vyvrcholila zastavením až třetiny výkonu jaderných elektráren v minulém roce, pak už jen energetickou krizi, ke které se ovšem schylovalo dlouhé roky, urychlila.
Během jednoho roku celý region v elektroenergetice přešel z doby extrémně nízkých cen energií do období cen extrémně vysokých. Kvůli cenám plynu, růstu ceny povolenky CO2, dlouhodobě chybějícím investicím v celé energetice a napjatější bilanci mezi výrobou a spotřebou nyní zažijeme a budeme žít v jiné energetické realitě. Brzy překonáme extrémy z roku 2022 způsobené válečným šokem na Ukrajině, pozdní reakcí EU i jednotlivých členských zemí na takovou situaci včetně Německa. Ceny elektřiny ale už zůstanou na mnohem vyšší úrovni, než na co jsme byli zvyklí z minulé dekády. Při ceně tuny CO2 nad 100 EUR, absolutní nutností do výroby v této dekádě naplno dál zapojit uhelnou a plynovou flotilu všech elektráren v regionu a nedostatečně rychlé transformaci energetiky podle not greendealu není jiné cesty.
Otevřenou otázkou do budoucna zůstává řešení budoucích investic, které jsme kvůli výše popsanému transformačnímu vývoji, možná až přehnané důvěře v transformační „zkracování“ investice minimálně posledních dvacet let zanedbali. Je nutné si nyní uvědomit, že toto pochybení nelze dohnat a jednoduše vyřešit. Žádný technologický zvrat, na který už skoro deset let čekáme, zatím nepřišel. Na rentabilní investice vycházející ze soukromého sektoru už není čas.
Nůžky mezi cenou potřebných investic a tržními cenami energií se rozevřely natolik, že nyní v Evropě převažuje snaha o zestátnění energetik. Jako první tento proces zahájila Francie se snahou plně znárodnit největší energetiku v EU tj. společnost Électricité e de France. Podobný scénář ale může čekat i Česko. Jediným lékem zatím zůstává decentralizace energetiky, ale ani to není za současné situace celospektrální lék. Zvykejme si na jiné a vysoké ceny v energetice. Ráj, který jsme tu měli zejména posledních pět let v minulé dekádě, je nenávratně pryč.