„Vidíš, dnes bych pravděpodobně našel ledasco, v čem bych viděl hodnotu. Ale tenkrát ne. To dělá čas. Ten tvoří hodnotu. Alespoň právě tolik hodnot, kolik jich ničí. Pamatuj si to.“
Vztah času hodnot přibližuje otec synovi v knize povídek Hry a slzy od Johannese Urzidila. Pražský německy píšící autor v jednom ze svých autobiograficky laděných textů v knize vzpomíná na starobylé šlechtické sídlo na Kampě, dům překypující prachem, starožitnostmi a polozapomenutými příběhy.
Velké příběhy bývají také přirozenou součástí všech kvalitních sbírek. V některých případech mohou být šťastné a opečovávaná sbírka přežívá staletí, v jiných se může i ta nejvelkolepější sbírka rozpadnout či se stát symbolickým jablkem sváru mezi příbuznými. Pokud jsou však jednotlivé kousky shromažďovány s rozumem i citem a sběratel myslí dopředu, může celý soubor, kterému čas umožňuje zvyšovat nejen finanční, ale také kulturní hodnotu, pokračovat i po smrti původního sběratele a obohacovat celá další pokolení.
Stačí přitom tak málo – nastavit funkční model předávání. To by měl mít na paměti každý sběratel, kterému na osudu jeho kolekce záleží. A je jedno, jestli jsou v ní dva, nebo tisíc obrazů.
Prodat, či předat?
Úvaha nad tím, co se se sbírkou má dít v budoucnosti, logicky vyplývá z toho, proč vznikla. V případě uměleckých sbírek, tak jak to vidíme u většiny našich klientů, existují dvě základní úvahy – buď je sběratelovou motivací láska k umění, nebo snaha o finanční zhodnocení děl. Anebo také celá škála kombinací obojího. V Čechách zatím obdobné statistiky nejsou k dispozici, ale ty z USA udávají, že jedinci s majetkem na 30 milionů USD drží v umění průměrně 5 až 10 procent majetku.
Při vytváření sbírek a nákupu jednotlivých děl sběratelé často využívají služeb kurátorů, kteří jim radí, jak je rozvíjet, stejně tak je možné se poradit s právníky ohledně možností přesunu sbírky z majitele na majitele. Pominu-li klasický institut dědictví se vším, co obnáší, a který se týká situace po smrti sběratele, je možnost využít i dalších institutů, které fungují již za života. Mezi nejčastěji používané patří trusty, v Česku jsou to svěřenské fondy, nadace a nadační fondy. Užití jednotlivých institutů má pak opodstatnění ve specifických situacích. Debata na toto téma by ale přesáhla možnosti tohoto textu.
A na co se připravit? Především na to, že na předávání neexistuje jednotný recept. Jak postupovat záleží v případě vložení sbírky do svěřenského fondu či nadace vždy na původním zakladateli. Ať už se radí s kýmkoliv, jenom on by si měl určit podmínky, co se sbírkou, až nastane čas.
Majitelé sbírek, kteří se na nás ve Family Office obracejí, zpravidla uvažují ve dvou dimenzích – prodat, či předat? To první, v případě, že si přejí sbírku zpeněžit jako celek, se může ukázat značně komplikované. Paradoxně v případě, že je kolekce skutečně cenná, nemusí být jednoduché najít dostatečně solventního kupce. A pokud už se kupec najde, nemusí ho zajímat všechno.
Při prodeji se samozřejmě doporučuje využít služeb renomovaných aukčních síní. Když už ale sbírka zamíří do dražby, je třeba počítat s tím, že aukční síň často postupuje tak, že kolekci rozprodá po kusech. Možná to zní drsně, ale může to být vhodným řešením, jestliže sběratel nemá děti nebo jiné příbuzné ani nikoho jiného, kdo by se o sbírku dokázal vhodně postarat. Prodej bych doporučoval zvážit, i pokud někdo takový existuje, ale hrozí spory v rodině. Protože v takovém případě je lepší, pokud se sbírka promění na peníze. Rozdělit peníze je totiž daleko snadnější.
Vše je lepší než spory v rodině
Druhá možnost je předání. Buď předání sbírky nějaké instituci nebo galerii, případně existuje možnost předání v rámci rodiny. Znovu platí, že pokud chci sbírku uchovat v rodině, musím si uvědomit, zda je komu. Jestli mám děti nebo jiného člena rodiny, pro něž má smysl sbírku zachovat. Jestliže je odpověď ano, záleží, zda chci kolekci předat jednomu členovi rodiny, nebo jsem ochoten ji rozdělit. V případě, že se jedná o ucelenou sbírku, nebývá její dělení vhodné. Představa, že jednu sbírku vlastní vícero lidí, byť by to třeba byla dvojčata, je nepraktická. V extrémním případě, kdy sbírku rovným dílem vlastní dva majitelé, se totiž velmi brzy dostaneme do situace, že každý ze spoluvlastníků má jinou představu, jak má být se sbírkou či jednotlivými díly nakládáno, a případná dohoda může být nemožná. Když dělíte, je to složité, ale toto je ještě jiný level. Sbírka totiž z právního hlediska není jedna věc, ale soubor věcí. A každé jednotlivé dílo v ní je vnímáno jako samostatná věc.
Právě proto, že existuje tolik možností, doporučuji na vše myslet dopředu a sepsat podrobný postup pro předání. Zákon sice nevyžaduje písemnou formu ani připojení ověřených podpisů, nicméně já bych to rozhodně doporučoval. Vždy je to lepší než pozdější spory v rodině.
Druhá věc je, zda jsou nástupci připraveni pokračovat v rozvíjení sbírky v podobném duchu. Je potřeba myslet na to, že děti nemusejí mít ve vztahu k umění stejně nastavené hodnoty jako já. Třeba mohou upřednostňovat jiné typy autorů, mít odlišný vkus. I přesto mi to stojí za předání? Někdy to nemusí být na škodu, ale opět – záleží na konkrétní situaci.
Co se má stát, když…
Pokud jsem došel k rozhodnutí, že má sbírka zůstat v rodině, doporučuji vybrat některý z výše uvedených právních instrumentů, do něhož celou sbírku vložím. Tak mám možnost s předstihem nadefinovat závazná pravidla, podle nichž bude se sbírkou nakládáno, ať už během mého života, nebo i mnoho desetiletí po něm. Například zda bude možnost sbírku rozšiřovat, některá díla časem odprodávat či třeba zapůjčovat na výstavy.
Při nastavování principů svěřenského fondu či nadace v souvislosti s uměním je nutné myslet na pojištění a daňovou problematiku. A je také vhodné zmínit, že existuje možnost nechat sbírku zaregistrovat v Centrální evidenci sbírek muzejní povahy. V takovém případě bude mnohem omezenější, jak lze, či nelze s jednotlivými díly nakládat. Registrace má ovšem výhodu v tom, že sběrateli umožňuje silněji zajistit celistvost sbírky.
Ať už se sběratel rozhodne pro svěřenský fond, nadaci, či nadační fond, vždy je třeba počítat s větší časovou rezervou na nastavení. Od první debaty až po reálný vznik fondu či nadace a vložení sbírky může celý proces vzniku svěřenského fondu či nadace zabrat klidně i rok nebo déle. My v J&T Family Office sloužíme coby průvodci klienta a vždy postupujeme tak, že se klientů ptáme, čeho chtějí předáním sbírky dosáhnout. Dále pak samozřejmě jdeme do detailu dotazováním, o jakou sbírku jde, komu ji dotyčný či dotyčná chce předat a jak si přeje, že má být se sbírkou v budoucnu nakládáno. Je nutné přesně vyspecifikovat podmínky. V tomto procesu máme i tak trochu roli ďáblových advokátů – těch, kteří vám pokládají ony nepříjemné otázky, „co se má stát, když…“. Jsme si přitom dobře vědomi, že zatímco otázky jsou to jednoduché, odpovědi na ně ani zdaleka.
Ondřej Popelka
zástupce ředitele a správce majetku J&T Family Office
J&T Family Office, a.s. se zaměřuje primárně na multigenerační správu majetku, jeho zachování a distribuci, zohledňuje vztahy mezi rodinnými příslušníky a proniká až do úplných drobností každodenního fungování rodiny. Zahrnuje jak investice, ochranu majetku a jeho strukturování či lifestyle management, tak třeba facility a property management.