Nová studená válka mezi ideologickými bloky se odehrává mimo jiné na poli současného i budoucího ekonomického blahobytu. Hospodářský růst je obvykle doprovázen sociální stabilitou, konjunktura uvolňuje prostředky pro výzkum a vývoj. Kapitál následuje inovace a utváří prostředí pro další rozvoj stran financí, infrastruktury a znalostí. Pokud chce demokratický blok uspět, musí se znovu naučit nastavovat podmínky pro ekonomický růst a zejména jej vidět jako hodnotu, kterou je třeba podporovat a chránit.
Nízké sazby a velký stát
Úrokové sazby v rozvinutých ekonomikách se během uplynulých patnácti let nacházely proklatě nízko. Jedním z důsledků velmi nízkých nákladů financování byl rostoucí podíl státu na celkových příjmech a výdajích ekonomik. Ruku v ruce s tím bobtnal byrokratický aparát a zvětšoval se prostor pro neefektivní alokaci prostředků. V období globální spolupráce a relativního míru byl takový vývoj možný, aniž by byl výrazněji penalizován. Evidentně však docházelo ke ztrátě ekonomické odolnosti, soběstačnosti a růstového potenciálu, což se manifestovalo zejména v mizivém dynamice produktivity.
Náklady vládního financování nyní výrazně vzrostly, když se výnos desetiletých amerických dluhopisů vyšplhal k 5 % a výnos těch německých ke 3 %. Větší část výdajů tak v budoucnu spolkne neproduktivní obsluha vládního dluhu, která se váže k již projedeným prostředkům. Špatná zpráva, která nicméně představuje i příležitost ke změně. Zeštíhlení státních výdajů je žádoucí jak ve většině států Evropy, tak za oceánem v Americe. Teprve zvýšené náklady financování mohou dostat toto téma do popředí zájmu a tím přispět k uvažování o změně kurzu.
Skutečnost, že zvýšené úrokové sazby exponují neudržitelnost příliš rozpínavého státu, je naprosto v pořádku. Změna v osvětlení jednoduše ukazuje, co se pokazilo. Kladné úrokové sazby nad 4% jsou přitom z historického hlediska spíše normou, která poskytuje laťku pro efektivní alokaci zdrojů. Zároveň je silným motivem pro udržení rozpínavosti veřejného sektoru na uzdě. Naopak období snížených sazeb po finanční krizi 2008 koresponduje s ekonomickým a mocenským oslabením Západu, jehož důsledky se nyní propisují do globálního vývoje.
Ekonomický růst jako priorita
Pro Evropu to při její velké setrvačnosti nebude snadné. Je zřejmé, že hospodářství stagnuje a důvody k fundamentálnímu obratu zatím nejsou úplně nadohled. Ekonomicky prosperující střední třída je přitom základem dlouhodobé udržitelnosti jakéhokoliv společenského zřízení, o to více demokratického. Probíhající (Ukrajina, Afrika), nově vznikající (Izrael) a potenciální (Srbsko, Taiwan) horké konflikty naznačují, že dosažení všeobecného globálního blahobytu je sen.
Při současné formaci rigidních ideologických a tím i ekonomických bloků je zřejmé, že i Evropa by měla usilovně přemýšlet o posunech v žebříčku svých priorit. Je zřejmé, že demokratická část světa čelí více či méně otevřené agresivitě autoritativní osy Rusko-Čína-Írán. Budou veřejné prostředky nadále směřovat do posilování regulace a aktivit, které v lepším případě nepřispívají k ekonomické prosperitě, v horším případě ekonomický potenciál přímo snižují? Nebo dojde v důsledku zchudnutí střední třídy a hromadění vnějších výzev k obratu, který by silný hospodářský růst zařadil mezi hlavní priority?
Evropa se vyreguluje z oblastí růstu
Jedním z příkladů jsou farmaceutické studie, které jsou kvůli striktní GDPR v Evropských zemích téměř neproveditelné. Velcí američtí výrobci léků volí spíše spolupráci s partnery v Asii. Regulatorní náklady jsou v Evropě o tolik vyšší, že převáží výhodu v odbornosti a kvalitě. Prozatím tak přichází evropské země o fondy na výzkum a vývoj, které jsou generovány organicky soukromým sektorem. Je nicméně otázkou času, kdy bude následovat relativní zhoršení znalostí a schopnosti se na moderním farmaceutickém výzkumu podílet. V ekonomicky i strategicky rozsáhlé oblasti farmacie prostě Evropa nebude místem, kam jít pro finance ani pro znalosti. Segment umělé inteligence čelí podobným překážkám pro výraznější rozvoj.
Pro Evropskou Unii jako celek není současný ani budoucí ekonomický růst prioritou. Pokračující vršení regulace všeho druhu ve všech sférách je evidentním symptomem. Výmluvné je srovnání reálných investic na obou stranách Atlantiku. Evropa se koncentruje na priority, jako je světové prvenství v nulových emisích, neprůstřelná ochrana osobních údajů, kompletní anihilace spalovacího motoru, soustavný monitoring ESG a zavedení příslušné administrativy (sic!) nebo ostrakizace zemí poukazujících na migrační krizi. Politik směřujících k posílení budoucího růstu a udržení blahobytu v Evropě je jako šafránu.
Prozatím se toto nejeví přespříliš bolestivým, neb je možné poměrně dlouho vyjít z konzumace akumulovaného bohatství. Nicméně již nyní je zřejmé, že Evropě v klíčových oblastech budoucnosti ujíždí vlak. Politické reprezentace jednotlivých zemí jsou elektorátu blíže než evropské instituce a rostoucí nesnáze domácností a firem, plynoucí z nejistého ekonomického výhledu, pro ně mají přímé důsledky. To nedávno ukázaly i volby v Bavorsku a Hesensku.