Mnoho důvodů pro změnu systému

Poměrně čerstvým projektem Nadace J&T je iniciativa 8000důvodů. Proč právě 8000důvodů?

Příprava iniciativy nám trvala déle než rok, takže pro nás čerstvá úplně není, nicméně ano, spustili jsme ji v roce 2020. Udělali bychom to i dříve, ale zvažovali jsme, jak situace s pandemickými opatřeními ovlivní naše záměry, jestli společnost bude chtít vůbec slyšet téma ohrožených dětí. Zároveň jsme zohledňovali, že spolupracujeme s kraji, kde mají napilno. Nakonec jsme se rozhodli jít do toho.

Název 8000důvodů je zkratka. V současné době máme v různých typech ústavů, jako jsou dětské domovy, dětská centra atd., přibližně 8000 dětí. Každé z těchto dětí je důvodem ke změně systému. Jsme totiž přesvědčeni, že každé dítě má právo vyrůstat v rodině, ať již vlastní, nebo náhradní.

Jaký impuls stál za jejím vznikem?

Všichni víme, že pro zdravý vývoj dítěte je důležité vyrůstat v rodině. A také dnes už nikdo z odborníků nezpochybňuje, že dlouhodobá ústavní péče má negativní vliv na vývoj dětí. Za posledních přibližně 60 let výzkumu a zkušeností z praxe je naprosto zřejmé, že život v ústavech nepřináší těmto dětem nic pozitivního.

Jsme sociální bytosti a příroda to nastavila tak, že když se dítě narodí, očekává péči, vztahuje se k primárnímu pečovateli, ať je to máma, táta či babička. Potřebuje se přimknout k jedné osobě. Odborně to nazýváme, že potřebuje pevnou citovou vazbu. Vyvíjející se mozek v tomto raném období prostě potřebuje zažívat takovýto vztah. A to v dětském centru či dětském domově pro děti do 3 let věku prostě není možné. Ošetřovatelky v pracovním poměru se střídají, mají na starosti v průměru 7,65 dítěte, čerpají dovolenou a nemocenskou. Do ústavů míří i řada dobrovolníků, kteří chtějí dětem také pomoci, a výsledkem je mnoho lidí kolem dítěte, kteří se střídají. Jenže na tohle prostředí prostě nejsme evolučně nastavení.

Důležité je zmínit, že naše iniciativa nekritizuje zaměstnance domovů. Kritizujeme systém, který je špatně nastaven. Je to takový bludný kruh, který je potřeba přerušit. Děti rodičů, kteří vyrůstali v ústavech, často znovu v ústavech končí.

Co přesně iniciativa dělá?

Je důležité nasměrovat kroky v systému směrem k pomoci původním rodinám, ať už ve smyslu terénních a ambulantních služeb, tak v zajištění dostupného, udržitelného bydlení. Začali jsme více spolupracovat s kraji v nejrůznějších typech aktivit směřujících ke změnám systému péče o ohrožené děti s cílem podpořit jejich transformační aktivity. Kraje jsou důležitými hráči na poli změny systému.

Zároveň jsme rozjeli osvětovou činnost na sociálních sítích, dále prostřednictvím blogu a newsletteru, protože se domníváme, že je nutné problematiku dostat do povědomí široké veřejnosti. Chceme, aby se ohrožené děti staly tématem nejen pro odborníky, novináře a politiky, ale v konečném důsledku vlastně i pro každého z nás. Změna totiž začíná u vědění.

Jak konkrétně iniciativa pomáhá krajům?

V úvodu bych chtěla říct, že na krajské úrovni se děje celá řada skvělých věcí a my je chceme podpořit a zviditelnit. Při nastavování spolupráce vycházíme z jejich konkrétních potřeb, protože situace v jednotlivých regionech je odlišná. Někdo má již vytvořenou strategii k transformaci a ví, jaké služby pro ohrožené rodiny potřebuje. Snižování počtu dětí v zařízeních si vzalo zastupitelstvo jako závazek a některé kraje z toho mají jen něco a některé nic. Například s Pardubickým krajem jsme spolupracovali na vytvoření akčního plánu ke strategii transformace péče o ohrožené děti a rodiny na další roky. Nabídli jsme služby našeho odborného konzultanta, který pomáhal akční plán vytvářet. Nyní byl zastupitelstvem schválen a my doufáme, že se kraji podaří vytyčené závazky naplňovat.

V současné době se domlouváme, na jakých dalších krocích bychom mohli participovat. V Moravskoslezském kraji finančně podporujeme výzkumný projekt, jehož cílem je zefektivnit využívání pěstounské péče na přechodnou dobu. Pěstounská péče na přechodnou dobu je totiž alternativou k dětským centrům a dětským domovům pro děti do 3 let věku. Jedná se o péči v rodině a pro dítě je to velký dar, zejména u těch nejmenších, jelikož mu umožní přimknout se k jedné pečující osobě.

Dále máme navázanou spolupráci s Královéhradeckým a Zlínským krajem. A další kraje máme v jednání. Pro tento rok jsme měli cíl spolupracovat se čtyřmi kraji a zatím to vypadá, že jich bude víc. A z toho máme obrovskou radost. Věříme, že zafunguje princip sněhové koule a další spolupráce s kraji se bude nabalovat na základě dobré praxe z ostatních krajů.

Kde vidíte největší mezery ve stávajícím systému péče o ohrožené děti?

Mezer je jistě celá řada. Důležité je říct, že žádný systém ani v zahraničí není dokonalý. Nicméně oproti evropským zemím jsme dosti pozadu. Velkým koncepčním problémem je u nás roztříštěnost systému. Problematiku ohrožených dětí řeší hned několik ministerstev. Chybí sjednocení systému péče pod jeden resort, aby se například dalo efektivně nakládat se zdroji. To se ukazuje například na Slovensku, že bylo hodně důležité.

S tím souvisí naprosto nekoncepční financování sociálních služeb, kde ty pobytové jsou upřednostňovány na úkor terénních. Ty přitom poskytují pomoc dětem a jejich rodinám v přirozeném prostředí a jsou mnohem méně nákladné.

Další mezery jsou spíše hodnotového charakteru. Chybí nám tady na státní úrovni nositel myšlenky deinstitucionalizace. Tedy jasně řečeno a napsáno, že směr je daný, tedy od kolektivního přístupu zpět směrem k rodině, komunitě.

Například koncem listopadu 2020 Evropský výbor pro sociální práva vydal rozhodnutí, ve kterém konstatoval, že Česká republika porušuje práva především romských dětí a dětí s postižením mladších 3 let. Výbor také kritizuje selhání České republiky, která nepřijala a neimplementovala odpovídající deinstitucionalizační strategii.

Abych nebyla zase tak kritická, nyní byla po dlouhých letech čekání schválena nová Národní strategie ochrany práv dětí na období 2021–2029 a my jsme plni očekávání, zda dojde k jejímu postupnému plnění.

Pomohla by tedy nějak zásadně změna legislativy, nebo je to tedy spíše otázka hodnotových změn ve společnosti?

Po zpracování odborné analýzy jsme došli k závěru, že platná legislativa jednoznačně preferuje péči v rodině nad ústavními formami. Pro zlepšení situace ohrožených dětí postačí, pokud budou všichni, tedy soudci, sociální pracovníci, ale i stát při vytváření pravidel pro financování, dodržovat právní normy, které jsme přijali. Přesunout se od ústavů k větší podpoře původních rodin, především přesměrovat zdroje.

Nicméně na Slovensku například uzákonění hranice, do které děti nemohou být umisťovány do institucí, výrazně pomohlo nastartovat proces změn směřujících k deinstitucionalizaci. Na začátku nového milénia se tam tehdy podařilo přehodit i myšlenkovou výhybku a ve společnosti nastala shoda v tom, že děti do ústavů prostě nepatří. Takovou změnu bychom potřebovali i my v Česku. Stále ale ten impuls nedorazil, a to jsme měli stejnou startovací čáru.

Usiluje iniciativa o zrušení všech dětských domovů v republice a je to vůbec reálné?

V dubnu tohoto roku to bude 30 let, co Česká republika ratifikovala Úmluvu o právech dítěte. Máme takové velké výročí dokumentu, který jasně říká, že rodinná péče včetně té náhradní má vždy přednost před ústavní výchovou. Ústavní péče má v systému jistě své místo, nicméně má být až na konci možností, jak pomoci dítěti.

Cílem iniciativy není rušit dětské domovy. Cílem iniciativy je podporovat systémové změny, které pomohou posílit zejména terénní služby pro původní rodiny. Je to totiž ten první logický krok. Musíme udělat maximum pro to, aby děti z rodin vůbec odcházet nemusely. Podpora státu v této oblasti kulhá na obě nohy. Neustále jsou finance směřovány do rozvoje pobytových služeb a tím se stávající nevyhovující a dražší systém konzervuje. Mohou nastat ovšem situace, kdy z různých důvodů nelze dítěti pomoci v původní rodině ani není možné najít rodinu náhradní nebo je v zájmu dítěte setrvat v domově. Například u starších dětí, které již nechtějí měnit prostředí, mají v blízkosti školu a silné vazby na komunitu, by vytržení z tohoto prostředí pro ně nemuselo být žádoucí. Pak lze diskutovat o smysluplnosti existence takového zařízení. To by však mělo poskytovat kvalitní psychosociální služby v komunitním prostředí.

V 21. století již není akceptovatelné, aby děti vyrůstaly ve velkokapacitních domovech umístěných na okraji obcí, v lesích, v prostředí, které vykazuje všechny znaky tzv. ústavní kultury. Jinými slovy, mělo by jít o malá, komunitní zařízení s dobrými službami, tak aby děti připravily co nejlépe na dospělý život.

Jaká je zahraniční praxe? Jaké typy služeb a zařízení nám chybí?

Nemusíme cestovat vůbec daleko proto, abychom se mohli inspirovat. Stačí se podívat za hranice k našim slovenským sousedům, jak jsem již zmínila výše. Děti do sedmi let do ústavů prostě neumisťují. Vyrůstají u tzv. profesionálních rodičů v jejich domácnostech. Ale ta inspirace by se dala načerpat i jinde. Například díky sjednocení systému péče o ohrožené děti v Irsku a založení státní agentury, která v této oblasti působí, v podstatě neumisťují děti mladší 12 let do ústavní péče.

Co se týče chybějících služeb, tak třeba ve Finsku rodině může poskytovat podporu vyškolená osoba, která jí pomáhá přímo v domácnosti, nebo „podpůrná“ rodina, která stínuje a doplňuje funkce původní rodiny, do některých specializovaných pobytových služeb může být přijata i celá rodina. A taky by se jistě dalo pokračovat. U nás jednoznačně chybí dostatečné množství podpůrných služeb pro původní rodiny, které by byly schopny poskytovat opravdu intenzivní formu podpory na denní bázi. Současné služby na to nemají kapacitu. Stejně tak u nás nemáme profesionální pěstouny, kteří byli schopni postarat se o děti s těžším zdravotním postižením nebo poruchami chování.

Jak mohou pomoci čtenáři?

Naším dlouhodobým cílem je z ohrožených dětí a rodin udělat natolik důležité téma, abychom vytvořili tlak na politiky a změnili systém. Důležité je, aby se lidé začali zajímat o osudy těchto dětí a snažili se dozvědět více. 8000 dětí není jen číslo, jsou to příběhy, lidské životy. Proto jsme také začali psát blog, který tuto problematiku přibližuje veřejnosti.

My nežádáme o peníze, žádáme o pozornost, ochotu dozvědět se víc a informace sdílet. Pokud nás tedy chcete podpořit, určitě se podívejte na naše sociální sítě. Nepodceňujte sílu jednoho kliknutí, kterým nám vyjádříte podporu nebo budete informace dál šířit. Informace naleznete na našich webových stránkách a jsme i na Facebooku, Instagramu i LinkedInu. Stačí kliknout na „sdílet“.

Budeme rádi, když budete číst, lajkovat a sdílet, ať se naše příspěvky a myšlenky dostanou co nejdál. No, a pokud budete hodně zvědaví a budete chtít jít více do hloubky, přečtěte si články na našem blogu. Když se vám budou líbit, klidně je prostřednictvím sociálních sítí pošlete dál do světa.