Bytová nouze stále vede k odebírání dětí z rodin

Ve Sněmovně se projednává zákon o podpoře bydlení, který by měl snížit počet lidí v bytové nouzi. Jak máme chápat termín bytová nouze, jedná se jen o lidi bez střechy nad hlavou?

Lidi bez střechy jsou nejzranitelnější a často nejvíc viditelnou skupinou lidí v bytové nouzi. Ale zdaleka ne jedinou a ani nejpočetnější. Do bytové nouze řadíme i lidi, co žijí na ubytovnách, v azylových domech, v nadměrně stísněných či zcela nevyhovujících bytech. Zákon míří na podporu všech z nich.

V České republice je pak 1,5 milionu lidí, co řeší nějaké problémy s bydlením, jako jsou typicky nadměrné náklady na něj. Tyto skupiny má smysl spojovat i proto, že je pak zřejmější, že bytová nouze je vlastně takovou škálou, na jejímž začátku jsou lidé, co mají problém uhradit bydlení v bytě, a na konci jsou lidé zcela bez střechy. V tomto ohledu zákon míří i na zásadní prvek prevence, aby lidi zachytil na začátku té škály a oni se nepropadali do bytové nouze hlouběji. 

Já mám pracovní zkušenost z pražské Armády spásy, kde jsem pracoval s lidmi zcela bez střechy, a zpravidla v jejich příbězích bylo obsaženo postupné zhoršování situace, typicky cesta z bytu na ubytovnu, z ubytovny do azylového domu a z něj po roce na ulici. Není to tak, že by se někdo ze dne na den ocitl bez ničeho venku. Ale každý krok, díky kterému zachytíme člověka v nouzi dříve, dělá poskytování podpory o mnoho jednodušší i méně nákladnou.

Jak velkým problémem bytová nouze v Česku je?

Ono se vždycky špatně vyhodnocuje, co je ten největší problém a jak je závažný. To vždy záleží, s čím to srovnáváme. Můžeme ale říct, že víc než desetina lidí zde řeší problémy s bydlením, například ve formě energetické chudoby či nadměrných nákladů na bydlení. A 154 tisíc lidí je pak ve výše zmíněné bytové nouzi, z čehož je 61 tisíc dětí. Z našeho pohledu je to velký problém a jeden z nejzávažnějších dopadů příjmové a majetkové nerovnosti v České republice.

Bytová nouze pak totiž způsobuje problémy ve vzdělávání i hledání pracovního uplatnění, přináší psychické problémy. Dalo by se říct, že je takovým kořenem, ze kterého následně vyrůstají prakticky všechny další sociální problémy, co v Česku máme. Vždycky rád zdůrazňuji takzvaný kruh chudoby, kdy lidé pocházející ze špatných bytových podmínek často dosahují nižšího vzdělání a pracovního uplatnění, a proto v bytové nouzi zůstávají další generace a nějaká představa rovných startovních pozic ve společnosti se stává poměrně iluzorní.

Kdo je v Česku bytovou nouzí nejvíce ohrožen?

Ohrožených skupin je celá řada. Podtrhl bych například propojení mezi bytovou nouzí a institucemi, protože právě lidé, kteří vyrůstali v dětských domovech, odcházejí z delších pobytů v nemocnicích nebo jsou třeba propouštěni z výkonu trestu, jsou zásadně ohroženi tím, že se v běžném životě bez podpory neuchytí.

Pak typicky starší lidé, samoživitelky, početnější rodiny či lidé s fyzickými či duševními onemocněními. Nebo také oběti domácího násilí, kde je častá zkušenost, že buď zůstávají s agresorem, protože nemají kam jít, nebo dokonce litují odchodu z násilné domácnosti, protože měly alespoň kde bydlet. 

Ohrožení bytovou nouzí ale neuniká ani na první pohled běžně fungujícím domácnostem, kde všichni dospělí pracují. Řadě profesí totiž v posledních letech nerostou příjmy zdaleka tak rychle, jako jim rostou náklady. Obzvlášť ve městech můžeme v posledních letech sledovat zásadní nárůst cen nájmů i energií v důsledku inflace, ruské agrese na Ukrajině nebo i gentrifikace, kdy se celé části města stávají luxusnějšími, a tedy i méně dostupnými pro nízkopříjmové profese. Mezi nízkopříjmové profese můžeme řadit například pomocný personál ve škole, pracovníky a pracovnice v sociálních službách, řadu úředníků a úřednic ve státní správě stejně tak jako mnoho manuálních profesí ve výrobě, úklidu nebo například ostraze.

U pracovníků a pracovnic v sociálních službách to někdy doplňuji poznámkou, že jsme vlastně v unikátní společenské pozici, kdy zároveň pomáháme řešit jiným lidem bytovou nouzi, přičemž ve stejnou chvíli v ní často sami jsme.

Mezi nejvíce ohrožené skupiny patří právě rodiny s dětmi. Český právní systém sice neumožňuje odebrat dítě z rodiny kvůli bytovým problémům, přesto právě tento důvod při odebrání hraje významnou roli ve velkém množství případů. Jak je to možné?

Ono je to dokonce tak, že odebrání dítěte z důvodů nedostatečného materiálního zabezpečení patří k nejčastějším důvodům odebrání dítěte či dětí z rodiny. Děti jsou v takových scénářích vnímány jako ohrožené prostředím či zanedbávané a ve chvíli, kdy se nenajde pro rodinu vhodné bydlení, OSPOD je chrání umístěním do ústavu. Což je následně horší pro rodinu, pro děti a nákladnější pro stát, ale bez dostupného bydlení zkrátka někdy není jiná cesta.

Známe i skutečně alarmující scénáře, kdy se pro rodinu třeba najde bydlení v azylovém domě, ale nepřijmou tam všechny děti a matka se musí rozhodovat, které z nich dá do ústavní péče. Což je rozhodnutí, které by žádný rodič neměl nikdy v životě muset činit.

Bytová nouze má negativní vliv i na stát. Ve kterých oblastech se s dopady bytové nouze nejvíce potýkáme? 

Těch oblastí je celá řada, dobře je shrnuje analýza od think-tanku České priority. Ale ve zkratce jsou to dopady na zdravotnictví, vzdělávání či bezpečnost, které přímo souvisejí s bytovou nouzí a které společnost platí jako důsledek toho, že nepodporuje prevenci a včasné řešení příčin. Pak jsou to již zmíněné náklady na instituce a ústavní péči. Česká republika má výjimečně mnoho uvězněných osob, lidé zůstávají ze sociálních důvodů často dlouhé měsíce či roky v nemocnicích a děti vyrůstají kvůli chudobě v dětských domovech.

Jako ilustraci nákladů zmíním, že jedno dítě v dětském domově stojí stát zhruba 60 tisíc korun měsíčně. Znásobte si to u rodiny se třemi dětmi a vyjde vám, že pro stát by, v nadsázce řečeno, bylo paradoxně levnější rodině sehnat luxusní střešní byt na Vinohradech. 

Investice 1,5 miliardy ročně do zákona o podpoře bydlení sice může působit jako vysoká, ale náklady neřešení bytové nouze se dají odhadnout na 11 miliard korun měsíčně. 

Jedním z nástrojů, které by měl zákon v českém právním systému ukotvit, je garantované bydlení. Jak přesně funguje?

V Česku léta řešíme, že máme nedostačující obecní bytový fond, který je klíčovým nástrojem pro řešení bydlení pro nízkopříjmové skupiny obyvatel. V tom je naše situace podobná například Anglii nebo Belgii, odkud nástroj a ostatně i zákon čerpá inspiraci.

Garance reflektuje situaci v tom směru, že umožňuje soukromým vlastníkům nabídnout byt k pronájmu obci, která ho pak může zprostředkovat jednotlivci nebo rodině, která se nachází v bytové nouzi. A aby nebyl majitel či majitelka v nejistotě, co se s bytem stane, obec garantuje, že v případě poškození bytu či neplacení nájmu uhradí majiteli škody. Je to trochu podobné jako služby, které nabízejí různé správcovské firmy, ale cílem je podpora zranitelných skupin, a ne zisk.

Zároveň je nezbytné dodat, že k poškození či neplacení málokdy dochází, protože s nájemníky pracuje asistenční služba, která s nimi řeší včasné placení nákladů, shánění příjmů, ale třeba i spory se sousedy. Typicky se jedná o sociální službu, která má s takovou komunitní podporou zkušenost a ví, že kdyby byly někde nějaké problémy, poškodí to reputaci nejen služby, ale i celého programu.

Máme už v Česku s garantovaným bydlením zkušenost? A s jakou úspěšností?

Ano, v řadě měst už tento nástroj úspěšně funguje. Můžu zmínit například Liberec, Prahu, Ostravu či Karvinou. A máme radost z toho, že u nás neexistuje neúspěšný program. V zabydlovacích programech se úspěšnost typicky pohybuje kolem 85 procent, přičemž úspěch chápeme tak, že rodina či nájemník zůstane v domácnosti bydlet, nemá zásadní dluhy na nájmu a majitel či majitelka jsou spokojeni. 

Zároveň i to, že v posledních letech se ohromným způsobem rozrůstá byznys správcovských firem, které jsem zmiňoval výše, je dalším indikátorem fungování tohoto systému, že je po něm určitá společenská poptávka. Což je pochopitelné, když je v České republice přes 200 tisíc prázdných bytů vhodných k bydlení. To mám ještě tendenci podtrhnout, že je to víc než množství lidí v bytové nouzi. 

 

Díky zákonu by také měla v obcích vzniknout kontaktní centra pro bydlení, jak mohou pomoci? 

Kontaktní místa pro bydlení budou pomáhat se základním poradenstvím. Situaci většiny lidí totiž není potřeba řešit hledáním alternativního bydlení, ale například jen pomocí s vyřízením státních příspěvků. Pro ty, kteří jsou ve vážnější situaci, je to místo, které jim pomůže vstoupit do systému garantovaného bydlení.

Pro majitele bytů je to místo, kde můžou nabídnout svůj byt k pronájmu a případně řešit témata a problémy s tím související, a nakonec pro obce je to místo, kde můžou specializovaně poskytovat poradenství v jedné z nejzásadnějších výzev české společnosti. Měly by se jim tím také uvolnit kapacity, protože obce bydlení musí řešit už teď, jenom na to zkrátka nemají dost nástrojů.

Od řady lidí se zkušeností s komunální politikou také slýchám, že v tuhle chvíli jsou to obzvlášť starostové a starostky menších obcí, kteří bytovou nouzi ve své obci řeší tak nějak svépomocí, podle toho, co sami umí a vědí. To, že všechny obce s rozšířenou působností dostanou přímou podporu od státu, kvalifikované lidi a rozšíření palety možností řešení bytové nouze svých sousedů a sousedek, považuji také za klíčové pro systémové řešení. 

Co můžou udělat lidé, kteří chtějí schválení zákona podpořit? 

Určitě sledovat naši kampaň Zasaďme se za bydlení a případně jí podpořit. Za bydlení má facebook i instagram, kde je možné vyjádřit podporu třeba i fotkou a vzkazem. Dává smysl taky oslovovat své místně zvolené poslance a poslankyně a komunikovat s nimi potřebnost zákona. 

Dobrou zkušenost máme ze sociálních služeb nebo od lidí v bytové nouzi s posíláním dopisů raději než e-mailů. V neposlední řadě samozřejmě zmíním, že jako iniciativa budeme rádi i za jakoukoliv finanční podporu, která nám umožní na systémové změně dále pracovat.