Proběhli jste Giardini, Arsenale i další národní pavilony ve všech myslitelných koutech Benátek a ještě vám zbývají síly? Skvělé. Nastal čas na další vlnu umění. Ve třetím a zatím posledním článku z benátské série se zaměřím na „všechno ostatní“ – výstavy, které se konají napříč celými Benátkami mimo hlavní program. Přiznám se, že právě tady jsem letos nejednou zalapala po dechu. Když někomu doporučuju, aby se letos na Benátské bienále určitě vydal, je to hlavně kvůli následujícím výstavám.
Julie Mehretu v Palazzo Grassi
Americko-etiopská malířka Julie Mehretu proslula svými hektickými mnohovrstevnatými malbami, po nichž pozorovatelovo oko nemůže jinak než těkat ze strany na stranu, a stala se jednou z největších světových superstar současného umění a, jen tak mimochodem, před pár lety i jednou ze stovky nejvlivnějších osobností podle magazínu Time.
V Palazzo Grassi teď najdete dvě patra plná jejích prací za poslední čtvrtstoletí, dosud největší evropskou přehlídku její tvorby. Mehretu své monumentální malby doplnila o práce svých spřízněných umělců a přátel, čímž svou tvorbu zasadila do širšího kontextu a pozměnila představu toho, čemu u uměleckých výstav říkáme retrospektiva. Pokud přece jen do ledna nestihnete cestu do Benátek, máte šanci výstavu vidět ještě v Düsseldorfu, kam následně putuje.
Pierre Huyghe v Punta della Dogana
I druhá z benátských lokací Pinault Collection, Punta della Dogana, budova bývalé celnice ze 17. století, hostí během letošního bienále mimořádnou výstavu. Francouzský multimediální umělec Pierre Huyghe tu v potemnělých místnostech nechává návštěvníky opatrně našlapovat a objevovat fiktivní svět obývaný rozmanitými bytostmi. V něm najdete jak Huyghova nová díla, tak starší tvorbu z posledních deseti let. I v těch nejhektičtějších zahajovacích dnech dokázal Huyghe vytvořit prostor, kde všechen shon zapomenete u vstupních dveří a nevzpomenete si na něj dřív, než vkročíte zpátky do reality. Spektakulární, tak trochu huyghovsky bizarní, ale rozhodně zapamatováníhodný zážitek.
Eva Jospin v Museo Fortuny
Další francouzská autorka a další mimořádný umělecký zážitek – v Museo Fortuny během bienále probíhá výstava Evy Jospin. Nejen že samotná tvorba Jospin je dechberoucí, výstava je navíc skvěle koncipována tak, že v návštěvnících postupně buduje nadšení. Umělkynin charakteristický tvůrčí postup – vyřezávání krajin, architektur i rámů děl z kartonové lepenky – tak návštěvníci mohou obdivovat od drobnějších prací přes rozměrná díla až k highlightu celé výstavy – monumentální, bohatě zdobené bráně. Jospin dokáže tak obyčejný, v běžném životě téměř obtěžující materiál využít tak, že si až při velmi detailním pohledu musíte připomenout, že vlastně hledíte na obyčejný karton.
Willem de Kooning v Gallerie dell’Accademia
V Gallerii dell’Accademia najdete během bienále výstavu jednoho z nejvýraznějších zástupců abstraktního expresionismu, nizozemsko-amerického malíře Willema de Kooninga. Jakkoliv je to obrovská výstava (sešlo se tu dohromady 75 Kooningových děl), nejedná se o retrospektivu, ale vlastně o tematickou výstavu. Zaměřuje se totiž na období Kooningových italských pobytů mezi lety 1959 a 1969 a na to, jak Itálie ovlivnila jeho tvorbu až do 80. let.
Christoph Büchel ve Fondazione Prada
Když se jméno Christopha Büchela objeví v souvislosti s Benátským bienále, můžete si být jisti, že půjde o pořádnou provokaci. Zatímco v roce 2015 otevřel v Benátkách funkční mešitu (kterou záhy poté zavřeli) a v roce 2019 sem přitáhl vrak lodi, která nedlouho předtím ztroskotala ve Středozemním moři přeplněná libyjskými uprchlíky, letos ve Fondazione Prada pořádá projekt s názvem Monte di Pietà. Ten si vypůjčil od organizace, která od 15. století zajišťuje půjčky chudým.
Dnešní sídlo Fondazione Prada v Benátkách navíc kdysi bylo sídlem právě Monde di Pietà, a tak v něm Büchel zdánlivě zrekonstruoval jeho původní funkci. Ve skutečnosti vytvořil naprosto bizarní apokalyptický dům připomínající společenský úpadek. Různé místnosti připomínají všechno možné od bazarové prodejny nepotřebného harampádí přes kasino či kapli hamižnosti ozdobenou kolečkovými křesly visícími ze stropu až po v Benátkách běžné výjevy pouličních prodejců s kabelkami rozmístěnými na prostěradlech.
Zážitek na míle vzdálený jakékoliv výstavě nebo uměleckému projektu, které jsem dosud navštívila, ve mně rozhodně zanechal smíšené pocity. A přestože uprostřed hory starých oprýskaných lyží a kdejakých cetek jsem se úplně obklopena uměním necítila, věnovala jsem po odchodu dost myšlenek definici a smyslu umění. A právě to mě přesvědčilo – z výstav totiž nechci odcházet s průměrnými pocity, které na druhý den zapomenu.
Zeng Fanzhi & Tadao Ando ve Scuola Grande della Misericordia
Na závěr si nechávám skutečnou perlu. Výstavu čínského malíře Zenga Fanzhiho v prostorách historické budovy Scuola Grande della Misericordia v klidné čtvrti Cannaregio, kde se vyhnete davům a můžete se v klidu nechat unášet do světa umění. Jakkoliv jsou Zengovy malby zajímavé, největším lákadlem pro mě byla architektura výstavy, kterou nepřipravil nikdo jiný než věhlasný architekt Tadao Ando.
A stálo to za to – minimalistické architektonické řešení skrze důmyslné průhledy láká návštěvníky přes celou výstavu až k nejrozměrnější malbě. Většinu času jsem se nemohla ubránit pocitu, že Tadao Ando tak trochu „stole the show“. Závěr ale patří Zengovým pracím na papíře, které mě přesvědčily, že se mýlím. Jde jednoduše o spojení dvou mistrů ve svých oborech.