Designérka Lucie Koldová: Dříve jsem do všeho šla po hlavě, dneska už si vybírám

J&T Real Estate se vždy snaží nabídnout klientům něco navíc. Přemýšlí nad projekty v horizontu nikoli let, ale spíše desetiletí, klidně na více než sto let. Jak jste při přemýšlení nad designovým řešením interiéru zohlednila právě tuto DNA projektu Nový Rohan?

Vycházela jsem z toho, že cílem je nabídnout opravdu luxusní řešení. High-end představu toho, jak lze bydlet v roce 2025 a zároveň s vizí nadčasového designu, který vydrží desítky let. Jako produktová designérka jsem chtěla v projektu ukázat především svých signature kousků zakomponovaných do na míru řešené vize prostoru, takže tu například najdete zástupce několika vybraných světelných rodin společnosti Brokis i moje poslední novinky od zahraničních firem. Tím je projekt mimořádný a nejvíc osobitý.

Klíčovým stavebním prvkem je tedy světlo?

Světlo tu určitě hraje prim, protože právě světlu se věnuji asi nejvíc a také si o to řeklo architektonické řešení penthousu. Nicméně moje portfolio je mnohem širší, takže jsem se do návrhu snažila dostat i novinky, na nichž jsem spolupracovala se zahraničními firmami. Například pohovku pro německou firmu Jab. A najdete zde na stěně také jednu skleněnou plastiku z upcyklovaných střepů, kterou nyní dokončuji zatím jako výsostně autorskou záležitost v rámci své volné tvorby. Tento návrh by měl především inspirovat případného kupce, nemělo jít o návrh funkčního řešení například světla nad kuchyňský pult. Šlo o to vytvořit návrh inspirativního penthousu, který se na trhu objeví jednou za pár let.

Zmiňujete důležitý konceptu v designu – trvalost, nebo řekněme nadčasovost. Jak jí dosáhnout?

Hlavně prací s materiálem. Například sklo je stoprocentně upcyklovatelné. Dobře navržené kusy nemají šanci zestárnout, zejména v rukou šikovných lidí.

Hledají právě toto čeští zákazníci?

Asi se to mění, ale stále platí, že abyste měl snazší situaci v Česku, musíte uspět v zahraničí. Dílem to je pochopitelné, protože tu je část klientů, kteří si mohou dovolit jakoukoli globální značku. Takže musíte jít tam, kde umějí docenit kvalitu, řemeslo a umějí to také zaplatit. Když to pak v Česku vidí, když pochopí, že to je doceněné zákazníky v cizině, začnou tomu pomalu věřit. Trh je tu konzervativnější. Ale paradoxně se dostáváme do situace, že některé české značky jsou dražší a mají vyšší hodnotu i prestiž než ty zahraniční.

Čím to je?

Například ve skle to je tím, že máme staletou tradici a know-how. Jsou tu řemeslníci, kteří mají své výjimečné sklářské kvality a jsou ochotní řemeslo stále dělat. Ve světě toto řemeslné umění už skoro nenajdete. Tedy pokud nehledáte v Kanadě nějakou menší specializovanou niche sklárnu, kde se navíc věnují jiné technice, pak jsou ceny neporovnatelné. Do Česka jezdí foukat celý svět.

Jenomže u svítidel, která chcete prodávat do projektů v USA, potřebujete americkou certifikaci. To znamená, že musíte na několik týdnů pozvat delegaci, aby prověřili technická řešení i jednotlivé komponenty. Celý proces je velmi nákladný. A málokdo umí docenit, že v ceně máte také služby. Když se vám světlo poničí, přestane svítit, přijedou je opravit, přeleštit, třeba i technologicky inovovat zdroj. To u věcí ze supermarketu neexistuje, ale nestane se to ani u firem, které se tváří jako designové, ale jde většinou jen o kopie. Také se mi stalo, že jsem na internetu narazila na zjevné kopie mých muffinů (Muffins je řada světel společnosti Brokis, které navrhla Lucie Koldová, Yeffet – pozn. red.), a dokonce u nich byly i fotky, které jsem fotila před 15 lety ve fabrice.

Právě Muffins jsou představitelem designu, který má kvalitu nadčasovosti. Jaké to pro vás jako designérku je, že se vám to povedlo?

Hlavně si neumím představit, že by to tak nebylo. Není to vědomé. Jako výchova dětí, také se snažíte dělat, co a jak nejlépe dovedete. Když něco navrhuji, dělám to nejlépe, jak umím. Jinak bych podváděla samu sebe. Jediné, co se mění se zkušenostmi, je výběr toho, pro koho dělám. Dříve jsem do všeho šla po hlavě, dneska už si vybírám, neboť vím, jak se chci profilovat. S J&T Real Estate jsme se potkali přesně na tom levelu, který jsem si představovala.

Kolik nových designů ročně dokážete připravit?

Nejvíc pracuji s řemeslnou výrobou, baví mě práce s materiálem, jejich kombinace. Vlastně si myslím, že díky tomu vznikly signature produkty Brokisu, který každý pozná. A důležité je si uvědomit, že pracuji intuitivně, takže do těch návrhů dávám kus sebe. Co se počtu týče, to je těžké říct. Důležitá je poptávka a inspirace klientem. Když jde všechno ideálně, mohou vzniknout třeba i dva tři návrhy najednou s tím, že firma si potom vybere buď jeden, nebo postupně uvede všechny. Tak to bylo i s Brokisem, kdy vznikly tři návrhy a uváděly se vždy po roce. Obecně dokážu být velice efektivní i produktivní. A když nemáte hranice a ponoříte se do toho, může vzniknout hodně skvělé práce.

Vy se ale nevěnujete jen sklu. Velký úspěch jste zaznamenala například s křesílkem Elliot.

To je spolupráce s prestižní rakouskou nábytkářskou značkou Team7, která má spoustu showroomů v mnoha zemích a po dlouhé době spolupracovala s externí designérkou. Jde o kombinaci masivu a momentálně velmi populární látky bouclé. Pro mě to byla velká věc, když vás začnou oslovovat takto velké zahraniční firmy. Je to velká důvěra i očekávání. Myslím, že výsledek se povedl. A vidím, že se opravdu prodává, navzdory tomu, že se ocitáme v těžkých časech, které se obecně na trhu s designem hodně projevují.

Jak se na designu projevují velké události, jako byla například pandemie? Tehdy řada lidí byla nuceně usazená doma a uvědomili si, že byt nebo dům jsou vlastně důležitým prostředím, které je třeba vylepšit. Ale zároveň firmy omezovaly investice.

Když největší strachy z pandemie opadly, byl vidět ohromný nárůst zájmu a poptávky. Ale potom je zase ochladil začátek války na Ukrajině. Na druhou stranu během pandemie zejména zahraniční firmy některé spolupráce přerušily, prostě jen proto, že nebylo možné se potkávat. Mně se to stalo u dvou velkých projektů, které už byly hodně rozpracované.

Krátce po začátku kariéry jste přesídlila do Francie, což je pro řadu umělců a designérů, ale i firem v tomto segmentu důležité místo. Jak se liší tamní a česká designérská scéna?

Paříž určitě důležitá je, ale ještě důležitější je Londýn, kam jsem po studiu původně chtěla. Ve Francii jsem ale dostala skvělou příležitost od Arika Levyho, který si mě vybral. Nakonec jsem v Paříži zůstala tři roky a pracovala na prvních produktech, o kterých jsem snila. Prošlapala jsem si tam svoji cestu.

A ty rozdíly?

V Paříži mají rozsáhlou síť vlastních designérů, velká jména, jako je Philippe Starck, která pracují pro globální firmy jako Vitra nebo Magis. Proniknout do této scény nějakou dobu trvá, já jsem tam spolupracovala spíše s editory, kteří neměli svou výrobu, nicméně se věnovali collectible designu, a také jsem vystavovala v galeriích i prestižním obchodním domě Le Bon Marché limitovanou kolekci. Moje světla byla vidění například v Centre Pompidou a světla Brokis si Paříž vskutku zamilovala, což jim otevřelo dveře do světa.

Když jste se vrátila, chybělo vám tady něco, nebo je již tuzemský design co do fungování srovnatelný s evropskou špičkou?

Umíme toho opravdu hodně. V tom nemáme žádný deficit, možná spíše naopak. Na čem musíme pracovat, je sebevědomí a respekt k sobě navzájem. O svých věcech neumíme mluvit, neumíme je docenit sami, pak tu vizi neumíme „prodat“ ostatním. A mrzí mě, že neumíme pochválit druhého, vyzdvihnout povedenou práci ostatních.

Čím to je?

Vlivů bude víc, ale částečně za tím bude i výchova, kterou jsem ještě měla i já. Když je někdo v něčem dobrý, bereme to jako normální. To se pak projevuje v sebeprezentaci. Rozdíl často vidím na konferencích a výstavách, kde i špičková studia mnohdy sáhodlouze mluví o něčem, co je sice skvělé, ale ne mimořádné. Připadá mi ale, že mladší generace se tohoto hendikepu už zbavuje. Musejí si ale najít nějaký niche, detail, na kterém se jim povede udělat něco zajímavého.

Mladá generace designérů to tedy podle vás bude mít snazší?

Tak to nemyslím. Naopak, mají to často mnohem složitější, protože na světě je všeho strašně moc. Zrovna nedávno jsem byla na obhajobách diplomových prací a kolegové je často kritizovali. Já jim říkám, aby nebyli tak kritičtí, protože když dělali oni diplomku před dvaceti lety, většinou nedosahovali této úrovně. Tehdy ale bylo všeho méně. Mladí tak často vybírají mnohem těžší témata, třeba sociální. Například jedna studentka navrhla sedlo pro dětskou hipoterapii. Další zase něco pro vozíčkáře. To se strašně špatně poměřuje, protože to doposud nikdo nedělal. Já mám pro ně pochopení.

Jak je český design vnímán v zahraničí?

Nedávno jsem tu měla delegaci z Německa a provázela jsem je Prahou. A byli úplně vyřízení. Němci jsou z naší kultury unešení. A vidíte to třeba na Designbloku, kam kdokoli odkudkoli přijede, je nadšený a inspiruje ho to. A je tu také velmi dobré podhoubí mladých talentů, které jezdí po celém světě a nic pro ně není problém. A koneckonců tu máme to již zmíněné sklo, které je všemi obdivované. To si musíme hýčkat.