Dobré víno má výhodu, že po něm nebolí hlava. Takže i když ho večer ochutnáte o něco víc, máte po probuzení dostatek vůle na to přestat se válet v posteli. Stačí letmý pohled z terasy vinařství Reisten, který nabízí tolik lákavých ingrediencí: zvlněné vinohrady, vápencové skály, klikatící se cesty... Přirozeným cílem milovníka pěších výletů může být vinařství Kolby v Pouzdřanech, které dělí od jeho sourozence v Pavlově třináct kilometrů – z kopce a po rovině.
Je osm ráno a od hladiny jezera se odráží jarní slunce. Místo ke zřícenině Dívčích hradů, která bývá v obležení turistů, zabočuju na nenápadnou cestu, v mapě označenou jako Záhumní – podél zadních traktů pavlovských stavení. Rád nakukuju lidem do sadů, dvorů a zahrádek, zvlášť těch částí, které nejsou určeny na odiv sousedů a okolojdoucích. Tady pod Pálavou je navíc kontrast mezi vzorně upravenými vinicemi a „pracovním nepořádkem“ na některých parcelách hezky patrný.
Zastavuju v koloniálu, abych se dovybavil na cestu. A protože se mi zalíbilo stranou asfaltu, pokračuju mezi záhumenky. Níže ve vsi zahlédnu Archeopark, který rozhodně stojí za návštěvu – nejen kvůli sošce Věstonické venuše, ale také pro svoji odvážnou architekturu. Muzeum je zakopané pod zemí, na povrch vystupují jen bílé betonové světlíky. Z dřívějších návštěv Pálavy vím, že hodina je na prohlídku málo. A v takovém počasí, jako je to dnešní, by byla škoda ochuzovat se o modré nebe, bílé skály a zelené vinohrady.
Zdaleka ne naposled se otáčím směrem, odkud jsem ráno vyšel. A vzpomenu si, co jsem včera – kromě jiného – zaslechl: „Pavlov, to je Monako střední Evropy!“ tvrdili místní s nadsázkou. Myslel jsem, že si ze mne chtějí vystřelit, ale teď vidím, že na tom možná něco je. Jen místo paneláků, o které v Monte Carlu není nouze, v Pavlově dělají parádu barokní štíty. V přístavu na protějším břehu Novomlýnské nádrže zase ovšem kotví o něco menší jachty než na francouzské Riviéře…
Pod Dívčími hrady. Boží muka na rozcestí mezi Pavlovem a Dolními Věstonicemi
Odbočka za božskými výhledy
Ale dost poněkud křečovitého srovnávání, Pálava je prostě Pálava. Kochám se chůzí po širokém travnatém pásu mezi vinicemi, až dojdu na zpevněnou cestu klikatící se k lesu. Z levé strany vykukuje děvínská zřícenina, o kus dál skaliska jménem Tři panny.
Ačkoliv je zdejší krajina propletená trasami Klubu českých turistů, není nutné se jich úzkostlivě držet. Ba naopak, říkám si poté, co se nechám navnadit kapličkou, kterou mapy.cz nabízejí odvážlivcům, kteří se dokáží odpoutat od červené značky.
Menší zacházka představuje dobré rozhodnutí: kapli doplňuje lavička s opěradlem a věkovitá lípa. Pohodlné posezení ve stínu se hodí. Rozbaluju úlovek z pavlovského konzumu a svačím, ještě o něco delší čas věnuju zevlování. Výhled je opět božský!
Další travnatá pěšina podél vinice mě vrací na červenou. Pod sebou mám nedozírnou vodní hladinu a objevuje se i vesnice na jejím břehu – Dolní Věstonice.
Právě tady zahájil Karel Absolon v roce 1924 své výzkumy, které vyvrcholily objevem sídliště lovců mamutů. Dnes po zdejším svahu neběhají mamuti, ale srnčí stádo – schovat se do vinohradu, kde strne v naivním přesvědčení, že splývá s révou.
S vesnicí se přibližuje také hráz, přes kterou povede moje další cesta. Neodmítl bych občerstvení, ale U Srnečka otvírají v jedenáct čili za půl hodiny. Mohl bych si ukrátit čas v nedávno dokončeném Domě přírody Pálavy, ale také má zavřeno.
Využívám lavičky pod sochou Nepomuckého na ukázkově opravené návsi, abych nabral sílu před jediným úsekem, na který se příliš netěším, což je silnice přes Novomlýnskou nádrž. Snad tudy povede nějaký chodník, nechce se mi jít mezi auty.
Suchou nohou přes hladinu
Na dně umělého jezera skončily na sklonku totality lužní lesy, které by dnes patřily k mimořádně vzácným přírodním úkazům. A taky vesnice Mušov, ze které zbyl jen kostelík vykukující z hladiny. Zmizely i meandry tří řek, které se tu stékají: Dyje, Svratky a Jihlavy.
Jako mají jižní Čechy svůj Temelín, jižní Morava má vodní dílo Nové Mlýny, pomyslím si při prvním nárazu větru, který na zdejších hrázích fučí takřka nepřetržitě. Do všech stran se rozprostírá vodní hladina přetnutá asfaltem, po kterém šlapu.
Nakonec není dvoukilometrový přechod z břehu na břeh zdaleka tak úmorný, jak jsem čekal. Může za to mimo jiné soustrojí, které slouží k regulování výšky nádrže. Vidět zblízka jeho železná vrata a obří řetězy je zážitek, který si jinde těžko můžete dopřát.
Exotický je i pohled na ptáky kroužící nad vodou, vůně připomínající moře a pocit nekonečného prostoru. Otáčím se, abych si vychutnal pohled na pálavský masív. Připomíná mi hroznýše požírajícího slona – vybavíte si obrázek z Malého prince?
Pro chodce (a nejen pro ně, jak zjišťuju, když málem šlápnu do koňské koblihy) je tady pruh oddělený svodidly. Aut momentálně moc nejezdí, takže můžu bez obav přecházet z jedné strany hráze na druhou – podle toho, odkud je lepší fotka.
Až je mi líto, když se po necelé půlhodině přiblíží břeh. Zastavím proto ještě u party rybářů, kteří tahají z vody jednoho kapra za druhým a stihnou přitom glosovat včerejší hokej: „Kometa to těm nafoukaným Pražákům nandala, co? Tak dneska snad znova!“
Po hrázi na obzoru vedou Cyrilometodějská i Svatojakubská cesta a také Naučná stezka Věstonická nádrž
Čas hnízdění a žabí rachot
Místo do Strachotína, jehož kostelní věž vyčnívá mezi stromy, uhýbám na další hráz. Ochudím se tím o restauraci U Pupků, ale čeká mě další balzám na duši: cesta oddělená závorou, takže se sem auta bez povolenky nedostanou. Až na pár cyklistů a maminek s kočárky je tu liduprázdno.
Je vidět a hlavně slyšet, že ptactvu se tady líbí. Voda v zátočině není hluboká, takže ze dna tu a tam prorůstá nad hladinu vegetace. Stačí sebemenší větvička a usedne na ni volavka číhající na ryby. Protože vrcholí čas hnízdění, nejvíc živo je v pobřežním rákosí.
Břeh, k němuž se blížím, připomíná pro změnu vesnice v norských fjordech. Odlišuje se od nich tím, že tu svoje zásoby nabízí desítky vinařů, takže jsou tu i stoly a lavice. Výhoda putování mezi dvěma vinařstvími je, že se na takových místech nemusím zdržovat.
Následuje jiný, už několikátý druh krajiny: cesta mezi vodní hladinou a skalnatým svahem prochází svěže zeleným mlázím a míjí tůně, z nichž se ozývá milostný žabí rachot. Protože většina turistů končí v nedaleké Sklepní ulici na břehu Strachotínského rybníka, sem zamíří málokdo.
Škopek na Freda Clifgarda!
Bylo by hezké pokračovat k přírodní památce Betlém, což je experimentální území Moravského muzea, které sem v roce 1989 vysadilo několik párů želv bahenních a dnes jich tam žijí tři stovky. Na prohlídku rezervace, která se stala útočištěm obojživelníků při napouštění přehrady a současně ukazuje, jak zdejší krajina vypadala dřív, je však třeba domluvit se předem a objednat si průvodce.
Žlutá značka, která mě vedla po břehu, uhýbá před soutokem Jihlavy a Svratky do vnitrozemí. Od rozcestí u Pouzdřanského rybníka pokračuju po modré, která výletníky přivádí na vydlážděné náměstíčko lemované – jak jinak – dalšími sklípky. Dostávám chuť na „pohárek“ a přidávám do kroku: k vinařství Kolby zbývá poslední kilometr.
Zdrží mě patrový dům s monumentálními oblouky a kamennými sloupy vytvářejícími malebné podloubí. Je to ještě jižní Morava, nebo jsem došel do Toskánska? bleskne mi hlavou zmoženou slunečním žárem. Nakonec neodolám a dám si „škopek“ piva na zahrádce restaurace Sport – prvního otevřeného výčepu po cestě. A studuju v mobilu podrobnosti.
V památkovém katalogu se dočítám, že jádro stavby pochází ze šestnáctého století. „Budova je nejcennějším zástupcem pozdně renesanční architektury v Pouzdřanech. Dobře ukazuje, jak vypadala zástavba nově povýšeného městečka. Ve výstavných domech měšťanů se odrážel nově nabytý statut a bohatství získané z okolních vinic,“ stojí tu rovněž.
Když už čučím do displeje, vyhledám další zajímavost, kolem níž jsem před chvílí prošel: pomníček na náměstí u kostela se jménem Fred Clifgard, ozdobený záhonem žlutých tulipánů a dvěma americkými vlaječkami. „V těchto místech zahynul dvacetiletý pilot, který při útoku na lokomotivu zavadil o drát vysokého napětí,“ dozvídám se.
K tragédii došlo prvního března 1945 a Fred byl jedním z takzvaných hloubkařů – stíhacích pilotů, jejichž úkolem bylo „útočit nízko nad zemí na menší cíle a narušovat tak zásobování či komunikaci nepřítele“. Poručík Clifgard byl původně v Pouzdřanech pohřben pod jménem Clark Shiler – omyl vznikl tak, že na místě tragédie byl nalezen stříbrný náramek jeho snoubenky Shirley Clark.
Masív Děvína se z různých úhlů proměňuje a neustále strhává pozornost výletníka
Step v jihomoravských velehorách
Dávám mobil do kapsy a vstávám. Od půllitru oroseného Starobrna ke sklenici ryzlinku na terase vinařství Kolby je to deset minut loudavé chůze.
Po přivítání vínem, klobásou a sýrem využívám možnost prohlédnout si „sklep“. U nově vznikajících vinařství není nutné hloubit tunely pod zemí, moderní vzduchotechnika zvládne vytvořit ideální prostředí pro zrání vína i v povrchové hale. Překvapuje mě také, že vedle dubových sudů a nerezových tanků se osvědčují i betonové amfory. Jsou vysoké přes dva metry a jejich výhodou je mírné propouštění vzduchu, který víno správně okysličuje.
Ochutnávám další ryzlink, tentokrát vlašský. Potom šéf Ondřej nabídne výpravu do vinohradů. Vlak z nedaleké zastávky na trati Břeclav – Brno, kterým mám namířeno domů, jezdí takřka každou chvíli. Takže neváhám.
Díky náhonu na čtyři kola snadno vystoupáme do nadmořské výšky přes tři sta metrů, což jsou na zdejší poměry velehory. Viniční trať Kolby se nachází na okraji národní přírodní památky Pouzdřanská step a je v přechodové fázi k režimu bio – certifikaci v rámci ekologicky kontrolovaného zemědělství. Mezi řádky to kvete, takže je tu plno včel, čmeláků a dalšího hmyzu. Na nebí krouží párek dravců, které jsme asi vyrušili, odněkud zakokrhá bažant.
Také zajíc proběhne mezi keři révy. Než se stihnu dojmout idylickým obrázkem, Ondřej mi vysvětlí, jakou škodu dokáže u mladých výhonků napáchat.
Tak zase příště při vinobraní?
Rozloučíme se a můj průvodce odjíždí dolů. Zůstávám sám ve vinicích obkroužených zvlněnou stepí, slunce začíná klesat. Nejbližší osobák jede za hodinu, takže mám dostatek času na to, nechat se ještě víc omámit zdejší nádherou.
Vyjmenovat všechny vzácnosti, které se tady vyskytují, by zabralo mnoho místa. Informační cedule říká, že tu na jaře vykvétají například katrány, které při letmém pohledu připomínají ovce. „Na podzim se lodyhy plné semen odlomí a vítr chomáče roznáší po okolí, takže se jim říká stepní běžci,“ nestačím se divit.
V dálce na protější stráni vidím bílé fleky, ale nejsem si jistý, jestli to není obnažený kus vápencové skály. Rád bych viděl katrány zblízka, ale čas se mi krátí. Zamířím ke křížku s vyhlídkou.
Jako na dlani mám pod sebou vesnice, železniční trať, vodní nádrže a na obzoru Pálavské vrchy – tedy i celou dnešní cestu. S jistotou vím, že bych si ji chtěl někdy zopakovat. Třeba opačným směrem (byť v závěru by mě čekalo prudší stoupání), za jiného ročního období (například v čase vinobraní), a už ne sám.
Nedá se říct, že by zdejší krajina byla úplně přátelská pro vyznavače chůze, někteří vinaři pěšáky ve vinohradech snášejí spíš s nevolí. Ve vinařstvích Reisten a Kolby to naštěstí vidí jinak: „Chceme lidi dostat do našich vinic!“ shodují se.
Autorem textu je Marek Šálek, novinář Magazínu Reportér. V roce 2024 mu vyšla kniha Turistická značka: 44 tisíc kilometrů tradice. V roce 2019 získal Novinářskou cenu v kategorii psaná reportáž za sérii Svět mimo Prahu.