Dražila se mince císaře a jeho generála

Přenesme se v tomto příspěvku právě do 17. století a podívejme se blíže na životní příběh Ferdinanda II., panovníka, který sehrál významnou roli při formování habsburské říše a jenž byl osudově spjat s vrcholem i koncem hvězdné kariéry Albrechta z Valdštejna. Je třeba si připomenout, že se při líčení osudů těchto dvou mužů přenášíme do velmi pohnuté doby počátku a vrcholu třicetileté války – konfliktu, který pro Evropu znamenal katastrofu srovnatelnou později již jen s oběma světovými válkami.

Příběh císaře Ferdinanda II. je příběhem úspěšného proplutí rozbouřenými vodami třicetileté války, ale také příběhem položení pevných základů podunajské monarchie, na které stavěly další generace habsburských panovníků. Ferdinand II. je v českých dějinách postavou obdařenou temnou aureolou protičeské politiky rekatolizace, ale poodstupme na chvíli od bohemocentrického pohledu na tuto historickou postavu a podívejme se na tohoto habsburského panovníka z perspektivy přinejmenším středoevropské. Vždyť habsburská politika ve střední Evropě minimálně od doby Ferdinanda I., prvního panovníka tohoto rodu na českém trůně, se vyznačovala širokým rozhledem napříč mezinárodními souvislostmi. Bylo to nutné, neboť prvořadým úkolem každého habsburského panovníka bylo udržení a případně rozmnožení jejich říše v evropském kontextu. Lze říci, že habsburská politika nebyla záměrně či zlovolně zaměřena specificky proti Čechům, nýbrž proti komukoli, kdo křížil dynastické zájmy. Pokusíme se například ukázat, že tvrdost, kterou Ferdinand II. prokazoval v zemích českých, si rozhodně nezadala s tvrdostí, se kterou postupoval ve „svých“ zemích rakouských.

Tvrdá rekatolizace

Ferdinand se narodil v létě roku 1578 v Grazu jako druhý syn arcivévody Karla II. Štýrského a v tehdejší rodinné konstelaci jej čekal život vládce Vnitřních Rakous jako jedné z habsburských držav. Dostalo se mu kvalitního, přísně katolického vzdělání mimojiné na jezuitské univerzitě v Ingolstadtu. Po celý život pak zcela nekompromisně hájil katolický pohled na svět, což se projevovalo v konkrétních krocích jeho politiky.

Po smrti svého otce se Ferdinand v devadesátých letech 16. století dle očekávání stává pánem Vnitřních Rakous (čili rakouských území jižně od Semmeringu). V této velmi neklidné době konfesních a mocenských bojů jde Ferdinandova politika tvrdě v linii rekatolizace již dosti protestantského regionu. S podporou církve a katolické šlechty zřídil komise, které pročesávaly zemi a protestantům dávaly na výběr prakticky pouze mezi návratem do katolické církve a emigrací. K dobru je Ferdinandovi třeba přičíst skutečnost, že rekatolizace probíhá zatím nekrvavou cestou, což v tehdejším kontextu rozhodně nebylo samozřejmostí.

Ferdinandova hvězdná hodina

Začátek Ferdinandovy politické dráhy se časově kryje s obdobím panování císaře Rudolfa II. a posléze jeho bratra Matyáše. Hvězdná hodina ve Ferdinandově životní dráze přichází v době, kdy bylo stále méně pravděpodobné, že císař Matyáš bude mít jakéhokoli legitimního potomka. V této situaci se Ferdinand stává implicitním následníkem trůnu a začíná být vtahován do centra habsburské politiky. Je to právě v této době kolem roku 1614, kdy s Ferdinandem navazuje kontakt Albrecht z Valdštejna, který později pro Ferdinanda vítězně vybojuje řadu významných bitev, stane se oporou jeho vlády a dosáhne pozice jedné z nejvlivnějších osob v říši a Evropě.

Vraťme se však ještě zpět na začátek Ferdinandovy kariéry. Po sérii složitých jednání s habsburským mocenským centrem v Madridu, českými stavy a dalšími aktéry se podařilo prosadit Ferdinandovu volbu českým králem v roce 1617 s výhledem na jeho postupné převzetí moci ve všech habsburských državách a na císařskou korunu. Jednalo se o začátek kritického období, neboť v témže roce začala v Praze vzpoura proti habsburské vládě, v roce 1619 umírá císař Matyáš, Morava a Slezsko se spojují se vzbouřenci v Čechách a rakouské dědičné země rovněž zahajují rebelii proti Ferdinandově nástupnictví. Za těchto turbulentních a nevyjasněných poměrů vypadala Ferdinandova budoucnost velmi černě. Ferdinand překvapivě odjíždí do Frankfurtu k císařské volbě, kde vyšlo najevo, že kromě něj na sněmu není žádný vhodný protikandidát. Ferdinand je tedy jednomyslně zvolen císařem Svaté říše římské národa německého a politicky posílen se vrací domů konsolidovat své dědičné země.

Tento úkol se však ukazuje býti značně problematickým – české stavy prohlašují Ferdinanda za zbaveného trůnu a volí na jeho místo falckého kurfiřta Fridricha V. (zvaného později Zimní král), do Uher vpadne sedmihradský vévoda Gábor Bethlen a Vídeň se zdá být znovu ohrožena Tureckem. To vše v situaci, kdy Ferdinand nedisponoval příliš velkou vojenskou silou. Prokázal však habsburskou schopnost orientovat se v situaci a dohodnout se s klíčovými aktéry na pragmatickém a realistickém postupu. Neznamená to však, že by vždy plně dosáhl svých cílů – císař musel tvrdě vyjednávat a dělat bolestivé politické a majetkové kompromisy i v rámci členů vlastní rodiny.

Například Ferdinandův vlastní bratranec arcivévoda Maxmilián Bavorský, velmistr Řádu německých rytířů,poskytl vojenskou pomoc až teprve po Ferdinandových mnoha významných ústupcích, které bychom se dnes nerozpakovali označit jako vydírání. Maxmiliánova armáda o síle asi 25 tisíc vojáků však Ferdinandovi skutečně pomohla. Rozdrtila Horní Rakousy a donutila tamější povstalce k bezpodmínečné kapitulaci. Následně převzala Maxmiliánova vojska iniciativu v Dolních Rakousích a také zde postupně zlikvidovala centra stavovské opozice. V září 1620 byly rakouské povstalecké stavy zdecimovány a vítězná vojska vytáhla do Čech. Ve stejné době se i česká stavovská vojska pomalu stahovala ku Praze, kde se nakonec na počátku listopadu 1620 střetla se spojenými císařskými oddíly. Krátká a vojensky nepříliš významná bitva na Bílé hoře se stala důležitým symbolickým mezníkem v českém stavovském povstání – povstání nepříliš dobře organizovaném, podfinancovaném a nerozhodně vedeném, jehož vojenská složka byla částečně zničena, ale ještě více demoralizována útěkem krále Fridricha Falckého.

V povstaleckých oblastech v Horních a Dolních Rakousích, Čechách a na Moravě využil Ferdinand porážky stavů k prosazení svých představ o náboženském uspořádání a vztahu mezi panovnickou mocí a stavy jakož i k rozdrcení jakékoli opozice. V Dolním a Horním Rakousku i v Čechách následují přísné rozsudky především z důvodu zastrašení případných dalších oponentů habsburské moci. Přesto je třeba říci, že počet hrdelních trestů držel Ferdinand poměrně v mezích. Poprava sedmadvaceti českých pánů roku 1621 pro výstrahu proběhla, avšak například na Moravě bylo roku 1622 vyneseno dvacet rozsudků smrti, které však byly všechny změněny v omilostnění. Po pražském hrdelním soudu stačilo symbolicky ukázat nástroje síly, skutečného násilí již nebylo potřeba. Všichni, kdo byli spojeni s povstáním, byli potrestáni především konfiskacemi majetku a peněžitými pokutami. Výsledkem těchto přísných trestních opatření bylo radikální přerozdělení majetku od českého stavovského společenství směrem k loajální české šlechtě, katolické církvi a vojevůdcům císařského vojska. Lidé jako Albrecht z Valdštejna byli zvýhodněni dvojnásob – patřili jednak k českému panskému stavu, jednak k habsburské armádě. Pouhá čtvrtina konfiskátů připadla rodům v českých zemích novým, pocházejícím především z říše, ale i z Itálie a Španělska.

Inflace a pokles stříbra v mincích

Po rakouské a české fázi habsburské mocenské konsolidace následovaly další válečné akce proti Fridrichovi Falckému, kterému stále zůstávala početná armáda; v letech 1621 až 1623 tedy Ferdinand bojoval o území falckého kurfiřta a jeho sídelní město Heidelberg. V srpnu 1623 byl poslední významný vojenský sbor protestantských knížat poražen a Ferdinand v této chvíli získává jednoznačnou mocenskou převahu. Ta v praxi znamenala konec horno- i dolnorakouské protestantské opozice, zavedení systému jednotné církve a začátek neomezené panovnické vlády.

Válečná léta a majetková restrukturalizace však rakouským i českým zemím přinesla hospodářský kolaps. Ten byl způsoben nebývalou inflací a prudkým snížením objemu stříbra v mincích, jejichž výroba byla císařem pronajata neblaze proslulému mincovnímu konsorciu. Toto konsorcium s účastí Albrechta z Valdštejna, německého bankéře Hanse de Witte a dalších se na tomto mincovním podvodu významně obohatilo; dlužno však poznamenat, že i ve prospěch císaře. V rakouských a českých zemí vyřešil Ferdinand II. měnový kolaps nařízením o nucené devalvaci inflačních peněz – takzvanou mincovní kaládou z konce roku 1623, což přineslo významné zchudnutí obyvatelstva.

Ferdinand jako válečník

V této době začal Ferdinand uplatňovat tvrdou rekatolizaci v rakouských zemích. Podobně jako v Čechách se prvním cílem stala likvidace protestantské inteligence a kněžstva, následovalo podřízení vídeňské univerzity jezuitskému řádu a definitivní zákaz protestantských bohoslužeb ve Vídni a celém okolí. Ferdinand byl však záhy zatažen do tzv. dánské fáze třicetileté války probíhající již mimo habsburské území. Císařovy zájmy na bitevním poli hájí opět Albrecht z Valdštejna.

Zostřující se náboženský útisk a stále vyšší zdanění vyústilo v Horním a Dolním Rakousku k selskému povstání, které nemělo ve středoevropském prostoru obdoby ani rozsahem, ani krutostí jeho potlačení. Bezprostředním podnětem ke vzpouře se stalo dosazení katolického kněze na faru městečka Frankenburg, po kterém došlo k menším potyčkám. Vůdce vzpoury se nepodařilo pochytat, proto bylo náhodně vybráno 34 místních mužů, kteří byli rozděleni do dvojic a hráli kostky. Kdo prohrál, byl pro výstrahu popraven. Účinek poprav byl však zcela opačný a vyústil v masové povstání, které trvalo asi rok a bylo habsburskou mocí s krajním úsilím potlačeno až po nasazení dvou armád a kruté likvidaci všech, kdo byli zapojeni do povstaleckého vedení.

Vojensky a politicky se Ferdinand II. angažoval i v další, tentokrát švédské fázi třicetileté války. V této etapě se konflikt rozrostl do největších rozměrů, a to jak z hlediska teritoriálního, tak i ve smyslu devastačním. Pokračovala válka všech proti všem, pokračovaly regulérní bitvy i bloudění dezorganizovaných ozbrojených band vraždících beze smyslu kohokoli. Válka v poslední fázi nepřinesla nic víc, než vylidnění Evropy a poničení podstatných, vesměs nejcivilizovanějších částí kontinentu. Konce války a podpisu slavného Vestfálského míru se však Ferdinand II. nedočkal. Umírá v únoru roku 1637 ve Vídni. Pohřben je v monumentálním mauzoleu vedle katedrály v Grazu a jeho srdce je uloženo v habsburské Hrobce srdcí ve vídeňském augustiniánském kostele.

Hodnocení s odstupem času

Jak s odstupem čtyř set let hodnotit osobnost Ferdinanda II.? Ve stručnosti zřejmě tak, že svou politikou nevybočoval z linie předchozí generace – Rudolfa II. a Matyáše. Ferdinanda odlišovala od obou předchůdců především jeho nábožensko-politická opatření, která zásadně určila styl vlády této epochy. Byl radikálnější, nekompromisnější a důslednější, a pokud jde o katolickou věc, nakonec také úspěšnější.

Jedná se bezesporu o jednoho z nejméně populárních panovníků na habsburském trůnu. Avšak to nic nemění na skutečnosti, že Ferdinand byl v roce 1617 řádně zvolen za českého krále českými stavy, které dobře věděly, o koho se jedná. Stín Bílé hory a popravy sedmadvaceti českých pánů lpí v naší zemi na Ferdinandovi II. i po staletích. Zaniká tak ale skutečnost, že byl nejen zdatným politikem a obratným diplomatem, ale i lidsky pozoruhodnou osobností. V těžkých časech třicetileté války dokázal prosadit svůj koncept absolutní monarchie a položit základy vnitřní integrace habsburského impéria. Po osobnostní stránce byl Ferdinand překvapivě mírné, dobromyslné a štědré povahy, což kontrastovalo s jeho mocenskými postupy, které jsme již popsali výše. Podle současníků to byl mírný, hovorný člověk, který svým protivníkům, pokud se mu podrobili, snadno odpouštěl. Svoji panovnickou roli bral na rozdíl například od Rudolfa II. velmi vážně a soudobí pozorovatelé hovoří o jeho píli a svědomitosti.

Desetidukát Ferdinanda II.

Přímým svědkem této pohnuté doby a jednou z nejvýznamnějších dražených mincí v této aukci byl desetidukát Ferdinanda II., který byl roku 1629 vyražen v Praze mincmistrem Benešem Hübmerem. Jedná se o velkou zlatou reprezentativní ražbu o hmotnosti 34,5 gramu, která byla určena pro obdarovávání významných osobností a v běžném peněžním oběhu se vůbec nevyskytovala. Finální cena mince byla 170 000 EUR (bez aukčního poplatku).

Popisek: Ferdinand II., zlatý desetidukát z roku 1629 ve špičkové zachovalosti. Mincovna Praha.Vydražen v aukci Macho & Chlapovič v Praze v dubnu 2022 za 170 000 EUR. Tato reprezentativní mince, vzácná a ceněná již v době vzniku, se pochopitelně v peněžním oběhu nikdy neobjevila, ale pojďme se pro zajímavost podívat na peněžní poměry krátce po třicetileté válce. Kvalifikovaný řemeslník jako havíř či tesař měl týdenní plat kolem 60 krejcarů. Nádeník měl týdně 8 krejcarů. Kráva stála kolem 600 krejcarů (tj. 10 zlatých), slepice 5 krejcarů, husa 15 až 17 krejcarů, 60 vajec stálo 15 krejcarů.

Grande economo Albrecht z Valdštejna

Dospěli jsme ke konci životního příběhu císaře Ferdinanda II., avšak myslíme-li na třicetiletou válku, většině z nás nevytane na mysli on ani jeho syn, téměř neznámý císař Ferdinand III., nýbrž v první řadě císařský vojevůdce Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Jeho osobnost je stejně tak neodmyslitelně spjata s dějinami Habsburků jako později osobnost prince Evžena Savojského.

Albrecht z Valdštejna pocházel z české panské protestantské rodiny, záhy osiřel a byl vychován v protestantském duchu. Těžká doba a tvrdý život v něm kultivovaly jisté rabiátské mravy a bezohlednost, ale i cílevědomost a vyjednávací schopnosti. Jeho cesta vzhůru započala konverzí ke katolicismu, poté se výhodně oženil s o mnoho let starší bohatou vdovou, po které zdědil velký majetek. Jeho druhou ženou se stala Isabela z Harrachu, díky níž získal povýšení do hraběcího stavu. Do císařských služeb tedy vstupoval již dobře vybaven jak společenským statusem, tak i majetkem.

Po vojenských zásluhách v přímém boji proti českým stavům a uherským vojskům se stává vojenským velkopodnikatelem po vzoru italských condottierů. A nikoli pouze jedním z mnoha, nýbrž tím největším a nejúspěšnějším, který se ve službách císaře Ferdinanda II. stává generalissimem a staví mu na vlastní náklady armádu, včetně zásobování a výroby potřebného materiálu. Je zároveň vojevůdcem, diplomatem a manažerem císařských vojsk a jeho píle, pracovní nasazení a organizační schopnosti jsou na svoji dobu zcela výjimečné. Spolu s Valdštejnovou vojenskou mocí roste i jeho vliv u císaře, avšak také počet nepřátel u vídeňského dvora. Po složitém vojensko-politickém vývoji a měnících se spojenectvích a poté, co císařův dluh vůči Valdštejnovi dosáhl astronomické výše, byl Valdštejn úkladně zavražděn skupinou důstojníků věrných císaři.

Rána partyzánou do hrudi ukončila v Chebu v únoru roku 1634 život muže z prostého panského rodu, jenž se vlastními silami vypracoval na celoevropsky významnou osobnost. Nakolik byl do tohoto komplotu zasvěcen císař, nebo zdali dokonce dal sám příkaz k Valdštejnově odstranění, není jasné. Při vědomí tvrdosti Ferdinandova postupu při likvidaci stavovských povstání by však jeho tichý souhlas s likvidací Valdštejnovou byl stěží překvapením… Přiznejme však i skutečnost, že partyzána neprobodla muže kypícího silou a energií. Valdštejn trpěl natolik pokročilým stádiem syfilidy, nemoci vojenských táborů, že by zřejmě brzo skonal i bez vražedného spiknutí.

Popisek: Albrecht z Valdštejna, zlatý desetidukát z roku 1631 ve špičkové zachovalosti. Mincovna Jičín. Vydražen v aukci Macho & Chlapovič v Praze v dubnu 2022 za 360 000 EUR.

Mince jako znamení moci

Svými současníky byl Valdštejn nazýván „grande economo“ pro svou schopnost zajistit i v těžkých válečných dobách produkci jídla, výzbroje a výstroje pro své armády, včetně systému zásobování až na bojiště. Díky svému postavení získal právo razit vlastní mince, což mělo kromě císaře jen velmi málo subjektů. Mincovny v Jičíně a Zaháni vyráběly pro Valdštejna krejcarové, tolarové i dukátové ražby. Protože surovinové zdroje jeho panství byly omezené, mince se razily z nakoupeného kovu, a výnosnost mincovnictví proto byla zřejmě mizivá. O výnosnost zde však nešlo – pro Valdštejna měly mince s jeho obrazem především reprezentativní a prestižní hodnotu a ukazovaly celé Evropě moc a bohatství svého tvůrce. Nejvyšší nominál a nejcennější mince, kterou Valdštejn razil, byl desetidukát. Právě z jičínské mincovny pochází exemplář desetidukátu dražený na této aukci. Výjimečně dobře zachovaná mince o váze 34,5 gramu zlata s ražebním leskem v plochách se prodala za rekordních 360 000 EUR.