Zapomenutý císař Josef I. –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ příběh strategického úspěchu

Stojíme na počátku 18. století, je květen roku 1703 a ve Vídni umírá přední židovský bankéř Samuel Oppenheimer. Na tom by za jiných okolností nebylo dále nic zajímavého, nicméně skon tohoto bankéře uvedl habsburskou říši do těžké finanční krize. Oppenheimer poskytl již tak těžce zadlužené habsburské vládě úvěry v astronomické výši pěti milionů zlatých s úrokem mezi dvanácti a dvaceti procenty a byl nejvýznamnějším vládním věřitelem a armádním dodavatelem.

Po Oppenheimerově smrti se monarchie rozhodla, že v rozporu se zákonem úvěry splácet nebude. Nebyl to moudrý krok – habsburský postup vůči Oppenheimerům způsobil paniku dalších věřitelů domácích i zahraničních, útěk kapitálu z Rakouska a prakticky nikdo nebyl ochoten vídeňskou vládu nadále financovat. Habsburkové se tedy sami dostali do podstatně horší situace, než kdyby své závazky nadále plnili. A to uprostřed tíživých finančních poměrů v souvislosti s velmi drahou válkou o španělské dědictví. Gundaker Thomas hrabě Starhemberg, dvorní finanční poradce, se císaři osmělil sdělit, že ani Francie (tehdy úhlavní nepřítel Rakouska) by proti jeho veličenstvu nemohla vymyslet nic účinnějšího… 

Kdo byl tímto císařem, jenž měl v těchto osudových chvílích v rukou osud Rakouska a jeho mocenskou pozici? Poněkud pozapomenutý Josef I. byl panovník, do kterého byly vkládány velké reformní naděje; muž, který svou povahou, názory a energičností dosáhl pro Rakousko posílení mocenské a politické pozice a mohl přinést řadu dalších pozitivních změn. Rakousku však byla dopřána pouze krátká šestiletá vláda tohoto císaře.

Kdo byl Josef I.

V J&T Novinách jsme doposud měli možnost seznámit se s řadou habsburských panovníků a jejich mincí. V minulých několika pokračováních jsme se pohybovali ve víru třicetileté války, sledovali osudy „válečných císařů“ Ferdinanda II. a Ferdinanda III., a naposledy jsme se zastavili u Leopolda I., který již započal s poválečnou obnovou strašlivě zdecimované říše. Vykročme nyní naplno do nové éry po třicetileté válce a věnujme se Habsburkovi, který představoval v několika ohledech nový svěží vítr na císařském trůnu – Leopoldovu synovi Josefu I.

Se svým otcem sdílel mladý korunní princ Josef řadu vlastností i zálib. Dle pamětí jeho okolí byl velmi inteligentní a všestranně nadaný, ale také odvážný a měl dobrodružnou povahu; jako mladík si sám cvičil a přiježďoval koně a často jezdil na lov, který se mu stal vášní. Stejně jako císař Leopold I. měl i Josef velkou zálibu v hudbě a sám také komponoval. Na rozdíl od svého otce a bratra (pozdějšího císaře Karla VI.) však neprojevoval přílišnou zbožnost, což mělo později hrát důležitou roli v jeho rodinném životě a otázce následnictví. K tomu se přidalo i to, že jako vychovatel mu byl přidělen Karel Theodor Otto kníže ze Salmu, který jako filozof a konvertovaný protestant následníka trůnu nevychovával v nijak striktně katolické linii. Kníže Salm zastával tehdy novátorské názory o oddělení církevní a státní politiky, což mu vyneslo nenávist jezuitů a mělo na Josefa nesporně vliv.

Podivuhodné je i to, že jako učitelé náboženství byli Josefovi vybráni Franz Fedinand von Rummel (který měl podobné názorové zaměření jako kníže Salm) a učitel historie Wagner von Wagenfels, který přímo prosazoval oslabení vlivu církve u vídeňského dvora. Ten byl řízen velmi autoritativně a katolicky, ovšem zmíněné skutečnosti naznačují, že realita byla zřejmě složitější. Mimo jiné i z těchto důvodů docházelo mezi Josefem a Leopoldem I. opakovaně k diskusím a sporům o pojetí vlády, přičemž Leopold neskrýval, že by mu jako nástupce více vyhovoval Josefův bratr Karel, což vztah mezi bratry zhoršovalo.

Problémy s následnictvím

Josef se v únoru roku 1699 ještě jako následník trůnu ve Vídni oženil s Wilhelminou Amálií Brunšvicko-Lüneburskou a z manželství vzešly tři děti. Jediný syn, který měl být pokračovatelem rodu, však ještě jako kojenec umírá a otevírá se závažná otázka následnictví. Jádrem problému byly Josefovy velmi rozsáhlé mimomanželské vztahy, se kterými začal již jako mladík. Před Josefovým nástupem na trůn se jeho bujná povaha přehlížela, protože převládl dojem, že je stále mladý, ožení se a bude mít mnoho dětí. Josefovy četné milenky však způsobily jak odcizení mezi manželi, tak i nákazu syfilidou, kterou od Josefa dostala i jeho manželka. Zřejmě také v důsledku této tehdy neléčitelné choroby nemohla mít Wilhelmina Amálie další děti.

Tato situace vzbuzovala vážné obavy o osud dynastie i mezinárodně-politickou stabilitu, neboť tím vznikala možnost, že by složitější konstrukce následnictví mohla být zpochybněna a mohla snadno přerůst v další evropský konflikt, který by otevíral dveře zřejmě především Francii jako úhlavnímu nepříteli Habsburků.

Válka o španělské dědictví

Určujícím vektorem Josefovy vlády byla válka o španělské dědictví, která se rozhořela ještě za vlády jeho otce Leopolda. Tato válka (1701–1714) byla vyvolána složitou otázkou následnictví španělského trůnu po smrti krále Karla II. Španělského, který zemřel bez potomků. Karel II. ve své závěti odkázal španělskou korunu Filipovi z Anjou, vnukovi francouzského krále Ludvíka XIV., což by znamenalo spojení španělské a francouzské koruny a narušení rovnováhy moci v Evropě.

Tento vývoj vyvolal obavy u dalších evropských mocností, zejména habsburské monarchie, Anglie, Nizozemska a některých států Svaté říše římské, které se obávaly francouzské hegemonie a vytvořily v roce 1701 takzvanou Velkou alianci na podporu nároků vídeňských Habsburků na španělský trůn.

Kromě geopolitických důvodů byla válka také poháněna ekonomickými a obchodními zájmy. Španělské dědictví zahrnovalo rozsáhlé koloniální říše v Americe a Asii, které představovaly obrovské bohatství; ovládnutí těchto území by poskytlo vítězi významné obchodní, ekonomické a politické výhody. Válka tedy nebyla jen o nástupnickém právu, ale také o kontrole nad globálními obchodními cestami a koloniálním bohatstvím a představovala tak zásadní konflikt o mocenskou rovnováhu v Evropě a ve světě​.

Zatímco Josefův otec Leopold I. na začátku války formuloval jako cíl čestnou obranu dědického práva, Josefovým cílem bylo skutečné vítězství nad Francií jako úhlavním nepřítelem. S bratrem Karlem docházelo k různým neshodám, protože Josef měl menší zájem o Španělsko a více se zajímal o strategickou pozici Rakouska. Až postupem času se bratři začali považovat za spojence, protože se v letech 1709–1710 rýsovalo vítězství nad Ludvíkem XIV. a jeho spojenci.

Když se válka rozhořela, byl Josef svým otcem povolán jako člen kabinetu. Byl také poslán do několika bitev, aby získal zkušenosti a realistický náhled na vojensko-politickou problematiku. Kvůli finančním a správním problémům v roce 1703, nastíněným v úvodu, se však musel vrátit do Vídně, aby se přednostně věnoval vnitřní politice. Hlavní viníky těchto problémů, které rakouskou pozici uprostřed války zbytečně komplikovaly, viděl v prezidentovi dvorní komory a prezidentovi dvorní válečné rady.

Existenční otřes v podobě platební neschopnosti dvorní komory po smrti bankéře Oppenheimera způsobil pád domnělých viníků a Josef a jeho tým se definitivně stali dominantní silou. Uskupení posilovalo svůj vliv a dařilo se mu získávat do svých řad schopné lidi; následník trůnu například prosadil u císaře, aby princ Evžen převzal vrchní velení nad císařskými vojsky, což bylo rozhodnutí vpravdě moudré a dalekosáhlé. Postavení korunního prince odpovídalo v té době již postavení premiéra a okamžikem skonu císaře Leopolda I. (1705) převzal vládní záležitosti naplno.

Na rozdíl od vnitřních reforem lze říci, že v řešení válečného konfliktu a s ním spojených diplomaticko-politických problémů byl Josef I. značně úspěšný. Skvělým strategickým krokem byla těsná spolupráce císaře s princem Evženem Savojským, který jako jeden z největších vojenských velitelů habsburské monarchie (jinak většinou nepříliš vojensky úspěšné) sehrál klíčovou roli v řadě vítězství. Ta pak měla zpětně vliv na politickou pozici Vídně. Významné střety jako bitva u Turína (1706) a bitva u Oudenaarde (1708) byly velkými triumfy pro habsburskou koalici, která také dosáhla zásadních územních zisků v Itálii a ve Flandrech. Tato vítězství posílila postavení Habsburků v Evropě a přispěla k jejich vojenské prestiži​.

Přestože konce války se Josef I. již nedožil, můžeme jej označit za konstruktéra rakouského úspěchu a růstu habsburské moci v Evropě. Na základě mírových smluv z Utrechtu (1713) a Rastattu (1714) Rakousko výrazně rozšířilo svá území o několik klíčových regionů – Milánské vévodství, Neapolské království a Sardinii, což posílilo jeho strategickou pozici ve Středozemním moři; dále Rakousko získalo kontrolu nad španělským Nizozemím (dnešní Belgie), což posílilo jeho vliv v severozápadní Evropě​. Na druhou stranu Anglie získala Gibraltar a Menorku, což posílilo její námořní moc a mělo dlouhodobý vliv na evropskou politiku.

Smlouvy také vedly k rozdělení španělského dědictví, kde Habsburkové sice ztratili nárok na španělský trůn, který připadl Filipovi V. Bourbonskému, ale ten se zároveň musel vzdát nároků na francouzský trůn, čímž byla zachována evropská rovnováha sil. Válka také ukázala význam diplomatických jednání a aliancí, které se staly klíčovými faktory v evropské politice 18. století​​. Válka o španělské dědictví tak skončila kompromisními výsledky pro obě strany​.

Územní zisky, odvrácení nebezpečí francouzské hegemonie a nastolení nové mocenské rovnováhy v Evropě byly pro Habsburky jednoznačně pozitivním výsledkem. Méně příznivé byly ekonomicé důsledky; válka o španělské dědictví byla finančně náročná a způsobila značné vyčerpání státní pokladny, Rakousko tedy muselo následně investovat značné prostředky do obnovy stávajících i získaných území. Nová území však poskytla Rakousku nové zdroje a možnosti pro ekonomický rozvoj v podobě zemědělských a průmyslových kapacit, které přispěly k postupnému obnovování a posilování rakouské ekonomiky​.

Styl vlády a záliby

Josef I. byl značně kompetentní, pilný a rozhodný panovník. Kolegiálním způsobem zapojoval své poradce do vládních záležitostí a princ Evžen později o císaři řekl, že mu sloužil jako bratrovi, což ukazuje i na u dvora jinak vzácnou neformální blízkost. Tento přístup se ukázal být velmi efektivním, neboť na rakouské poměry dosáhl Josef I. a jeho spolupracovníci solidních úspěchů jak ve válce o španělské dědictví, tak i v potlačení povstání v Uhrách. Dokázal i prioritizovat, dělat prozíravá strategická rozhodnutí (např. aby se nerozptyloval, neúčastnil se Josef jiného tehdejšího evropského konfliktu, Velké severní války) a dosazovat na klíčové posty osoby na základě schopností, a nikoli původu a příbuzenství.

Ovšem i Josef byl produktem své doby a prostředí – ani v nejhorších finančních nesnázích se nedokázal vzdát přemrštěné dvorské reprezentace a jiných podružných záležitostí. Kupříkladu jedním z jeho nejdůležitějších cílů bylo zpochybnit Ludvíka XIV. jako nejskvělejšího evropského monarchu. To je zvláště patrné na jeho spoluúčasti na prvním návrhu zámku Schönbrunn, kterým chtěl překonat zámek ve Versailles a jehož architektem byl Johann Bernhard Fischer z Erlachu. Ale i jiní umělci měli Josefovi zajistit skvělý dvůr a možnost prezentoval se jako německý král Slunce, císař tedy nešetřil výdaji. Přesto byl nedostatek peněz patrný všude. Práce na zámku Schönbrunn postupovaly pomalu, dvorní hudebníci v počtu přes 300 byli málokdy placeni a sám Fischer von Erlach dostával až do roku 1710 za svou práci jen velmi skromnou odměnu. Císař také zahrnoval enormními dary své přátele, služebníky a milenky, což situaci státní pokladny dále ztěžovalo.

Josef I. měl řadu zájmů a koníčků, které se odrážely v jeho každodenním životě a kulturních aktivitách. Jako vášnivý lovec se pravidelně účastnil honů, nejčastěji na císařských loveckých revírech, jako byl Lainzer Tiergarten na okraji Vídně. Lov byl nejen jeho osobní zálibou, ale také důležitou společenskou událostí, kde se setkával s ostatními osobnostmi politického a vojenského života. Byl znám také svou láskou k hudbě, sám skromně komponoval a aktivně podporoval hudebníky a skladatele na svém dvoře. Mezi ty patřil například Johann Joseph Fux (významný skladatel a teoretik barokního období, který působil jako dvorní kapelník) a Francesco Bartolomeo Conti (italský skladatel a odborník na mandolínu a theorbu, který působil ve Vídni a proslavil se operními a oratorními díly). Dále byl Josef I. velkým sběratelem výtvarného umění; díla z jeho sbírek se dnes nacházejí například v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni a zahrnují mimo jiné díla Petera Paula Rubense a Antoona van Dycka.

Reformy

Josef I. byl ve srovnání se svým otcem mnohem rozhodnější a také přesvědčený o nutnosti dalekosáhlých reforem. První změny, které učinil, se týkaly výměny členů kabinetu za schopnější a reformám nakloněné členy. Další významnou změnou bylo snížení počtu členů Tajné rady ze 150 na 33, což pochopitelně neproběhlo bez odporu dotčených hodnostářů. Následné reformy se týkaly především fiskální oblasti – nejpalčivějším problémem bylo financování války o španělské dědictví a obsluha vysokého státního dluhu.

V Rakousku se panovník musel dohodnout se stavy ohledně daňových požadavků a ty nebyly ochotny splnit obrovské požadavky Vídně, což vedlo k neustálým sporům. Potřebná roční částka by činila kolem 27 milionů zlatých, avšak kvůli vysoké korupci a nedbalému výběru daní bylo vybíráno pouze kolem 9 milionů. V kritických letech 1705 a 1706 byly stavy ochotny se obětovat, ale v roce 1708 opět došlo k dlouhým jednáním, protože stavy nechtěly ztratit své právo na výběr a správu daní. Ještě těsně před smrtí otce se Josefovi podařilo několika změnami zvýšit příspěvek dědičných zemí o 3,4 milionu.

Josef I. dosáhl zlepšení finanční situace tím, že zredukoval a zefektivnil správní systém a zavedl daňovou povinnost pro úředníky. Ve Vídni byl například počet úředníků snížen ze 74 na 32. Problém v provinciích spočíval v tom, že peníze byly z velké části pohlcovány nadbytečnými platy úředníků a částečně zneužívány. Proto bylo rozhodnuto vést přesnou evidenci a zvýšit stávající daně a zavést nové. Bohatí šlechtici a Židé z dědičných zemí byli nyní povinni půjčovat státu peníze, dále musel každý dvorní úředník předem poskytnout dvojnásobek svého ročního platu. Katolický klérus byl nucen k „dobrovolnému daru“, zatímco šlechta musela přispívat „kontribucí“. S těmito prostředky se Josefovi podařilo v roce 1708 zvýšit příjmy koruny na 16 až 17 milionů. Také z okupovaného Bavorska a rýnských oblastí proudily císaři peníze. Po okupaci a dobytí Itálie přicházely do Vídně na vojenské výdaje 4 až 5 milionů ročně. Dalšími změnami se finance postupně dařilo konsolidovat.

Další reformou bylo regulování roboty sedláků a zabránění jejímu zneužívání. Josef v roce 1709 vydal nařízení, kterým vyzval k diskusi o zrušení roboty. Samozřejmě každý plán na zrušení roboty by narazil na odpor šlechty, a proto se Josef I. spokojil s tím, že tento experiment vyzkoušel pouze na královských statcích ve slezských vévodstvích Lehnice a Břeh. Veškerá půda byla rozdělena mezi sedláky, kteří ji dosud obdělávali v rámci robotního systému. Nyní museli odvádět pouze stanovený nájem a mohli si práci rozdělovat sami. Když byla reforma přes odpor slezského sněmu schválena, přinesla během krátké doby vyšší daňové výnosy. Také na Moravě se Josef postavil proti zneužívání roboty. Když se sedláci v oblastech patřících Lichtenštejnům vzbouřili, císař osobně několikrát přijal delegace rebelů, kteří ho v peticích žádali o zákaz nezákonné roboty. Josef I. dokonce pověřil komisi, aby dohlížela na to, zda Lichtenštejnové dodržují zákony, což byl krok na svoji dobu značně radikální.

Povstání v Uhrách

Během války o španělské dědictví vedl František II. Rákóczi v Sedmihradsku protihabsburské povstání. Tato vzpoura, jejíž přívrženci se nazývali kuruci, začala už za Leopolda I., nicméně za Josefa dosáhla svého vrcholu a konce. Šlo o autonomii a posílení práv Sedmihradska, které František II. Rákóczi hájil. Dokonce se pokusil sesadit Josefa I. jako uherského krále, prohlásit se za knížete Sedmihradska a zástupce nového krále. Rákóczi, který je v Maďarsku dodnes považován za národního hrdinu, také usiloval o lepší pozici pokusem o uzavření spojenectví s francouzským králem Ludvíkem XIV. jako protivníkem Habsburků, což se mu však nepodařilo. Po definitivní porážce Rákócziho v bitvě u Trenčína, po pádu povstaleckých Košic a po mírové smlouvě ze Satmáru v roce 1711 uprchl rebel se svými věrnými nejprve do Francie a později žil v exilu v osmanské říši. Uhry a Sedmihradsko zůstaly v rukou Habsburků.

Smrt a následnictví

Na jaře roku 1711 zasáhla Rakousko epidemie pravých neštovic, které podlehl i císař Josef. Po čtyřhodinovém zasedání vlády 8. dubna se ještě zúčastnil lovu ve Vídeňském lese, ačkoli již pociťoval příznaky nemoci. Císař zemřel 17. dubna v Hofburgu. Kvůli jeho náhlé smrti bez mužského dědice se stal jeho mladší bratr Karel, který si nárokoval trůn ve Španělsku jako Karel III., také kandidátem na následnictví v říši jako Karel VI. To by sjednotilo španělské a rakouské habsburské državy v jeho rukou a soustředění tak velké moci v osobě jediného vladaře by zřejmě vyvolalo nový válečný konflikt.

Karel byl tedy v roce 1713 donucen na svou vládu ve Španělsku rezignovat. Mírovou smlouvou uzavřenou roku 1713 v Utrechtu se definitivně vzdal španělské královské koruny ve prospěch francouzského prince Filipa z Anjou, avšak ze španělského dědictví mu připadla alespoň rozsáhlá území v tzv. Španělském Nizozemí a v ltálii. Titul španělského krále Karel užíval až do své smrti a nalézáme je také na českých mincích.

Josef I. byl pohřben jako většina habsburských panovníků ve vídeňské kapucínské kryptě. Jeho srdce bylo pohřbeno separátně v tzv. hrobce srdcí v Loretánské kapli v Augustiniánském kostele ve Vídni, jeho vnitřnosti byly uloženy ve vévodské kryptě ve vídeňské katedrále svatého Štěpána. Josef I. je jedním ze 41 Habsburků, kteří byli pohřbeni s rozdělením těla na tato tři zmíněná tradiční vídeňská pohřebiště Habsburků.

Důvěra obnovena

A jak dopadl příběh ze začátku našeho vyprávění? Vídeňská vláda po prvotním existenčním šoku způsobeným odlivem financí zaujala racionální stanovisko a Oppenheimerovým dědicům začala v souladu se zákonem úvěry opět splácet. Rakouští i zahraniční věřitelé získali v habsburský stát opět přiměřenou důvěru a obnovili jeho financování, bez kterého by válka o španělské dědictví dopadla pro Vídeň velmi odlišně.

Dědicem a následovníkem Oppenheimerova finančního domu se stal jeho synovec, rabín a bankéř Samson Wertheimer, který pak vídeňskou vládu nadále finančně zajišťoval. Tato událost stála zároveň na počátku moderního rakouského bankovnictví, neboť vláda se pokusila sanovat své finance založením státní Banco del Giro po benátském vzoru. Ta sice hned v roce 1705 vyhlásila bankrot, nicméně následnická banka Wiener Stadtbank (založena o rok později) již plnila svůj účel státního financování dlouhodoběji a položila ji až krize napoleonských válek 1811. To je však již jiný příběh, ke kterému se vrátíme v některém z dalších pokračování.