Janja Prokić: Obklopovat se uměním je nejkrásnější věc na světě

Janja vystudovala uměleckou školu, zná se s velkou částí umělců ještě ze školy, aktivně tvoří originální šperky a hlavně: část sbírky nekoupila, ale vybarterovala. „Požádat někoho, aby si vyměnil díla, je jako pozvat ho na první rande. Nikdy nevíte, co odpoví,“ říká úspěšná šperkařka. S díly z její sbírky se na výstavě Oči zavřít a přece uvidět můžete setkat až do začátku srpna.

V galerii Magnus Art se na výstavě Oči zavřít a přece uvidět ukazují díla z vaší soukromé sbírky. Jaké to je jít takto s kůží na trh?

Je to nepříjemné. Tedy přesněji řečeno jsem si neuměla dopředu vůbec představit, jak to pro mě bude emočně náročné. Jako kdybych někam přišla a stála tam nahá. A to ani moc nepřeháním. Oslovila mě Valérie Horváth z J&T, kterou mám lidsky velmi ráda, instalaci dělala Lenka Míková, což je moje dlouholetá kamarádka. Takže nejdříve mě nenapadlo, že se budu takto „odhalovat“.

Už jste se s tím ale snad vyrovnala…

Musela jsem to zpracovat. Ale nakonec jsem ráda, protože se výstava povedla, lidé chodí a mohou vidět, že má smysl se uměním obklopovat. A třeba se někdo z nich začne zajímat o současné umělce. To by bylo ideální. Umění člověka posouvá, kultivuje nás, dává nám jiný pohled na věci a díky němu i přemýšlíme jinak.

K tomu se ještě dostaneme. Ale ještě předtím mě zajímá jedna věc. Přece jen vy máte umění běžně doma, kam jistě také chodí lidé a mohou je vidět. Je to tak zásadně odlišná zkušenost? Pro ně, ale hlavně pro vás.

Přece jen žiji v nějaké bublině – chodí ke mně často umělci, kurátoři, prostě lidé, kteří umění tvoří. Řekla bych, že lidé si prohlížejí umění trochu jiným způsobem, když visí u někoho doma a když jsou na výstavu, kde díla dostávají jiný rozměr. Tady v galerii Magnus Art je pak specifické to, že se zde vystavují díla ze soukromých českých sbírek. Oproti běžným výstavám instalace tady nemají „koncept“, nemají ten velký „příběh“. Jsou to zkrátka díla, která jsme já nebo jiný sběratel během svého života nahromadili. Jasně že jsme s Valérií a Lenkou daly expozici určitou logiku, takže jednotlivé části výstavy nabízejí díla autorů, které něco spojuje. Vznikly tak jakési mikrosvěty.

Ale tak on to je příběh, je to váš příběh, ne?

Je to příběh. Ale kdybych se měla nutit do toho jej nějak převyprávět, byla by to pohádka, ve které žiji. Víte, já moc reálný život „nemusím“, proto si vytvářím tyto mikrosvěty a v nich se pohybuji. Ztrácím se v nich. Umění je ideálním prostředkem pro ztrácení se ve světech, v nichž je mi dobře. Zvlášť když se na reálný svět občas podíváte a vůbec se vám nelíbí, jak vypadá.

Vy jste v mnoha ohledech radikálně odlišná od jiných sběratelů umění. Tak mám několik otázek, které se toho týkají. Začal bych tím, že jste se na výstavě podílela jednak při jejím řešení, ale také tu jsou některá vaše díla. Jak jste je vybírala?

Ve své tvorbě zpracovávám určité symboly. Pro mě jsou symboly moc důležité, možná to je i tím, že pocházím z bývalé Jugoslávie, kde má symbolismus velký význam. A totéž platí pro mou sbírku. Až na pár abstraktních kousků to jsou veskrze všechno obrazy nesoucí nějaké symboly, a někdy to, co tam vidím já, vůbec nemusí souviset s tím, co tam autor původně zamýšlel. Vlastně jsem si až do této výstavy ani nevšimla, že se symboly velmi často opakují. Mě zkrátka dílo musí oslovit na nějaké hluboké emoční úrovni, rozum ve výběru umění často nehraje žádnou roli. Moje tvorba tady ale je zejména proto, že podle Valérie bude správné ukázat, že já sama tvořím. Tento smysl jsem si ale uvědomila až s odstupem času. Ostatně vystudovala jsem volné umění a i nad svou tvorbou osobně neuvažuji jako o špercích, ale jako o určité podobě současného umění.

Sběratelé jsou v řadě ohledů různí, a to i v tom, co je na umění vlastně láká. Někdo má rád myšlenky, které umění reprezentuje, další miluje řemeslo, jiný osobnost autora, vliv a význam. Vy jste opět odlišná v tom, že umělce znáte ještě lépe než jiní sběratelé, zároveň i umíte docenit řemeslo více než jiní. Co je tedy pro vás tím nejpodstatnějším?

Za klíčové považuji vyvolání nejniternějších emoce. To, že mě dílo dojme. Možná je to i nějaká propracovanost či promalovanost obrazu? Mne se niterně dotýkají například „kolečka“ od Karla Malicha, ale také plná plátna Josefa Bolfa nebo Jana Hýska. Jenomže pak tu máte „zmuchlaný papír“ od Adrieny Šimotové, který má prostě neskutečný výraz, a je vám řemeslo úplně jedno. Nicméně sama sebe považuji za řemeslníka a věřím, že je důležité řemeslo znát. Pak se od něj můžete odchýlit. To považuji za základy. Dneska už se to ale učí jinak.

Inspiruje vás umění ve vaší vlastní tvorbě?

Na sto procent. Ale není to tak, že bych se dívala na nějaký obraz a potom vytvořila šperk. Já ve své tvorbě zpracovávám to, co zpracovávám i ve svém životě. A postupně se mi začne vyjevovat určitý symbol, tvar, se kterým dále pracuji. Dohledávám si různé věci, přemýšlím, co chci vlastně člověku, který bude můj šperk nosit, předat. Až potom hledám výraz, který to má mít. A tam už vycházím jenom ze současného volného umění. Nesleduji, co tvoří jiní šperkaři či designéři, protože to mě neinspiruje. Mě fascinuje, že se někdo rozhodl na svém těle nosit něco, co vytvořím. Snubní prstýnky lidé nosí dokonce celý život nebo ty věci někdo i zdědí. To je fascinující. A také to na mě klade velkou míru zodpovědnosti.

Jak jste zmínila, sama jste vystudovala umění a s umělci se znáte. Řadu děl jste do sbírky získala prostřednictvím barteru, což mě nesmírně fascinuje. To musí být mimořádně intimní moment, když vy někoho oslovujete, abyste vyměnili díla, případně naopak.

To je rozhodně mimořádně intimní okamžik. Je to nejniternější způsob, jak získávat umění. Vždy překonávám ohromný strach z toho, že někoho oslovuji, abychom vyměnili díla. Nikdy nevíte, jak to ten druhý přijme. Nikdy nevíte, jestli zná vás a vaše dílo, jestli se mu vaše tvorba líbí. Je to stejné jako zvát někoho na první rande. Celé mi to ještě ztěžuje fakt, že já si všech lidí, které oslovuji, nesmírně vážím a je pro mě těžké je oslovit. A pak čekám na odpověď, to jsou příšerné momenty.

Když to dopadne, musíte doladit další věci, zejména hodnoty barteru. Většinou to jde hodnota za hodnotu, ale jsou chvíle, kdy jsou cenové rozdíly ohromné a záleží na tom, jestli oba chtějí, aby ten druhý měl jejich dílo. Pak to klidně může jít kus za kus. Umělci dost řeší, kdo jejich věci má, pro mě je také důležité, kdo vlastní mé originály šperků, takže ačkoli každý může ke mně přijít a koupit si šperk, to, pro koho tvořím originál, si vybírám. Dávám tím totiž někomu kus sebe. A když takto něco dostanu, mám k tomu ještě úplně jiný vztah než k věcem, které jsem si vybrala a koupila.

Ale jinak se jako sběratelka účastníte toho trhu?

Jasně. Hodně chodím na výstavy, chodím přímo do ateliérů, kde nakupuji. A u lidí, kteří již nežijí, tak nakupuji na aukcích. Nicméně proti jiným sběratelům jsou moje finanční možnosti asi dost jinde.

Když říkáte, že k vybarterovanému umění máte ještě hlubší vztah než ke koupenému, jak to máte s prodejem umění? Už jste něco ze sbírky prodala?

Ne. Asi kdyby se nějaký umělec, od něhož mám dílo, dopustil něčeho neodpustitelného, uvažovala bych o tom. Osobnost autora pro mě je důležitá. Ale všechny, koho mám, spojuje ohromná míra pokory, skromnosti a upřímnosti. Ostatně myslím si, že se to do velké míry odráží i v samotných dílech.

Kořeny máte na Balkáně. Jak vnímáte české umění? Je sdělné, nebo spíš méně, jak se mu často vytýká?

Já jsem se sem přestěhovala, když jsem byla úplné děcko a vyrůstala jsem tady. Přesto si nejsem úplně jistá, jestli jsem tady doma, ale stejnou otázku si pokládám, když jedu do Bělehradu. Umění sleduji celkově, jezdím na světové veletrhy, na Art Basel, do Berlína. Ale sbírám povětšinou právě české umění. I na vernisáži se mě na to někdo ptal, takže nad tím trochu přemýšlím. Možná je to i pohodlnost, že můžu zajít přímo do ateliérů. A co je podstatné: žádné z děl, která mám, jsem si nepořídila, aniž bych je viděla naživo. Párkrát se mi stalo, že mě na fotce něco zaujalo, ale pak naživo to nefungovalo. Nebyl tam ten hluboký dotyk. Ale jinak nad tím opravdu nepřemýšlím, není to žádný konceptuální záměr, že sbírám české umění.

Četl jsem, že vaším snem je mít sochu od Karla Malicha. Jaké další sběratelské sny nebo již konkrétní cíle máte?

Cíle nemám. Sny? Tak ty mám, ale myslím si, že se nikdy nenaplní, a i s tím jsem v pohodě. Hrozně miluji Louise Bourgeoisovou, kvůli Kiki Smithové jsem se rozhodla, že budu dělat sochu. Sochařství miluju a chtěla jsem být sochařkou. Takže vždy říkám, že moje sochy jsou malými sochami na tělo, čímž se trochu uklidňuji, že se tomu pořád věnuji, jenom v menším měřítku. Takže ať vám odpovím – sny jsou socha od Malicha, socha od Kiki Smithové a od Louise Bourgeoisové by mi stačila i nějaká malinká textilní věc, abych byla pokorná.