Dukáty Leopolda I. a válka na dvou frontách

V předchozím článku J&T Novin z listopadu minulého roku jsme se věnovali císaři Ferdinandovi III., jemuž připadla těžká úloha dobojovat poslední dvě fáze třicetileté války a podepsat v roce 1648 vestfálské mírové smlouvy. Stárnoucí císař poté ještě stihl nechat na říšském sněmu zvolit svého nejstaršího syna Ferdinanda IV. římským králem, a zajistit tak vládu Habsburků ve Svaté říši římské. Ferdinand IV. však zakrátko v mladém věku umírá na neštovice a tři roky po něm odchází i sám Ferdinand III. Jeho příběh jsme tedy opustili v období poválečné rekonstrukce, nástupu barokní kultury, ale i nové vlny expanze osmanské říše.

Po smrti svého otce (1657) a předčasně zemřelém bratrovi (1654) přichází na scénu Leopold I. jako panovník, který bude na rakouském a říšském trůnu formovat evropské záležitosti téměř padesát let. Stejně jako řada dalších panovníků své doby, i Leopold nám zanechal krásné barokní numismatické památky na svou vládu; jedna z nich, pětidukát z roku 1675, se dražila v dubnové aukci Macho & Chlapovič v Praze za finální cenu 260 000 EUR (viz obrázek 1). Tento kabinetní kus s nádhernou patinou a zrcadlovým leskem v plochách byl vyražen v bratislavské mincovně, jejímž mincmistrem byl tehdy Georgius Cetto. Patří mezi mince vysoké vzácnosti – násobky dukátů (pětidukáty, desetidukáty atp.) nebyly určeny k placení, nýbrž reprezentovaly prestiž a důležitost panovníka. Byly raženy v malých počtech a rozdávány při zvláštních příležitostech důležitým osobnostem domácím i zahraničním.

Kromě těchto honosných ražeb nechával Leopold I. razit i řadu jiných. Například při příležitosti jeho pražské korunovace v září roku 1656 byly raženy korunovační tolary, půltolary a zlaté a stříbrné žetony. Za jeho vlády došlo ke dvěma numismatickým zajímavostem. Zaprvé začaly být k ražbě mincí používány válcové razicí stroje, ve kterých se stříbrný plát protahoval mezi dvěma razidly ve tvaru válců; poté se jednotlivé mince z plátu vysekávaly průbojníkem. Válcová ražba byla finančně efektivnější, avšak kvalita mincí byla často nízká, kvůli válcování byly prohnuté a tato metoda byla poměrně brzy nahrazena lepšími. Zadruhé se v tomto období stříbro pro ražbu mincí poprvé začalo získávat dominantně z tzv. pagamentu, a nikoli důlní těžbou, jejíž efektivita kvůli vytěžení přístupnějších ložisek významně poklesla. Jako pagament označujeme již jednou zpracovaný drahý kov (v tomto případě stříbrné mince starších typů nebo zahraniční), ze kterého se po roztavení vyrazí nové mince.

Zmíněný pětidukát představuje kapitální numismatický artefakt, avšak za krásné historické mince není nutné vždy utratit statisíce eur – například i dukát Leopolda I. z roku 1685 z vídeňské mincovny, který byl na této aukci také vydražen, představuje při kladívkové ceně 4 600 EUR hodnotný a důstojný exemplář barokního mincovnictví (viz obrázek 2).

Numismatické památky jsou odrazem své doby a vždy nám vypráví zajímavý příběh svého panovníka a jeho země, často příběh velmi dramatický, plný vítězství, proher, dějinných zvratů a osobních tragédií. Jakou osobnost vidíme vyraženu na aversu našich dvou mincí? Kdo byl císař Leopold a jaká byla doba, kterou spoluvytvářel?

Leopold byl jako druhorozený syn Ferdinanda III. soustavně připravován na kariéru v nejvyšších patrech církve, dostalo se mu tedy excelentního vzdělání v teologii, právu a literatuře, ale i v přírodních vědách a jazycích. Obzvláště niterný vztah měl k hudbě a stejně jako jeho otec byl dovedným komponistou. Lze tedy říci, že na tehdejšího monarchu byl mimořádně vzdělaný a kultivovaný, což mělo prokazatelný dopad na jeho vladařskou kariéru. Vzhledem k tomu, že byl celá léta vzděláván a formován jezuity, podržel si k nim velmi blízký vztah a o zcela určujícím vlivu církve jako celku nelze vůbec pochybovat – Leopold byl zosobněním Pietas Austriaca, rakouské zbožnosti, která jej vedla k nekompromisním pozicím vůči čemukoli nekatolickému. Lze ovšem poukázat i na to, že jeho dlouhá nábožensko-intelektuální formace z něj vytvořila panovníka v pozitivním slova smyslu neagresivního a hluboce konzervativního.

Leopoldovo následnictví v habsburském impériu bylo v zásadě samozřejmé, ovšem na úrovni Svaté říše římské nikoli. Jeho původní představa, že císařská koruna plynule přejde z otce a bratra na něj, narazila na plán francouzského kardinála Mazarina dosadit na trůn kurfiřta Ferdinanda Mariu z Wittelsbachu, panovníka Bavorska. Pouze po vynaložení velkého diplomatického úsilí a příslibu zdržet se pomoci Španělsku (se kterým byla Francie tehdy v konfliktu) se Leopold dostal ve Frankfurtu na císařský trůn. Francie se však opět stala pro Rakousko trpkým rivalem, o to horším, že francouzský král Ludvík XIV. na mezinárodní scéně Leopolda svojí dominantní povahou zcela zastiňoval. Bezmála půl století Leopoldovy domácí a říšské vlády se stalo obdobím převratných událostí evropských dějin, z nichž některé si zde připomeneme.

Počáteční situace a konflikty

Jaká tedy byla situace v habsburské říši po smrti Ferdinanda III.? Do jaké reality se na počátku své vlády probouzel Leopold I.? Základní linie vlády nového panovníka představovaly plošná rekatolizace a poválečná obnova. Podpis vestfálského míru formálně ukončil jeden z nejhorších konfliktů evropských dějin a znamenal mnoho pro další formování Evropy, ale každodenní žitá realita byla katastrofální. Válečné operace utichly, avšak epidemie a hladomor pokračovaly dále. Obyvatelstvo bylo vyhladovělé a oslabené, takže tyfus, mor a další choroby kosily mnohem více životů než za běžných okolností. Přirozené snahy obyvatel a koordinované úsilí státu znovu vybudovat zruinovanou zemi byly zásadně podkopávány nedostatkem lidí – boje, vyvražďování civilistů, epidemie, hladomor, jakož i rekatolizační vystěhovalectví a popravy zasadily populaci ránu takových rozměrů, že obnova početního stavu trvala více než století. Tempo poválečné rekonstrukce bylo tedy velmi pomalé a to mělo vliv i na politické a vojenské postavení říše. Ferdinand III. ještě stihl zahájit posilování centrální panovnické moci a nekompromisní plošnou rekatolizaci (kromě Slezska, jehož odlišná konfesijní struktura byla mírovými smlouvami vymíněna); oba projekty se samozřejmě setkávaly s více či méně silným odporem a například v Uhrách způsobilo posilování moci Vídně výrazný odpor. Také ještě za Ferdinanda III. se začíná opět zvýrazňovat osmanská expanze, která, jak si ukážeme dále, za Leopolda dostala habsburskou říši na pokraj existenční propasti.

Vyprávění o Leopoldovi I. nás tedy zavádí do procesu poválečné obnovy, hospodářské konsolidace a protireformace. Na tomto podhoubí se však odehrávají dva klíčové konflikty – s Osmany a s Francií. Oba problémy měly kořeny v pozdním středověku a v habsburské expanzivní politice. Turecko-tatarské hordy pronikly na rakouské území již v pozdním středověku, skutečným problémem se však střet s dlouhodobě silnějším protivníkem stal až v roce 1526, kdy vymřela jagellonská dynastie v Uhrách a Habsburkové uplatnili dědičný nárok na království svatoštěpánské koruny. Poté, co byli v roce 1527 zvoleni dva králové – na jedné straně Habsburk Ferdinand I. a na straně druhé Jan Zápolský –, se nakonec do tohoto sporu vmísili i samotní Osmané. Propukl tak konflikt, který přetrvával téměř dvě staletí a vyznačoval se neustálými pohraničními šarvátkami, které byly pouze občas přerušeny válkou v pravém slova smyslu.

Zajímavé je, že konflikt s Tureckem byl ve své době hodnocen zcela rozdílně od střetů s jinými evropskými mocnostmi. Klérus všech denominací Osmany označoval jako trest Boží, přičemž tuto interpretaci bylo možno účinně použít při prosazování sociální kázně obyvatelstva; v tomto pojetí mělo být turecké nebezpečí odvráceno mimo jiné tím, že lidé budou zbožnější, mravnější, poddajnější vůči státu a ochotni tolerovat vysoké zdanění. Podobné myšlenkové vzory se přirozeně nedaly použít proti druhému úhlavnímu nepříteli Rakouska, francouzskému králi; žádný teolog nebo pisatel letáků by nepřišel na myšlenku vidět v Ludvíkovi XIV. boží trest za hříchy křesťanstva, jak se to říkalo o tureckém sultánovi. Lze tedy s určitou mírou nadsázky poznamenat, že v rámci rané propagandy Osmané nepřímo přispívali k vnitřní soudržnosti rakouské říše.

Stejně jako střety s Osmany mají u Habsburků dlouhou tradici i konflikty s Francií. Poté, co získali Burgundsko, a zvláště když jim dědičně připadlo Španělsko, ovládalo evropskou politiku napětí mezi královským rodem Valois (později Bourbony) a Habsburky. Především na konci 17. století, když Francie pod vládou Ludvíka XIV. usilovala o hegemonii v Evropě, došlo k řadě střetů, které probíhaly paralelně s boji proti Osmanům na východě. Reálné válečné operace zpravidla neprobíhaly na těchto dvou frontách zároveň, i tak však představovaly pro habsburské země zruinované třicetiletou válkou obrovskou zátěž. Ta se prakticky projevovala neustálou potřebou peněz na válečné výdaje, které bylo v agrární předindustriální ekonomice možné získat pouze neustále vyšším zdaněním již velmi zbídačeného obyvatelstva. Tento postup však zároveň znemožňoval rychlejší hospodářskou obnovu a brzdil rozvoj technologií a nových výrobních metod, obzvláště ve srovnání např. s Nizozemskem nebo Británií.

Obrázek 1: Leopold I., pětidukát z roku 1675, mincovna Bratislava, mincmistr Georgius Cetto, hmotnost 17,45g, průměr 34mm. Vydražen ve 30. aukci Macho & Chlapovič za 260 000 EUR.

Obrázek 2: Leopold I., dukát z roku 1685, mincovna Vídeň, mincmistr Matthias Mittermayer, hmotnost 3,40 g, průměr 23 mm. Vydražen ve 30. aukci Macho & Chlapovič za 4 600 EUR.

Turecké války

Jak tedy konflikt s Tureckem v období vlády Leopolda I. probíhal? Ze střetů kolem následnictví sedmihradského knížete Jiřího II. Rákocziho se zrodila první Leopoldova turecká válka. Základním předpokladem pro pochopení politiky v době Leopoldově je krize osmanského státu a pokus o odvrácení tohoto úpadku takzvanou „köprülüovskou reformou“. Několik po sobě vládnoucích velkovezírů z rodiny Köprülü se snažilo zvětšit údernou sílu osmanské říše. To vše podmínilo dynamický agresivní obrat osmanské balkánské politiky, který se projevil letech 1663–1664 a 1683 a který vyústil v protiútok ze strany císaře v Uhrách. Ve sporu o následnictví v Sedmihradsku podporovali Turci Mihályho Apáfyho, císařští jeho protihráče Jánose Keményho. Konflikt se vystupňoval a roku 1663 začala (poprvé od roku 1606) válka mezi císařem a sultánem. Osmané, kteří vycítili příležitost k územním ziskům, zahájili pod vedením Ahmada Köprülü ofenzivu, která však byla po dvouletých bojích odražena císařským generálem Raimundem Montecuccolim ve finální bitvě u západouherského Szentgotthárdu v srpnu 1664. I přes své vítězství podepsal Leopold se sultánem tzv. vašvárský mír. Císař chtěl urychleně ukončit konflikt na východě, aby měl volné ruce ve sporu s Francií. Uherští šlechtici, kteří s touto politikou nesouhlasili, odpověděli povstáním, které bylo tvrdě potlačeno.

Několik let poté zaútočili Osmané pod vedením velkovezíra Kara Mustafy na císaře znovu. V osudovém roce 1683 pronikla osmanská vojska až k Vídni a podruhé v dějinách město oblehla (první turecké obležení Vídně se odehrálo v roce 1529 za vlády Ferdinanda I. a Sulajmana I. Nádherného). Tento zásadní střet určovala řada faktorů, mezi nimiž klíčová byla nezměrná ambice velkovezíra Kara Mustafy, který chtěl dokončit to, co se Turkům v roce 1529 nepodařilo. Vídeň byla nejen hlavním městem habsburského impéria, nýbrž i Svaté říše římské a měla pro Osmany velký symbolický význam. Na druhé straně je třeba zmínit diplomatickou činnost papeže Inocence XI., jenž uzavřel smlouvu s polským králem Janem III. Sobieským a získal zdroje financování, což nakonec mělo určující vliv na rakouské vítězství.

V březnu 1683 tedy vyrazilo osmanské vojsko o počtu zhruba 200 000 bojovníků na západ, ale teprve v září dosáhlo nouzově zbudovaných hradeb Vídně. Z města uprchlo několik desítek tisíc obyvatel, mezi nimi i císař Leopold se svým dvorem. Nejednalo se zrovna o projev zbabělosti – císař nechtěl případně padnout jako cenné rukojmí do rukou Osmanů, kteří by jej právem považovali za kapitální symbolický úlovek a podlomili tak morálku císařských vojsk. Obrana Vídně zůstala na starosti veliteli města hraběti Starhembergovi, který měl k dispozici pouhých 11 500 mužů. Situace Vídně se pochopitelně brzy začala zhoršovat a k dobytí města scházelo málo. Mezitím se však karta obrátila: Karel V. Lotrinský shromáždil vojsko posílené Poláky, jejichž král Jan III. Sobieski převzal vrchní velení. Tyto kombinované síly zaútočily na osmanská vojska překvapivě nikoliv z jihu, nýbrž ze zalesněných svahů Kahlenbergu. Bitva byla rozhodnuta ve prospěch aliančních armád a Osmané uprchli. Bitva na Kahlenbergu zamezila další osmanské expanzi na západ a zahájila dlouhou protiofenzivu, v níž byly postupně dobývány Uhry. Vzhledem k vnímání konfliktu náboženskými brýlemi byla roku 1684 na popud papeže Inocence XI. uzavřena tzv. Svatá liga, v rámci níž se do protiturecké ofenzivy připojily Papežský stát a Benátky.

Alianční armáda postupovala na východ; velkým úspěchem bylo v roce 1686 dobytí pevnosti Budín (dnes části hlavního města Budapešti). Dynamika ofenzivy pak poněkud ochabla a válka vstoupila do rozhodující fáze teprve, když se stal vrchním velitelem císařských vojsk v Uhrách princ Evžen Savojský. Po klíčovém vítězství prince Evžena v bitvě u Zenty byla zahájena mírová jednání, která nakonec vedla v lednu roku 1699 k uzavření karlovického míru. Výsledkem dlouhé války bylo, že Uhry a Sedmihradsko, které si od roku 1526 nárokovali v celém rozsahu Habsburkové, nyní skutečně dynastii připadly; získala navíc i Chorvatsko a Slavonii. Tímto krokem byl položen základ velmocenské pozice podunajské monarchie.

Boj proti Francii

Na rozdíl od rozhodného a soustředěného boje proti turecké rozpínavosti se boj s Francií stal obětí Leopoldova váhavého charakteru. Postup vůči expanzivnímu králi Ludvíku XIV. se v počátečních letech Leopoldova panování vyznačoval smířlivostí, plynoucí z nerozhodnosti a vlastně i z nemožnosti otevřít válku na dvou frontách současně. Turecké nebezpečí bylo vážnější a bezprostředně ohrožovalo sídelní město. Proto se podunajská monarchie nepřidala během francouzských nájezdů na Španělské Nizozemí k trojspolku Holandska, Anglie a Švédska. Teprve první vítězství nad Turky a přímé napadení Spojených nizozemských provincií Francií donutilo Leopolda, aby společně se spojenci (Braniborsko, Anglie, Dánsko a Španělsko) zahájil s Francií skutečnou válku. Generalissimus císařských vojsk hrabě Raimondo Montecuccoli, již zmiňovaný vítěz nad Turky u Szentgotthárdu, vyhnal Francouze z pravého břehu Rýna. Neshody mezi spojenci však pomohly Francii k diplomatickému vítězství a tzv. nimwegenský mír z roku 1679 zajistil Ludvíkovi XIV. důležité územní zisky.

Povzbuzen tímto úspěchem zahájil francouzský král vzápětí politiku reunií, tedy obsazování a anektování říšských území pod záminkou sporných právních nároků. V roce 1688 vypukla ze strany Francie bezohledně dobyvačná válka vůči Rýnské Falci, která trvala až do roku 1697 a při níž byl například nenávratně poničen známý zámek v Heidelbergu. Rakousko bylo tehdy vojensky vázáno na východní turecké frontě a usilovalo o rychlé ukončení války; pokud se rakouské protiofenzivy vůbec konaly, byly vedeny Evženem Savojským a nebyly tentokrát příliš úspěšné. Mírová smlouva z Rijswijku zajistila předání některých území zpět říši, ale jejím hlavním přínosem bylo odvrácení nebezpečí dalších francouzských pustošivých vpádů. Ve výsledku v Evropě nastal rovnovážný stav sil, který měl být potvrzen i po následující vážné vojenské krizi, nazývané válkou o španělské dědictví. Habsburkové a Bourboni měli svést další souboj o Španělsko a o převahu na kontinentě. Tomuto komplexnímu konfliktu se v našem článku vyhneme, neboť na jeho začátku Leopold umírá a hlavními habsburskými protagonisty byli až Leopoldovi synové Josef I. a Karel VI.; zmiňme jen skutečnost, že na konci této války byla habsburská monarchie posílena jako respektovaná evropská velmoc a dosáhla svého největšího územního rozsahu.

Mecenášství a intelektuální zájmy

Vzdělání, religiozita a sofistikovanost, které si Leopold v mládí osvojil, jej provázely po celý život a ovlivňovaly jeho bezprostřední okolí i dění ve státě. Především proběhla vítězná protireformace, která byla sice provedena v jednotlivých korunních zemích s různou důsledností, nicméně nastolila v habsburské říši téměř naprostou katolickou monokulturu. Jezuité a piaristé jednoznačně ovládli vzdělávací systém a plně se rozvíjela barokní zbožnost zosobněná mariánským kultem a uctíváním svatých.

Ač byla Francie úhlavním nepřítelem (nejen) habsburské říše, byla zároveň v mnoha ohledech i vzorem. Francouzská absolutistická forma vlády a merkantilismus byly napodobovány stejně jako životní styl Ludvíka XIV. a jeho způsob panovnické reprezentace zahrnující vše od slavností až po architekturu a umění. Například původní plán Johanna Bernharda Fischera z Erlachu na stavbu zámku Schönbrunn byl pokusem překonat velkolepost Versailles. Schönbrunn měl stát na vyvýšenině, kde je dnes gloriet, a celý park před ním měl být velkolepou a působivou přístupovou cestou k vlastnímu zámku. Tento projekt hodný panovníka velmoci nicméně v typicky rakouském stylu troskotá zcela triviálně na nedostatku peněz a dnešní Schönbrunn je nákladově kompromisním řešením pozdějších panovníků.

Leopolda I. (a jeho syny Josefa I. a Karla VI.) jako sběratele umění sice nelze srovnávat s jinými Habsburky, ale zájem o umění a sbírky měli. Leopoldovi I. vděčíme například za to, že se do Vídně dostal kabinet s uměleckými předměty jeho strýce Leopolda Viléma, místodržícího v Nizozemí; ten tvoří podstatný základ dnešního vídeňského Kunsthistorického muzea. Vídeň získala i umělecké poklady z Innsbrucku, když poté, co vymřela tyrolská linie, mohlo být k monarchii připojeno i Tyrolsko. Do doby Leopolda I. se také datuje počátek vědeckého uspořádání této velkolepé sbírky, které sloužilo jako vzor pro budování dalších. Leopold založil i vlastní dvorní knihovnu, velkou sbírku starožitností a mincí a zřídil nové univerzity v Innsbrucku, Olomouci a ve Vratislavi.

Nejvýraznější roli mezi všemi druhy umění hrála na habsburském dvoře vždy hudba a divadlo. Na jedné straně to souvisí s neustálým nedostatkem peněz, kterých se dynastii nedostávalo vinou neutuchajících válek, kterážto skutečnost nedovolovala budovat nákladné velkostavby dle francouzského vzoru. Na druhé straně však také s velkou zálibou některých císařů v hudbě. Téměř všichni císaři počínaje Ferdinandem III. až do 18. století byli aktivními hudebníky a skladateli. I Leopold sám komponoval, napsal přes dvě stě duchovních i světských skladeb, z nichž řada je i dnes hodnocena jako umělecky velmi hodnotná. Hudba byla součástí prezentace panovníka a byla vnímána jako apoteóza panovnické moci. Náklady a pozornost, které byly hudebním představením u Leopoldova dvora věnovány, byly na svoji dobu a hospodářskou situaci mimořádné.

Leopoldova osobnost

Odhlédneme-li od nákladných hudebních extravagancí, vidíme Leopolda jako dosti skromného panovníka, obzvláště na poměry tehdejší barokní Evropy. Zároveň byl Leopold monarchou, který si byl naprosto vědom svých povinností, měl pochopení pro prosté lidi a dovedl se (netypicky na svoji dobu) přenést i přes stavovské předsudky – ustanovil například měšťana dr. Johanna Paula Hochera rakouským dvorním kancléřem. Je možné, že si ze své výchovy budoucího klerika zachoval jistý sklon k asketismu. Vedl soukromý život řádný a mravný, neměl žádné pletky se ženami, jak to bylo v jeho době na panovnických dvorech běžné; stačí připomenout vliv milenek na francouzském královském dvoře, kde se považovalo téměř za ostudu žádnou nemít.

Manželství

Byl celkem třikrát ženat a nutno poznamenat, že ne zcela radostně. Nešlo ani tak o vztahy, které měl se všemi manželkami velmi dobré, jako spíše o tragická předčasná úmrtí dvou z nich, která dle dobových záznamů velmi špatně nesl. První manželkou byla dcera španělského krále Filipa IV. infantka Markéta Terezie, která je centrální postavou slavného obrazu Las Meninas od Diega Velázqueze. Španělská infantka umírá již ve 21 letech po šesti letech manželství a šesti těhotenstvích na vyčerpání a komplikace v těhotenství sedmém. Druhou manželkou se zakrátko stává Klaudie Felicitas Tyrolská, Leopoldova vzdálená příbuzná. Oba manželé sdíleli vášeň pro hudbu a intenzivní katolicismus (Klaudie jako terciářka řádu dominikánů). Klaudie Felicitas však umírá jako dvaadvacetiletá po třech letech manželství na tuberkulózu. Zdrcený Leopold se uchyluje do ústraní kláštera, nicméně zájmy zachování dynastie jej přinutí se brzy oženit znovu. Stále totiž nemá mužského dědice a jeho třetí manželkou se stává Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská, která Leopolda o 15 let přežije. I v tomto případě našel Leopold skutečnou partnerku, která byla stejně jako on velmi muzikální a religiózní, a to dokonce do té míry, že před svatbou a následně po svém ovdovění žila asketickým klášterním životem. Na rozdíl od předchozích manželek však na vídeňském dvoře aktivně ovlivňovala politiku a diplomacii a především dala habsburské dynastii dva mužské dědice, kteří po Leopoldovi usedli na trůn – budoucího Josefa I. a posléze Karla VI.

Leopold umírá po téměř padesáti letech politicky i osobně dramatické vlády 5. května roku 1705. Smrt jej zastihne na počátku války o španělské dědictví, nicméně jeho poslední pohled na podunajskou monarchii by mu jiní vládci mohli závidět – Leopold opouští svoji říši ve výrazně lepším stavu, než v jakém ji převzal, mocensky konsolidovanou, územně rozšířenou a politicky uznávanou. Leopoldova osobnost jako císaře, ale i českého krále se bohužel nezdá být v českém historickém vnímání náležitě doceněna a v bohemocentrickém vidění světa spíše představuje jen jedno ze jmen v černobílé galerii aktérů „pobělohorského temna“. Leopold byl přitom opatrným a realistickým panovníkem, jemuž připadla nezáviděníhodná role vést habsburskou monarchii ve dvou výše popsaných konfliktech celoevropského významu. Způsob, kterým tuto historickou roli vykonal, svědčí o značných osobních kvalitách (a velké míře štěstí), neboť ze všech těchto konfliktů vyšla monarchie posílena a Leopold je v historickém konsensu považován za architekta velmocenské pozice Rakouska.

Numismatický trh urazil od doby prvních renesančních sběratelů dlouhou cestu a stále se stabilně vyvíjí bez zásadních zvratů a propadů. Jak nadále ukazují výsledky aktuálních aukcí, historické mince související s českými zeměmi jsou stále zajímavějším sběratelským a investičním oborem a díky svému zhodnocení mají své pevné místo mezi alternativními investicemi. Vhodně zvolená historická mince představuje nejen krásný předmět historické a kulturní hodnoty, ale také snadno přenosný investiční instrument s odpovídajícím výnosem a likviditou. V případě mincí z českých zemí se pak majitel může navíc těšit z vlastnictví vzácného kousku naší historie a kulturního dědictví.