Je mu teprve jedenáct, tedy je ve věku, kdy si děti spíš malují, než že by chodily na výstavy. Natož aby vlastnily sbírku umění. Johan Bejšovec je však synem jednoho z nejuznávanějších českých sběratelů umění. A tak v jeho pokoji jsou originály od Zdeňka Buriana, Jiřího Šalamouna nebo Krištofa Kintery.
„Vlastně sám vůbec nemaluju ani nekreslím. Nemyslím si, že bych to uměl, tak se o to ani nepokouším. Raději se koukám na to, co namalovali jiní. Ti, kteří umějí malovat mnohem líp než já,“ říká pravděpodobně nejmladší český sběratel umění.
Od malička žiješ obklopený uměním. Jaké to vlastně je?
Tím, že žiju mezi uměním opravdu od malička, je pro mě všední součástí života. Vůbec mi nevadí, naopak se mi líbí. A vždycky když přijdu na návštěvu k některému z kamarádů, všimnu si, že tam umění chybí. Je to tam prostě jiné.
Pamatuješ si, kdy se u tebe ten zájem o umění objevil?
Táta mi dával do pokoje umění opravdu od narození. Ale zájem se objevil ve chvíli, kdy jsem to začal chápat. Bylo mi tak šest a začal jsem chápat, proč mi táta věší obrazy na zeď.
Co máš na umění nejraději?
Asi to neumím úplně říct, protože se mi na umění líbí všechno.
Takže nejsou to spíš obrazy, nebo naopak sochy…
Spíš preferuju obrazy. Ale jsou sochy, které jsou podle mě fakt skvělé.
Část tvé sbírky, kterou ti otec buduje již několik let, je nyní k vidění na výstavě Bejšovec & syn v galerii Magnus Art. Jak jsi vnímal to, že ti táta začal budovat sbírku?
To jsem moc nevnímal, protože mi byly dva roky. Ale když jsem to vnímat začal, byl jsem rád, že to udělal, protože to oživuje můj pokoj. Za tu dobu jsem si ke sbírce vybudoval dost silný vztah, takže si ji chci nechat co nejdéle.
Které z děl ze své sbírky máš nejraději?
Hodně mám rád Portrét otce od Siegfrieda Herze. Ani neumím říct, proč, ale ta olejomalba se mi moc líbí. Zaujala mě už na výstavě, kde jsem ji poprvé viděl.
Nová díla do sbírky si tedy vybíráš sám, nebo ti je stále vybírá táta?
Některá sám, některá táta. Většinu ale vybral táta, ale vždy nějak s ohledem na to, co mě zrovna zajímalo. Třeba když mi byly dva, zaujaly mě na Rujáně vláčky, tak mi koupil obraz Dvě lokomotivy od Jaroslava Ronka (Jaroslav Ronek byl český malíř lokomotiv, nádraží, průmyslových objektů, ilustroval časopis Moře a plavba – pozn. red.). A když si vybírám sám, tak to je většinou na nějaké výstavě, kam s tátou chodím. Mám radost, když se mi tam něco líbí a tátovi se povede to pro mě koupit.
Co sis v poslední době takto vybral?
Třeba ten zmíněný Portrét otce od Siegfrieda Herze. Pak také Kosmobůžka od Františka Skály.
Jsi sice hodně mladý, ale uměl bys už teď říct, co tě na sběratelství baví?
Je to takový nezvyklý koníček. Zvlášť pro někoho v mém věku. Upřímně neznám nikoho ze svých vrstevníků, kdo by sbíral obrazy.
Jak to vnímají tví kamarádi a spolužáci?
Moc to nechápou, ale už si na to docela zvykli. Dříve, když ke mně přišli do pokoje, byli překvapeni, ale už je to v pohodě.
Zval jsi někoho na vernisáž sem do galerie?
Pozval jsem dva, a když se tu procházeli, hned se ptali, jestli tu je nějaký Picasso. Na chvíli je to opravdu zajímalo. Ale pak jsme se šli bavit i o jiných věcech. Ale jsem rád, že dorazili. Možná pro ně budu v budoucnu inspirací.
Máš už nějaké sběratelské sny? Třeba toho Picassa?
Ještě nemám, nepotřebuju žádné takto známé tvůrce. Mně zatím stačí, když se mi ten obraz líbí.
Vzhledem k tomu, že jsou obrazy ze tvé sbírky nyní v galerii, jak se ti žije v prázdném pokoji? Chybějí ti obrazy?
Chybějí, ale už jsem si za tu dobu trochu zvykl, přece jen už je to pár měsíců. Pokoj je ale opravdu takový prázdnější.
A ty sám se umění nějak věnuješ, třeba malování?
Mám hodně všemožných barev, pastelek, věcí na malování, ale vlastně vůbec sám nemaluju ani nekreslím. Nemyslím si, že bych to uměl, tak se o to ani nepokouším. Raději se koukám na to, co namalovali jiní. Ti, co umějí malovat mnohem líp než já.