Klára Chábová: Mladí lidé z dětských domovů potřebují zažít bezpečný vztah

K práci s ohroženými dětmi jste se dostala vlastně náhodou přes původní novinářskou profesi. Proč jste se začala zaměřovat hlavně na mladé dospělé, kteří odcházejí z ústavní péče?

Ovlivnila mě hodně jedna věta, kterou jsem zaslechla od asi dvanáctiletého kluka v jednom dětském domově. Říkal, že dokud jsou děti malé, všichni kolem nich skáčou, ale když pak vyrostou, nikoho nezajímají. Puberťák už není roztomilý, má nálady, žije si ve svém světě, všichni ho spíš trochu štvou, má svůj názor, už to není to hebké, malé, mazlivé stvoření.

Setkání s dětmi v zařízeních ve mně zanechávala a dodnes zanechávají hluboké stopy, je tam smutek, bezmoc, strach o jejich vnitřní svět a bezpečí. U těch velkých jsme vždy museli více bojovat o pozornost, museli cítit, že jsme tam pro ně, že se za nimi třeba vrátíme, že rozumíme jejich pohledu na svět. Navíc jim postupně dochází se začínajícím dospíváním, v jakém jsou srabu, co se jim stalo, že už se domů nevrátí nebo že to je doma fakt špatný nebo že jenom prostě nemají dětství jako kamarádi ve škole, na kroužku, na sportu.

Začali jsme s dospívajícími více mluvit, zaměřovali jsme se na jejich potřeby a trápení a u toho pak chováte a mazlíte ty malinké.  A zjistili jsme, jak se bojí začít pak znovu venku, bez podpory rodiny, bez klidných a bezpečných vztahů, bez znalosti vlastní identity a hlavně s velkým vnitřním zraněním, které pak exploduje později, když opustí brány zařízení.

Problematice se věnujete téměř 20 let, jak se za tu dobu proměnil přístup a podpora těchto mladých lidí ze strany státu?

Musím hodně přemýšlet, abych nebyla nespravedlivá. Jsou tam malé vlaštovky, ale není to nic výrazného. Říkám, že příprava na dospělý život a samostatnost začíná ve chvíli, kdy je dítě odebráno od mámy a od táty a nepodaří se ho vrátit zpět domů z různých důvodů. Pořád mi chybí to, že vnímáme a chápeme, čím si ty děti musejí procházet. Neumíme často uznat, že je to bolí, že jsou zklamané, naštvané nebo nešťastné a nesnažíme se je pochopit a podpořit. Když se nám nepodaří zaléčit jim, alespoň částečně, jejich duši, pak je jejich osamostatnění velmi komplikované a ta velká zranění si nesou s sebou.

Řada z nich obstojí, zvládnou to, najdou si práci, bydlení, vystudují další školy, ale to, co cítí a jak se cítí, je věc druhá a za mě zásadní. Již v dospělém věku hledají odpovědi na otázky, které jim rodiče, systém a lidé v něm neuměli dát. 

Jedna konkrétní pomoc ale nedávno ze strany státu přišla. Od roku 2022 mohou mladí lidé opouštějící pobytová zařízení čerpat za daných podmínek zaopatřovací příspěvky, jednorázové nebo pravidelné. Když o tom vědí, pak jim tyto peníze mohou výrazně pomoci do startu. To pro mě byl signál, že se tato cílová skupina začíná dostávat do povědomí i na úrovni veřejných institucí či zákonodárců…

Co je podle vás pro mladé lidi, kteří opustí ústavní výchovu prakticky ze dne na den, to nejtěžší?

Velké zklamání, vztek, samota, ztráta vlastní identity, nesou si i pocit viny, mají často málo informací, chybí jim odpovědi na otázky. Řada z nich má již v dospělém věku aha efekty, pláčou, hledají různé terapie, mají problémy se vztahy, nevěří si a někdy to provází různé typy závislostí. Zaznamenávám u nich třeba velké propady v období Vánoc nebo když mají narozeniny. Někteří z nich je vůbec neslaví, jiní je nesnáší nebo přijímají gratulace s rozpaky. Často také odcházejí s nedořešenou sexuální identitou nebo neznají své kořeny a příběh v případě romských dětí, tureckých, vietnamských a jiných. Často si i po osamostatnění udělají dluhy, což negativně ovlivní jejich budoucnost. Půjčují si peníze pro sebe, pro rodiče, pak jsou v exekucích, nemají účty, nárok na hypotéku a částka se zvětšuje. To je pro ně hodně skličující.

Jak jim může organizace vašeho typu pomoci?

Podporu spatřuji v tom, že nabídneme dítěti, už když je v pobytovém zařízení, bezpečný vztah, který je pro něj zásadní. Může to být někdo z jeho rodiny, blízkého okolí, mentor nebo patron. V nadačním fondu se zaměřujeme na síťování, vzdělávání lidí, kteří s těmito dětmi pracují, a podporujeme transformaci zařízení. V organizaci Mimo domov, kterou jsem zakládala a je to mé první dítě, jsme u těch dětí blíž. Jezdíme za nimi, mluvíme s nimi, zjišťujeme, jaké mají potřeby, co je trápí, co by potřebovaly. Jezdí s námi mladí lidé, kteří prošli ústavní výchovou, předávají své zkušenosti a popisují, jak to chodí tam venku. Tato setkání jsou velmi silná.

Někdy bývá těžké vysvětlit, že bydlení na zámku, kde stále mnoho dětských domovů sídlí, s krásnou zahradou a vybavením od sponzorů, není ten nejlepší způsob péče. Co v těchto velkých zařízeních chybí a vždy chybět bude?

Máma a táta, individuální přístup. Aktivní vytváření prostoru pro soukromí. A i když se mohou vychovatelé a vychovatelky snažit, nikdy nemohou dítěti dát tu blízkost a pozornost, jakou každý den, každou minutu, potřebuje.

V poslední době se čím dál víc skloňuje termín transformace ústavní péče. Co si pod tím vlastně představit?

Abychom mohli transformovat zařízení, musíme pracovat na změně myšlení. Když mi zákonodárce nebo vysoký ministerský úředník řeknou, že je těm dětem v zařízeních dobře, protože mají dostupné vzdělání, jídlo a teplou postel, je něco špatně. Až pochopíme potřeby dětí, které byly odebrány od mámy a táty, až uznáme jejich právo na informace, na vlastní názor a na participaci, pak můžeme nastavit funkční síť zařízení, která nabízejí různé formy podpory a služeb. Důležitá je také multioborová spolupráce, bez které se nehneme z místa.

A když se pak podívám do transformovaného zařízení, děti tu mají své klíče, soukromí, podporu, právo na individuální přístup, vědí, že jsou viděné a před vstupem do jejich pokoje se klepe. A vychovatelé vědí, že nejsou na všechno sami, mají prostor pro vzdělávání, sdílení a mohou si sáhnout pro služby, které doplní jejich práci s dětmi.

Také se mi líbí, že děti mohou získat větší anonymitu a soukromí tím, že už nebudou žít v budově s nápisem Dětský domov, ale třeba v bytové zástavbě. Se stigmatizací se potýkají celý život a toto může být úlevné. Jsou to děti, proč dodávat, že z dětského domova.

V rámci stěhování dětí z velkých ústavů do bytů v komunitě jsme se v některých krajích setkali s negativní reakcí sousedů. Stále totiž panují mýty o tom, kdo jsou děti z dětských domovů. Setkáváte se s předsudky vůči dětem z ústavní péče i vy?

Ano. Hodně lidí si myslí, že děti jsou v zařízeních proto, že zlobily a rodiče je nezvládali nebo jsou to sirotci. Postupně se to mění, chce to trpělivost. Nesmírně si vážím mladých lidí, kteří prošli ústavní výchovou a vystupují veřejně, aby hovořili o svých zkušenostech. I tito lidé, kteří zažili velké životní zklamání, významně přispívají k tomu, že laická i odborná veřejnost může nahlédnout do jejich světa a zjistit, co jsou vlastně zač.

Myslím, že i tady může docházet ke změně myšlení třeba v tom, že lidé budou právě bydlet vedle rodinek a zjistí, že to funguje dobře, že ty děti jsou skvělé, umějí pozdravit a nikomu nic nedělají. Myslím, že je důležité odbourávat tyto fámy a předsudky, že je potřeba prostě mluvit, diskutovat, ukazovat příběhy dobré praxe a hlavně to nevzdávat. Když jeden soused nechce, zkusíme druhého souseda, který pak všem v obchodě nebo v hospodě řekne, že to funguje.

Může právě i toto změnit transformace?

Může, když se k ní postavíme čelem, plošně a správně. Nesouhlasím s tím, že je třeba transformace dnes dobrovolná a kraje, které zřizují dětské domovy, se mohou rozhodnout, zda do toho půjdou, nebo ne. V zařízeních máme tisíce dětí, které každý den potřebují podporu a být viděné, a v těchto počtech, které tam jsou, to není možné.

Souběžně s transformací je důležité, abychom také mluvili o prevenci v rodinách, které jsou sociálně nestabilní a hrozí jim odebrání dítěte. Když dokážeme pomoci těmto rodinám, bude méně odebraných dětí a pak jsme schopni v těch stávajících zařízeních nastavit takové podmínky, aby těm dětem, které tam musí být, byla věnována větší péče a pozornost. Vše souvisí a je potřeba o těch věcech diskutovat v souvislostech.

Před nedávnem vaše organizace spoluzaložila Platformu do dospělosti, k čemu slouží?

Z platformy mám radost a jsem nesmírně vděčná kolegyním Andree Šafařík a Petře Hamerské z Mimo domov a Andree Blahovcové z Letního domu, že se do toho projektu tak ponořily a společně to můžeme posouvat dál. Sdružujeme dnes 35 neziskových organizací, které pracují s dětmi v pobytových zařízeních, ale i s dětmi z pěstounských rodin a nabízejí jim podporu a služby včetně doprovázení do samostatného života.

Pod platformou je také participační skupina mladých lidí, kteří prošli ústavní výchovou. Opíráme se o jejich zkušenosti a příběhy a díky nim můžeme přispívat ke změnám systému péče o ohrožené děti. Chodí s námi na jednání za politiky, na ministerstva, jezdí s námi na kraje a hovoří se všemi těmi, kteří významně ovlivňují životy dětí, i když si to třeba často neuvědomují. Je nám spolu v platformě dobře, snažíme se nabízet vzdělávání nejen pro naše členy, otevíráme aktuální témata, přidáváme se k advokačním aktivitám nebo je sami realizujeme.

Zmínila jste participační skupinu mladých dospělých. Proč je tak důležité přizvat do diskuse ty, kteří mají s ústavní péčí vlastní zkušenost?

Obecně se dětí a dospívajících moc neptáme nebo to neumíme. Máme pocit, že máme jejich životy pod kontrolou, rozhodujeme o nich bez toho, abychom věděli, jak se cítí, jestli to tak chtějí a co by si přáli. Pokud dítě nemá zastání ve vlastní rodině, je odebráno a skončí v systému, pak se jeho hlas ztrácí. Půjčím si obrat od člena naší participační skupiny Františka, který tomu říká: „Jsme vzpomínky, co se nedají zlomit, jsme hlas, co zní, i když není slyšet.“ To vyjadřuje, jak se ty děti cítí.

Každá chvíle s nimi je pro nás nesmírně obohacující, a proto nám dává smysl, že s námi chodí na všechna důležitá jednání. Myslím si, že mnoho lidí, kteří rozhodují o jejich životech, s nimi nikdy nehovořili, protože pro to nebyl prostor nebo je to nenapadlo. Nesmírně si vážím toho, že ti mladí lidé do toho jdou a je pro ně velkou motivací, když vidí změny, které díky jejich sdílení přicházejí. Myslím si, že až dospělí pochopí, jak moc jsou děti vědomé a moudré, bude nám tu spolu mnohem lépe a nebudeme generovat smutné a neviděné bytosti, které si to pak řeší v dospělosti.

Přestože se zvyšuje počet dětí v pěstounské péči, těch, které vyrůstají v péči ústavní, nijak neubývá. Co je potřeba udělat, aby se to změnilo?

Podpora rodin, které to nezvládají z různých důvodů a jsou jim odebrány děti, je klíčová. Máme mezi mladými lidmi, kteří s námi spolupracují, každého druhého, který mohl být doma, jen kdyby se pomohlo mámě v těžké situaci. Prevence je základ a tím to začíná. Ke všemu máme data, vše je spočítáno a myslím, že není na co čekat.