Leon Tsoukernik: Usiluji pouze o klíčová díla

Jste proslulý tím, že byste chtěl mít všechno a nejlépe dvakrát. Co vám udělá největší radost?

Kontakt s lidmi. Nemám rád počítače, nepoužívám e-mail. Strašně rád si hodiny povídám o umění nebo o hudbě, ale nerad se bavím o byznysu. Úplně nesnáším, když musím jít něco řešit do banky nebo s právníkem.

Nedávno jste prodal většinový podíl v King's Entertainment. S vyjádřením, že teď se chcete věnovat pozorováním orchidejí. Co dalšího máte v plánu?

Těším se, že budu mít více času na to, co sem zanedbával a co považuji za důležité. Podívejte, tady jsou plány na novou synagogu v Mariánských Lázních. Nebo se těším, že budu více chodit na koncerty. Mrzelo mě, když v Praze zrušili vystoupení operní pěvkyně Anny Netrebko, tak se na ni chystám do La Scaly. Tam ji nezakázali.

Kromě zájmu o hudbu sbíráte mnoho let výtvarné umění, starožitnosti, auta a další artefakty. Odkud se ve vás vzala sběratelská vášeň? 

Měl jsem to v sobě odjakživa. To je tak, když vyrůstáte odmalička obklopeni uměním. Vyrůstal jsem obklopen avantgardním uměním. Doma jsme měli třeba dvě desítky uměleckých předmětů. Scházeli se u nás přátelé a intelektuálové a já se od dětství znal s kurátory i sběrateli. Tatínek mě od šesti let tak dvakrát měsíčně brával do muzeí, chodili jsme se dívat do Treťjakovské galerie.

Jste z umělecké rodiny?

To ne. Rodiče byli vědci, akademici. Táta matematik, maminka fyzička byla sovětskou mistryní v šachu, doma se projevovala jako ekonomický a praktický typ. Ale moje babička, tátova maminka, která byla Židovka a aristokratka, byla velice noblesní dáma. Pracovala jako novinářka a prožila zajímavý život, dlouhá léta působila třeba v Mongolsku. Se mnou mluvila pouze francouzsky, to byl jazyk ruské šlechty. Já ale vyrůstal v jiné politické konstelaci, věnoval jsem se zpěvu a chodil do hudebky, byl jsem nadšeným sólistou v chlapeckém sboru. S menším nadšením jsem se učil na klavír, klarinet, na housle. Moji předci patřili k významným obchodníkům. Také já jsem odmalička toužil mít svoje vlastní peníze. Ve škole to ale nechápali, a protože měli problém i s mým původem, vyhodili mě. Pro socialistický systém jsem nebyl se svým profilem a přístupem k životu akceptovatelný.

Prý jste místo chození do školy obchodoval s lístky?  

Ano, získával jsem je zadarmo a přeprodával je. Celkem slušně to vynášelo.

Rodiče akademici s tím byli v pohodě?

To víte, že z toho radost neměli. Zvláště dědeček matematik to nesl velmi špatně. Ale táta byl nad věcí a já měl respekt jen z táty. 

Vyrůstal jste v Moskvě. Jaké na to město v osmdesátých letech 20. století máte vzpomínky?

Na jednu stranu to bylo extrémně zajímavé. Viděl jsem Luciana Pavarottiho, měl jsem možnost na vlastní oči vidět světové umění. Poznal jsem se se slavným hercem Jurijem Nikulinem, primabalerínou Majou Pliseckou i některými operními hvězdami. I když jsem byl ještě dítě, chovali se ke mně jako k dospělému. Na druhou stranu jsem cítil úzkost a nespravedlnost. Tady si to moc neuvědomujeme, ale jestliže na Západě má největší hodnotu lidský život, v Rusku to tak vůbec není. Podle toho to tam vypadá. Nebyla možnost, jak z toho uniknout. Byla ve mně touha podívat se ven. Když táta dostal povolení navštívit příbuzné v Izraeli, jel jsem s ním. Psal se rok 1990, u moci byl Gorbačov. Mně bylo šestnáct a rozhodl jsem se, že už se nevrátím. Chvíli jsem se pak učil hebrejsky na univerzitě v Jeruzalémě a chtěl jsem začít podnikat. Ale po pár měsících jsem to zabalil a odjel do Francie. Tam jsem sice příbuzné neměl, ale jeden profesor jaderné energie, se kterým si táta psal, mi pomohl.

Proč jste odjel?

Z jednoho důvodu – v Izraeli je moc Židů a všichni jsou chytří.

Jak jste se ocitl v Česku?

Z Paříže jsem odjel do Milána, kde jsem měl známé. Tam byl nádherný život, kultura, hudba. Protože jsem se znal s umělci, chodil jsem do La Scaly zadarmo, měl jsem možnost tam zpívat ve sboru. A když jsem dostal lístky, prodal jsem je. Ale stala se tam nějaká nepříjemnost, já s tím nechtěl nic mít, a tak jsem odjel do Toronta. Proč zrovna tam? Řekli mi, že se tam mluví francouzsky. Když jsem na letišti zjistil, že tam všichni mluví anglicky, už bylo pozdě. Na ceduli bylo napsáno Downtown a já tomu vůbec nerozuměl. Bylo mi necelých sedmnáct, psal se rok 1991. Neměl jsem plán ani peníze. Ale bylo mi všechno jedno. Bylo jídlo, bylo. Nebylo jídlo, nebylo. Chtěl jsem prostě vidět svět.

V Kanadě jsem se protloukal všelijak, nakonec jsem se chytil na bleším trhu, kde jsem prodával ve stánku starožitnosti. Bavilo mě to a hodně mi to šlo. Seznámil jsem se s Čechem, který mě pozval na výlet do Prahy. Bylo to brzy po revoluci, otvírala se spousta příležitostí. Ideální čas na rozjezd podnikání. A vidíte, z týdenní dovolené se nakonec stalo třicet let.

Po příchodu do Česka na začátku devadesátých let jste v Praze prodával starožitnosti. Současně jste začal sbírat umění. Čím jste začal?

Z českých malířů mě jako první oslovil impresionista Václav Radimský. Roku 1889 odešel do Francie. Pohyboval se tam ve skupině předních francouzských malířů, které kolem sebe shromáždil Claude Monet. Ten se vedle Camille Pissarra podílel na formování Radimského výtvarného rukopisu. V Le Goulet poblíž Vernonu v povodí Seiny maloval Radimský své charakteristické záběry na řeku, stromy a krajinu. Několik jeho překrásných obrazů jsem měl ve svém obchodě v Dejvicích. Chodívalo tam mnoho lidí z okolí, také Václav Havel se svou paní Olgou. A také z ambasád, mimo jiné také chilský velvyslanec, který se u mě pravidelně stavoval s pejskem. Když v roce 1994 přijel do Prahy na vládní návštěvu generál Augusto Pinochet, velvyslanec ho vzal ke mně. Generál se nakonec zdržel dvě hodiny a vybral si tři Radimské. Pamatuju si, jak si je sám na zemi balil. Řekl mi: „Zakryj ten podpis tady a nepřemýšlej, co to je? Když nevidíš to jméno, vidíš francouzské umění.“ A byla to pravda, když Radimský pracoval ve Francii, tvořil jako francouzští umělci. V roce 1918 se vrátil do Československa, začal pít a sice stále maloval, ale už to nebylo takové. Jeho francouzské období je podle mě však fantastické. Pamatuju si, že vůbec prvního Radimského jsem koupil od pána, který ho koupil na Buštěhradu. Nebyl sice internet, ale já měl síť obchodníků po světě a ti mi je dodávali. Nakonec jsem shromáždil na 200 děl Radimského. V té době se tyto obrazy z jeho francouzského období pohybovaly od 60 do 150 000 tisíc. Za těch pětadvacet let vyrostla hodnota těchto děl o 2000 procent. Já už ale tu sbírku Radimského nemám. Vyměnil jsem ji za podíl v jedné firmě.

Je pro vás umění čistou radostí, nebo o něm uvažujete i jako o investici?

Cena je samozřejmě důležitá, ale o umění jako o investici primárně neuvažuju. Ani když jsem se zabýval starožitnostmi, nekupoval jsem žádnou věc s tím, že to kupuji, abych ji vzápětí otočil dráž. Vždy jsem k těm věcem měl vztah. A pokaždé mě mrzelo, když jsem nějaký vzácný kousek musel prodat.

To je u obchodníka se starožitnostmi, kterým jste kdysi býval, poměrně nečekané…

Já to tak mám. Nejskvostnější věci nikdy nejsem schopen prodat. Teď jsem třeba dostal fantastickou nabídku na jeden obraz od Toyen, ale já to nemůžu udělat. Nemohl bych spát, kdybych jej prodal! Měl jsem sedmnáct děl od Emila Filly, dvou jsem se po čase zbavil, protože byly slabší, vydělal jsem, ale neměl jsem z toho radost.

Před lety jsem si pořídil sochu od britského umělce Tonyho Cragga za 350 000 eur a nedávno mi za ni nabídli přes milion eur a já ji ani tak neprodal. Chtěli ji do obchodu Tiffany v Šanghaji. Tak jsem jim ji půjčil, s tím nemám problém. Nemám rád, když je umění schované v depozitáři, chci, aby se vystavovalo. Nedovedu si představit větší škodu než mít víno, které se nepije, auto, kterým se nejezdí, a umění, které nikdo nevidí.  Na výstavy a do muzeí půjčuji vždycky rád.  Říkám si, že to třeba probudí zájem o umění i u dalších lidí. Přál bych si, aby bylo víc sběratelů. Sbírání umění je pro mě způsob, jak podpořit kulturu.   

Na svém pozemku, jehož součástí je také les, máte sochu Lenina. Je to tatáž, která od roku 1972 do 1990 stávala na „kulaťáku“ v Dejvicích. Proč? Co pro vás zrovna toto dílo symbolizuje?

Pro mě to není symbol, je to sarkastický humor. Lenina považuju za vlka a vlk patří do lesa, tak jsem ho tam dal. Já mám rád svobodu slova a náboženství. Nesnáším agresi. Vyrostl jsem jako ateista, ale mám úctu ke všem náboženstvím a kulturám.

Podle čeho si vybíráte díla do své sbírky?

Moje sbírka je dnes na muzeální úrovni, protože usiluji pouze o klíčová díla. Dělám to tak, že čas od času vyměním slabší věc za lepší. Sbírku chci pořád zlepšovat. Umělecká díla kupuju pouze, když se mi líbí, jinak nemám limity. Mám velmi široký záběr, líbí se mi surrealismus, impresionismus, kubismus i konstruktivismus. Zřídka sbírám realistickou malbu. Myslím, že umělec by měl zobrazit svoji mysl, ne se snažit o přesné zachycení skutečnosti.  Realistický portrét ženy bohatého průmyslníka pro mě není skutečné umění.  Sbírám prověřené mistry, ale sleduji i současnou scénu, špičkové české i zahraniční umění.

Kdo ze současných umělců vás aktuálně zaujal?

Třeba Tereza Příhodová. Nedávno jsem také byl v hotelu Miura a tam jsem viděl dílo německého neoimpresionisty Anselma Kiefera, jeho tvorba mě také oslovuje.

Nemáte ambici postavit vlastní galerii?

V žádném případě, to je hrozně pracné a od toho jsou existující instituce. Sběratelství mi dělá radost, prodávání umění nikoliv.

Čím jste si udělal radost naposledy?

Nedávno jsem získal obraz od Vasilije Kandinského, jehož díla v Česku, na rozdíl od Renoirových a Picassových, nejsou. Myslím, že ani v Národní galerii není zastoupen. Je tu, co vím, jen jeden akvarel. Tak z toho mám obrovskou radost. Předchozí majitelkou toho díla byla Hilla von Rebayová, abstraktní umělkyně a také první ředitelka Guggenheimova Muzea. Ta ho koupila přímo od Kandinského. Galerista Jan Třeštík ho pro mě našel a koupil. Byla to mimořádně dobrá koupě, protože obraz prodávala druhořadá aukční síň a prodejní cena rozhodně nebyla taková, jako by byla, kdyby to prodávala třeba Sotheby’s. Nebo možná sehrálo roli, že se to dílo vztahuje k nástupu nacismu a je tam jakási temná hlava. Jinak je ale pozitivní, koneckonců jeho název je Žluté světlo.

Je kvalitní umění otázkou peněz?

Tak bych to neřekl. Je to otázka zobrazení mysli a geniality umělce přenesená na plátno. Ale myslím, že vždy se dá najít něco cenného, co je současně cenově podhodnoceno. Mně se vyplatilo kombinovat nákupy přes kurátory, účastnit se aukcí, ale chodím se také dívat do ateliérů. Třeba díla od Tonyho Cragga jsem kupoval vždycky přímo od něj. Sleduju ale také velké akční domy, na Sotheby’s aukci jsem třeba vydražil první „talíř“ od sochaře Anishe Kapoora, který patřil do jedné velké rodinné sbírky. 

Stalo se vám, že jste objevil cenný kousek za nízkou cenu?

Kromě Radimského obrazů jsem kdysi natrefil na Emila Fillu za 130 000 korun. Někdo ho dal do komise.  A já to nechal být! Tenkrát jsem neměl dostatek znalostí, abych věděl, že si ho mám koupit. Neberu to jako chybu, takhle to mělo být. V Praze v té době začal sbírat Vladimír Železný a ceny byly desetinové. Za tu jednu generaci enormně vyskočily.

Jaký osud byte si přál pro svou sbírku?

Určitě bych nechtěl, aby skončila v aukci ve výprodeji, to je asi postrach každého sběratele. Chtěl bych ji předat dětem. Doufám, že si jí budou vážit a že budou vědět, jakou má co cenu.

Takže děti vedete aktivně k umění?

Ano, počkal jsem si, až povyrostou. Teď, když jsou starší, se s nimi snažím o umění mluvit, ukazovat jim, jak se na ně dívat, co hledat. Začínám je brát na různé výstavy. V létě nemám chuť jezdit někam za teplem, když je tady v Čechách tak krásně. Když cestujeme, je to za kulturou. Například plánujeme cestu do Itálie a do Paříže, chci, aby se podívali do Musee d’Orsay atd. Vždycky je to moc pěkný pocit, když přijdeme do velké galerie a děti vidí, že je tam obraz od autora, který nám visí na zdi.