Anna Horáčková: Nebyznysově se rozhoduji každý den

Není to dlouho, co jste se po dvaceti letech přestěhovali z Laichterova domu od Jana Kotěry u Riegrových sadů, kde za první republiky sídlilo Laichterovo nakladatelství, do činžáku v Karlíně. Proč?

Je to ekonomičtější. Jenom za vytápění jsme za měsíc utratili kolem patnácti tisíc. Navíc nám vypršela nájemní smlouva.

Kdy jste se při podnikání rozhodla „nebyznysově“?

To dělám každodenně. Nezaměřujeme se na množství, ale na kvalitu. V Pasece vydáváme maximálně 50 titulů ročně, protože víme, že díky tomu jsme schopni se o každý z nich dobře postarat. I v nakladatelské branži platí Paretovo pravidlo 80:20, tedy že 20 procent knih vydělá, zatímco zbylých 80 procent je v lepším případě na nule. Většina knížek, které vydáváme, vychází už při první kalkulaci na nulu nebo s minimálním ziskem. Je to ale vědomé rozhodnutí. Český knižní trh je přehlcený, nadprodukce ho devastuje. I proto je potřeba mnohem větší péče, aby kvalitní tituly nezapadly a dostaly se ke čtenářům, které mohou zaujmout.

O Ladislavu Horáčkovi, vašem otci, se říkalo, že byl velký bohém. Jaké s ním bylo dětství?

Když se pro něco nadchnul, šel do toho. Než založil Paseku, byl redaktorem ve Středočeském nakladatelství, kromě toho dělal kulisáka, topiče… Naši se rozešli, když mi byly tři roky. Do mých osmi spolu sice zůstali v jednom bytě, ale moje generace nezažívala takovou výchovu a pozornost jako dnešní děti. Třeba si nevybavuji, že by se mnou před usnutím někdo četl knížky. Když si táta založil nakladatelství, neměl na mě moc čas, já navíc byla v pubertě, takže jsme se vídali tak jednou za 14 dní, a to jsme spíš jezdili na chatu.

Připravoval vás nějak na to, abyste jednou převzala jeho byznys?

Do Paseky jsem přišla v sedmnácti na brigádu. Začínala jsem v knihkupectví, které v té době bylo součástí nakladatelství v jednom domě v Ibsenově ulici. Hned vedle byla později literární hospoda Na pasece – to vyhovovalo tátově filozofii: Tvrdil, že nejlepší knihy vznikají v hospodě a že se tam také dělá nejlepší propagace. Hospodu nakonec musel zavřít, nezvládl ohlídat, aby ho hospodští neokrádali. Krám v Ibsenově ulici fungoval až do roku 2008, kdy dům změnil majitele.

Ale zpátky ke mně: Všem jsem tvrdila, že v Pasece nikdy pracovat nebudu. Tohle podnikání pro mne postrádalo řád, ve všem byl chaos. Ale jak už to bývá, kromě půlroční pauzy, kdy jsem se věnovala svému vystudovanému oboru personalistky, jsem z Paseky nikdy neodešla. Prošla jsem si tu všechny obchodní profese – věnovala jsem se fakturaci, licenčním smlouvám i propagaci. V ředitelské funkci jsem v roce 2006 vystřídala Vladimíra Pistoria, bývalého ředitele Mladé fronty, kterého táta přijal, aby Paseku vedl místo něj poté, co prodělal mozkovou mrtvici.

Jak moc vám táta mluvil do práce?

Dost, i když jsme se dohodli, že se bude starat o redakční věci, já o obchod a řízení firmy.

V čem bylo největší úskalí?

Táta trpěl maniodepresí. Vypadalo to tak, že v manické fázi byl plný nápadů a všechno mu připadalo skvělé. Potom to bylo horší. Taky byl hrozně hodný, čehož někteří lidé zneužívali. A mě to štvalo. Nikdy mu nešlo v první řadě o zisk. Nedělal to pro peníze, naopak jich ve firmě spoustu utopil. V Litomyšli koupil Portmoneum, vybudoval tu muzeum Josefa Váchala. V domě nechal na vlastní náklady vše zrestaurovat. S restaurátory pak založili vyšší restaurátorskou školu. Táta se do Litomyšle dokonce přestěhoval, udělal to proto, aby peníze z Paseky, tj. příjmy z daní, mělo město. Na náměstí si otevřel knihkupectví a penzion. V roce 2008 přišla krize a nebyly peníze ani v nakladatelství, ani na další opravy penzionu, jehož větší část stále čekala na renovaci. A tak táta penzion prodal s tím, že ho přece stejně předtím koupil za peníze z Paseky a že ta je pro něj prioritou.

Pamatujete si, jakou největší neshodu jste s tátou během společných let v Pasece měli?

Ohledně obálky na knížku Pohádky o mašinkách. Prosazoval svého grafika, a když jsem viděla výsledek, měla jsem pocit, že se z toho stane naprosto neprodejný titul. Táta byl cholerik a já jsem asi taky, takže jsme na sebe křičeli. Sice jsme byli zavření v kanceláři, ale určitě to všichni slyšeli. Pak to skončilo nějakým kompromisem… myslím. To jsou takové ty zbytečné hádky, kdy za pár let ani nevíte, kdo vyhrál.

Anebo se stalo, že táta přišel a oznámil mi, že někomu zadal práci, a já věděla, že mu slíbil trojnásobnou sazbu, než je obvyklé. Tenkrát jsem se zlobila, že to není správné. Teď už třeba vím, že se tím snažil někomu pomoci, tenkrát jsem ale myslela v první řadě na Paseku. Obecně jsem však k tátovi vždycky svým způsobem vzhlížela. Myslím, že díky němu vznikly skvělé věci, které by jinak neexistovaly.

Váš otec zemřel v roce 2015. V čem vám při podnikání nejvíc chyběl?

Pamatuji si, že nám někteří prorokovali, že to nezvládneme, což se ale nestalo. Mám skvělý tým kolegů a přátel, jenž Paseku nenechal padnout. Z ekonomické a obchodní stránky jsem již vše znala, přesto mi citelně chyběl tátův poradní hlas.

Předpokládám ale, že předání firmy proběhlo hladce, když jste byla jedináček?

Sice jsem vyrostla jako jedináček, ale v patnácti jsem přišla na to, že mám starší nevlastní sestru, jen mi o ní rodiče zapomněli říct! Po tátově smrti jsme se dohodly: Ona si vzala majetek v hodnotě výše Paseky a já nakladatelství. Portmoneum jsme zdědily napůl a prodaly ho Pardubickému kraji, za což jsem velice ráda, protože pod jeho vedením vzkvétá. Považuji za velké štěstí, že vše proběhlo bez problémů. Když o tom dnes přemýšlím, moc tátu nechápu, on už roky předtím prodělal mrtvici a byl vážně nemocný, ale paradoxně nezanechal žádnou závěť ani se předtím nikdy nevyjádřil, co by si přál…

Je něco, co děláte jinak než táta?

Jsem nohama na zemi a nejsem bohém jako on. A také dnešní doba je jiná, rychlejší. Dříve bylo na všechno více času. Průměrně nám trvá několik měsíců, někdy až rok, než dojde na vydání knihy, u překladů i déle. Pak nastává práce s marketingem, obchodem atd. Za táty bylo na všechno nějak víc času, byla to svým způsobem klidnější doba. Nebyl takový tlak ze strany konkurence. Teď se úspěšné žánry mění strašně rychle. Nejdřív se dařilo severským thrillerům, pak Padesáti odstínů šedi a tak dál. Ale my v Pasece se vlastně vědomě trendům vyhýbáme. Navíc to, že něco funguje ve světě, vůbec neznamená, že se to bude prodávat u nás. O to je podnikání s knihami zajímavější nebo rizikovější, chcete-li.

Vydávání knih na tak malém trhu, jako je ten český, je těžká disciplína. Co vás na tom baví?

Za prvé mám ráda příběhy a dobrodružství, do nichž se člověk skrze knihy může přenést. Za druhé je podle mě důležité přinášet něco, co má přesah. Kromě toho dělám s lidmi, kteří svoji práci milují. Je to tvůrčí činnost a není to práce pro práci. Když se pak povede úspěšný debut, jako tomu bylo třeba v případě Prašiny, je to fantastické. Hrozně ráda chodím na veletrhy, kde se můžu potkat s nadšenými čtenáři, čerpat z nich energii a uvědomit si, proč vše vlastně děláme.

Dovede si představit, že jednou Paseku převezmou vaše dcery?

V tuto chvíli ne. Moje sedmnáctiletá dcera tvrdí, že kniha je to nejhorší, co ji mohlo potkat. Ta mladší, třináctiletá, pro změnu miluje koně a na čtení nemá čas. Ale doufám, že se to třeba jednou zlomí. O budoucnost Paseky ale starost nemám, na rozdíl od otce jsem již sepsala závěť ve smyslu, že kdyby se se mnou něco stalo, tak nakladatelství povedou moji kolegové minimálně do dospělosti mých dětí. Správcem majetku jsem určila svoji kamarádku. Moji rodiče umřeli tři měsíce po sobě. Dospěla jsem, ani nevím jak. Chtěla jsem proto mít zaopatřené děti i Paseku.

Jaké knížky z poslední doby vám nejvíc utkvěly?

Osobně jsem zamilovaná do thrilleru Vymahačka od Martina Müllera, zasazeného do Ostravy a Jeseníků 90. let, a do Letnic Miroslava Hlauča. To je debut psaný ve stylu magického realismu, je to knížka o konci jedné etapy. Děj se odehrává ve vesnici Svatý Jiří, kde se dějí zázraky a lidé tam žijí v souladu s přírodou a tradicemi. Do městečka se vrací rodák, kterého považovali za mrtvého, a přináší s sebou tušení nadcházejících technických zázraků. Letnice jsou něco úplně jiného než tituly, které teď vychází.

Autor: Adéla Vopěnková