Roman Koděra: Milionáři jsou při investování pragmatičtí a nesnaží se časovat trh

Celá řada úspěšných lidí v Česku v posledních letech investovala do akcií a vyplatilo se jim to. Podle průzkumu J&T Banka Wealth Report 2025, kterého se zúčastnilo přes 450 českých a slovenských dolarových milionářů, se v loňském roce akcie podílely výrazným způsobem na zhodnocení jejich majetku. Pro nadcházející rok ale dolaroví milionáři nemají od akcií tak velká očekávání. Část zisků chtějí reinvestovat především do private equity. Neznamená to ale nutně, že by považovali akciové trhy za předražené nebo očekávali jejich brzký pád.

„Vždy bude jedna strana, která bude říkat, že je to drahé, a druhá bude argumentovat, že není. Mít část majetku v akciích je nezbytná součást investičního portfolia,“ vysvětluje manažer privátního bankovnictví J&T Banky Roman Koděra, který se na kapitálových trzích pohybuje 25 let a s movitými klienty je v denním kontaktu.

V rozhovoru Roman Koděra mimo jiné popisuje, jak dolaroví milionáři přemýšlí o investicích, co bohatým klientům radí, pokud začne na trzích výprodej, nebo jaké akcie podle něj dokážou překonat známý akciový index S&P 500.

Před dvěma lety investovali dolaroví milionáři především do dluhopisů, pak peníze přesunuli do akcií, které jim loni pěkně vydělaly. Přicházejí s těmito úpravami svého portfolia sami nebo reagují na vaše doporučení?

Je důležité si uvědomit, že dolaroví milionáři jsou buď podnikatelé, či vysoce postavení manažeři. Umí se nejen rozhodovat a přijímat riziko, ale také jít pod povrch věci, aktivně se zajímají. Takže společná komunikace je vždy aktivní. Za těch patnáct let, co děláme průzkum J&T Banka Wealth Report, vidíme zásadní přeměnu v investory, kteří vědí, co od svého majetku očekávat. To jim umožňuje držet se dané strategie, případně reagovat na trhy. Chápou, že doba propadů není o panice, ale o příležitosti přikupovat a také to tak činí. A tento důvod se vlastně propsal do korporátních dluhopisů, které zejména v době vysoké inflace nabízely neuvěřitelně zajímavé výnosy, a kde sehnat třeba osmiprocentní úrok na dalších pět let?

Zmínil jste, že jdou pod povrch. Co to znamená s ohledem na jejich investice?

Když to řeknu zjednodušeně, jejich hlavním impulzem pro to, jestli něco koupit nebo ne, není nějaká informace v novinách nebo že to na ně vyskočilo na YouTube kanálu, kde to má 10 tisíc zhlédnutí. V tomto hraje roli jejich zkušenost. Když mluvíme o dolarovém milionáři, tak máme na mysli většinou člověka ve zralém věku mezi 55–60 lety.

Vidím na těch lidech, jak se ze svého podnikání poučili. Nepodléhají okamžité euforii, ale ani okamžité skepsi. Samozřejmě, když přijdou nové situace, tak vás výrazně ovlivní. V rámci průzkumu jsme zaznamenali největší dopad na naše respondenty, když Rusko napadlo Ukrajinu. I u pragmatičtějších se objevila výrazná nervozita. Přece jen je to velmi blízko a v tu chvíli řešíte hlavně základní potřeby.

Co jim v takových momentech, kdy propuká skepse nebo euforie, radíte?

Občas radíme, že nejlepší je sednout si na ruce a nedělat nic. Například během koronavirové pandemie se jim to povedlo. Nezpanikařili. Když byly na trzích výprodeje, tak je dokázali využít. Pokud jim poskytnete určitý názor, který si mohou ověřit, tak si ho pragmaticky vyhodnotí. To třeba vedlo k tomu, že když rostly sazby, nakoupili dluhopisy, když klesaly, přesunuli peníze do akcií. Ti, kteří zainvestovali do technologických titulů, tak vydělali nejvíc a také se jim podařilo porazit nejznámější akciový index S&P 500, který všichni berou jako hlavní ukazatel úspěchu.

Je důležité zmínit, že ti lidé už bohatí jsou. Je to tedy především o tom, že mají volné finanční prostředky a hledají pro ně nejlepší místo, kde mohou být zainvestované. Kromě toho je důležité, že z podnikatelského nebo manažerského světa umí pracovat s rizikem. Naší prací je představit jim možnosti, aby co nejlépe dosáhli svých cílů. Velká část je o zhodnocení majetku, ale hned potom je udržení jeho hodnoty.

Zmiňoval jste, že jde většinou o lidi starší 50 let, mluví jim do investic jejich potomci, kteří se třeba lépe vyznají v technologickém světě?

Určitě se o tom baví. Bylo období, kdy se ty dvě generace střetávaly. Starší člověk vnímá více rizika. Mnoho investičních příležitostí ho mine, protože žije ve svém světě a vyjít z něj je někdy složité. Na druhou stranu, pokud jde o jejich rodinné příslušníky, tak je takové konverzace baví. Je správné, že mají odlišné pohledy. Pokud jste mladý člověk, tak byste si měl vybírat rizikovější aktiva, protože máte před sebou dlouhý investiční horizont. Každá chyba, každá ztráta je přitom určité školení. Samozřejmě, nesmí se to přehnat.

Loni milionářům z vašeho průzkumu nejvíce vydělaly akcie, letos už od nich ale taková očekávání nemají, respektive větší výnosy čekají od private equity. Znamená to, že jim říkáte, že je teď lepší vybrat zisky a přesunout se jinam, nebo očekáváte, že akcie nadále porostou, ale pomalejším tempem?

Průzkum ukazuje, že kromě akcií se do popředí dostává private equity. Veřejné trhy jsou kvůli větší demokratizaci investování dostupné prakticky každému. To zároveň přináší zvýšenou volatilitu. Oni to sice vnímají jako příležitost, ale na druhou stranu hledají možnost být mimo tento trh. Na rozdíl od veřejných trhů na těch soukromých s cenou nehnou prohlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa. Kromě toho se firmy na soukromých trzích kupují za úplně jiné valuace, než je vidíte na burze.

Znamená to, že v současnosti bohatí považují akciový trh za předražený a příležitost pro zhodnocení peněz vidí větší na privátních trzích?

Neřekl bych, že jim to přijde drahé. Nicméně uvažují nad tím, že část těch zisků nebudou posílat do akcií, ale více jich budou investovat do private equity. Je potřeba si uvědomit, že veřejný akciový trh je nejefektivnější v rámci získání likvidity. Neexistuje lepší možnost, jak krátkodobě a rychle, pokud potřebujete finanční prostředky, zlikvidnit jakýkoliv investiční majetek. To si dolaroví milionáři uvědomují. Proto část jejich majetku v akciích zůstane, i když se bude mluvit o tom, že jsou příliš drahé.

Jde také o to, že když se díváte na svět private equity, možnost, kdy může investor z fondu vystoupit, je velice různá. Některé struktury se staví na pět let, některé na deset let, některé ještě déle. Vždy je nutné pracovat s portfoliem jako celkem, určit si cíl a říct si, kdy budu peníze zhruba potřebovat. Při dlouhodobé správě majetku se musíte dívat na horizont deseti, dvaceti, třiceti let. Nemůžete řešit, jestli je teď trh drahý, nebo ne. Vždy bude jedna strana, která bude říkat, že je, a druhá bude argumentovat, že není. Mít část majetku v akciích je nezbytná součást investičního portfolia. Vy s tím můžete čas od času zahýbat. Nebudete to ale dělat kvůli tomu, že vás napadne, že je teď všechno drahé. Bude to proto, že cítíte, že dochází k nějaké změně trendu.

Co tím myslíte? 

Pokud to budete mít doložené statisticky, tak si můžete říct, že určitý sektor třeba není perspektivní a tyto akcie v mém portfoliu nebudou. Vy chcete být zainvestovaný dalších 20 let, ale vyhodnotíte si, že tenhle druh byznysu, pokud nebudu mít něco jiného, pro mě už není zajímavý.

Uvedu příklad z mistrovství světa ve fotbale, kde Cristiano Ronaldo dal stranou lahev Coca-Coly a vzal si místo ní balenou vodu. Akcie Coca-Coly propadly o pět procent. Když mi volali klienti a ptali se mě na to, tak jsem jim odpovídal – víte, kdo vyrábí tu balenou vodu? Stejná firma. Než uděláte nějaký ukvapený krok, je potřeba se detailně podívat na byznys té firmy a vyhodnotit si, jestli má, nebo nemá mít místo v portfoliu. Je to o analýze, a nikoliv o krátkodobém impulzu, který se šíří na sociálních sítích. Jednou za čas stojí za to udělat rešerši portfolia a pragmaticky si zhodnotit, kam se bude svět vyvíjet a kdo z toho může těžit. Na základě toho pak můžete zvýšit nebo snížit váhu určitého sektoru.

Jaký je váš pohled na budoucnost? Co teď radíte svým klientům?

Říkáme jim, že pokud chtějí být nadále lepší než index S&P 500, je potřeba mít v portfoliu technologické tituly.

Takže důvěra v tento sektor přetrvává?

Ano, důvěra přetrvává. Je potřeba si říct, že sběr dat do našeho průzkumu byl o prázdninách. Od té doby došlo k velkým změnám. Nejprve akcie hodně rostly, teď zase přichází vystřízlivění. To je běžné. Za 25 let jsem to zažil mnohokrát.

Je z vašeho pohledu pokles technologických titulů nákupní příležitost?

Je to tak, vidím to jako příležitost. V případě, že někde dlouhodobě chci být a dojde k nějakému výprodeji a mám volné finanční prostředky, tak to vidím jako příležitost portfolio doplňovat. Respondenti nám v průzkumu řekli, že je nutné se naučit žít v nepředvídatelné době. Posledních pět let je tady jiná investiční dynamika. Podstatnou výhodu má ten, kdo si dokáže představit, že svět už nebude stejný jako posledních dvacet let, protože si uvědomuje, že se něco mění.

Jaký je poměr vašich klientů, kteří preferují akciové fondy, a těch, kteří se snaží vybírat akcie na vlastní pěst?

Je tady velká skupina klientů, kteří investují do akcií sami. To znamená, že aktivně vyhledávají investiční příležitosti. Naše akciové fondy je ale také zajímají. Roky je úspěšně spravuje Michal Semotan. Máme i další fondy, které přitahují jejich pozornost, například J&T Arch je největší fond v Česku.

Stává se vám, že vaši klienti za vámi přijdou s nějakým skvělým investičním nápadem a vy jim ho musíte rozmlouvat?

Já jsem tady od toho, abych nějakým způsobem propojoval informace, propojoval různé světy. Je to vždy velmi složité. Naší prací je, aby částka na konci spolupráce byla vyšší. Chceme být dlouhodobí partneři. Chceme jim nabídnout dostatek informací. Neříkám jim proto – to nedělejte, ale spíše se jim snažím dát argumenty, aby se na to podívali ještě z jiného úhlu.

Jak se změnil v Česku přístup bohatých k investování?  

Za 25 let, co jsem na kapitálových trzích, se hlavně kompletně proměnila struktura investorů. Na začátku to byli ti, kteří se účastnili kuponové privatizace. To byli ti první, reální investoři. Zbytek byli podnikatelé, kteří 90 procent majetku drželi ve svých firmách.

Hlavní změna je v tom, že v posledních letech podnikatelé předávají majetek. Pokud nemají nástupce, musí firmu prodat. Najednou mají finanční prostředky a řeší, co s nimi. Pak jsou tu třeba mladí sportovci, kteří vydělávají velké peníze. Jsou tu také úspěšní zakladatelé startupů, kteří vydělali na jejich prodeji.

Zhodnocení majetku díky držení akcií, nemovitostí nebo private equity není vidět u milionářů jenom v Česku, ale prakticky ve všech rozvinutých ekonomikách. Všímají si toho také státy. O zvýšení daní pro bohaté se diskutuje třeba ve Francii nebo Velké Británii. Řada bohatých to řeší stěhováním nebo přesunem svého majetku. Je něco podobného patrné také v Česku?

Z průzkumu vyplývá, že dolaroví milionáři jsou dlouhodobě nespokojení s faktem, že stát hospodaří neefektivně, pokulháváme v investicích do technologií, digitalizaci, školství, zdravotnictví nebo výzkumu. Jde o oblasti, které by Česko mohly udržet konkurenceschopné. V tomto kontextu nejsou přirozeně nakloněni vyšším daním nebo zdanění nemovitostí. Pokud se ale podíváte na to, že jako fyzická osoba máte nebývalé množství věcí, které snižují vaše výdaje, tak pouhá standardizace s okolním světem by neměla vyvolávat nevoli do takové míry, že tady nebudete chtít žít a podnikat. Musíte si uvědomit, že hodnota majetku milion dolarů tady nemá stejnou validitu, jako když budete kdekoliv jinde.

Stěhování jinam není to, co teď bohatí lidé v Česku řeší. O tom přemýšleli, když přišla ruská invaze na Ukrajinu. To byl pro ně šok. Tehdy si někteří uvědomili, že 90 procent investic v nemovitostech mají v Česku, a začali to řešit. V tom viděli jedno riziko. Pak si kladli otázku, co dělat, pokud by se začalo něco podobného dít tady. Tohle si už vyřešili. Čas od času prodají nějakou nemovitost, protože jejich cena vyrostla na velmi zajímavé úrovně. Není to o však tom, že by v Česku neinvestovali. Co vidíme, je, že se snaží o větší diverzifikaci.

Co to v případě portfolia milionářů znamená?

Zaznamenali jsme například změnu vůči USA. Nemají všechno zainvestované v akciích ve Spojených státech, ale hledají také jiná teritoria. Rétorika staronového amerického prezidenta byla velmi kontroverzní a pro určitou skupinu investorů to nebylo přijatelné. V předchozích letech americké akciové indexy zaznamenávaly silný růst a jejich vývoj byl odlišný od zbytku světa. Poslední dva roky ale vidíme, že se daří také investorům, kteří zůstali věrní Evropě nebo zejména na pražské burze.

Mě těší, že jsme součástí toho příběhu, protože před více než pěti lety byl založen private equity fond J&T Arch. Dnes se hodnota jedné akcie tohoto fondu obchoduje na pražské burze zhruba za dvojnásobek. Myslím, že na to můžeme být hrdí. Trochu nás mrzí, když slyšíme, že české společnosti, které by chtěly vstoupit na burzu, zvažují úpis v zahraničí. Z našeho pohledu je to škoda, protože tady je zájem investorů, kteří chtějí být spojeni s českým trhem a ani se jim třeba nechce tolik investovat v zahraničí.

Lokální burza je tedy z vašeho pohledu pro movité investory důležitá?

Někteří říkají, že jim chybí dostatečné informace o zahraničních firmách, a raději chtějí držet Komerční banku, Erste nebo Monetu. Dolaroví milionáři říkají, že když se tady bude něco dít, tak budou mít informace z první ruky a k zahraničí jsou trochu víc skeptičtí. Díky tomu, že máte lokální trh, tak se otevírá možnost investovat také pro ty, kteří třeba nemají ještě tolik finančních prostředků. Pro ně je totiž mnohem složitější investovat do něčeho, co vůbec neznají a slyší o tom třeba poprvé. I investování je nejprve nutné se naučit a nejlépe se to naučíte na lokálním trhu. Přirovnávám to k tomu, že kopat do míče se také nenaučíte tak, že vás zabalím a pošlu do Barcelony. Lepší je začít chodit na dvorek a hrát s místními kluky. Pokud vám to nepůjde na dvorku, tak to možná pro vás není. To samé platí o investování ve velkých částkách do akcií.

Rozhovor vznikl pro Hospodářské noviny, autorem je Patrik Salát.