Mnoho Čechů aktuálně řeší, jak předat majetek svým dětem nebo vnoučatům. Kdy je vhodné začít předávání majetku řešit? Stačí závěť, nebo je lepší využít komplexnější řešení? A které právní a daňové nástroje se při předávání majetku na další generace využívají nejčastěji? Nejen na tyto otázky odpovídala v podcastu fin4elle ředitelka J&T Family Office Helena Svárovská.
Když se řekne předávání majetku nebo family office, většina lidí si představí spíše velké firmy a velmi movité rodiny. Ale vztahuje se tohle téma i na „obyčejnější“ situace? Měl by se nad tím zamýšlet i člověk, který má třeba jen jednu nemovitost?
Určitě ano. Dám osobní příklad: v naší rodině můj dědeček a táta budovali sbírku známek. Já k tomu ale nemám vůbec žádný vztah. Pro mě by to byl soubor knih nebo alb ve skříni. Můj bratr ano – toho to baví, věnuje se tomu. Takže bylo vlastně naprosto v pořádku, že ta sbírka připadla jemu. A myslím si, že právě tak je to správně. I u menšího majetku má smysl přemýšlet o tom, komu dává co skutečný smysl.
Předávání majetku pracuje se smrtí, která pořád není úplně běžné téma. Kdy je vhodné s ním začít?
Vždycky. Nikdy není příliš brzy, ale může být příliš pozdě. I z našeho průzkumu J&T Family Office Report mezi klienty a odborníky vyplývá, že nejsilnějším motivátorem bývá moment, kdy se něco stane – vám, někomu v rodině nebo v okolí. Přijde nemoc, nehoda, covid nebo jiná krizová situace a vy si uvědomíte, že to nemáte vyřešené. Jenže tehdy už bývá někdy pozdě. Proto apelujeme na to, aby lidé začali co nejdřív.
Proč lidé předávání nejčastěji majetku odkládají?
Když máte větší majetek, čekají vás rozhodnutí, která mohou být velmi nepříjemná. Možná nebudete muset upřednostnit jedno dítě před druhým, ale budete muset připustit, že jedno je vhodnější pro řízení firmy a druhé ne. Někdo chce malovat, někdo podnikat – a je potřeba tyto věci vzít v potaz. To pro rodiče nemusí být jednoduché.
Další důvod je, že si řada lidí myslí, že se jim nic nemůže stát. Že to, co se stalo někomu jinému, se jich netýká. A pak je tu ještě jeden důležitý aspekt: lidé, kteří majetek vybudovali, mu věnovali obrovský kus života. A teď si najednou mají představit, že ho předají – a co budou dělat potom? Co bude jejich role? Co jejich postavení? Pro někoho je těžké pustit nejen majetek, ale i identitu, která je s ním spojená.
Setkáváte se i s tím, že zakladatel má v hlavě předávání srovnané, ale dědici nebo nástupci mají úplně jiná očekávání?
Ano, i to se stává. Ale chtěla bych zdůraznit, že ne všechna předání končí konfliktem. Naopak známe řadu případů, kdy vše proběhlo báječně a rodina se domluvila. Ale určitě existují situace, kdy starší generace má pocit, že dnešnímu světu už nerozumí, zatímco mladší přichází s dobrými nápady, inovacemi nebo jiným pohledem. A tady mohou vznikat rozpory.
Setkáváme se také s tím, čemu říkáme „efekt Lotranda“ – děti mají dnes spoustu možností, studují různé obory, cestují, a když se rozprchnou, zjistí, že rodinnou firmu vlastně převzít nechtějí. A mají na to plné právo. Nemusí chtít řídit třeba stavební firmu jen proto, že ji vybudovali jejich rodiče.
Jak se to v takových případech řeší?
V poslední době – a mluvím za naše klienty – často prodejem firmy. Aktivní byznys se prodá, z výnosu vzniknou jiná aktiva, například finanční investice, sbírky umění nebo aut, a část prostředků se třeba vyčlení na charitu. A všichni jsou spokojení. To je to nejdůležitější.
Při předávání majetku je tedy existující závěť minimum…
Přesně tak. Když už nic jiného, tak aspoň závěť. Ideálně ne doma v šuplíku, ale u notáře. Pak jde o veřejnou listinu a je zajištěno, že se o ní ví. Navíc ji můžete kdykoli změnit. A pokud o ní začnete mluvit i s potenciálními dědici, můžete si spoustu věcí vyjasnit dopředu.
Kdy už ale závěť nestačí?
Když je majetek rozsáhlejší a skládá se z různých druhů aktiv. Dědické řízení má tendenci majetek drobit, a to často není dobře. Nemovitost by ideálně měla mít jednoho vlastníka nebo jasně nastavený režim. Rodinný dům nechcete vlastnit se sourozencem napůl, pokud to není předem promyšlené. Proto je dobré přemýšlet, jestli majetek nepřesunout jako celek, nerozdělit ho už za života nebo ho nesvěřit do nějaké struktury, kde zůstane pohromadě a budou se z něj jen distribuovat benefity.
Jaké právní nástroje se pro předávání majetku používají nejčastěji?
Z naší zkušenosti je to závěť v kombinaci se svěřenským fondem nebo nadačním fondem. A protože máme velmi osvícené klienty, často řeší i filantropickou část – tedy vlastní nadaci nebo spolupráci s jinou nadací, do níž plynou výnosy z aktiv.
Jaký je základní rozdíl mezi svěřenským fondem a nadačním fondem?
Nechtěla bych zabíhat do detailní právní analýzy, ale za mě je jedním z hlavních rozdílů postavení beneficientů. U svěřenského fondu jsou jejich role a práva jasněji vymezená, včetně určité možnosti kontroly. U nadačního fondu je to jiné. Někdo to může vnímat jako výhodu, jiný ne. Nadace pak typicky slouží skutečně veřejně prospěšnému účelu, tedy charitativní činnosti, která neslouží podpoře konkrétní rodiny.
Helena Svárovská Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, Národohospodářskou fakultu. V J&T působí od roku 2003, kdy nastoupila do J&T Banky do odboru privátního bankovnictví. V současnosti je ředitelkou J&T Family Office. |
Lze tyto nástroje kombinovat?
Ano, určitě. Teď třeba řešíme klienta, který vložil aktivní část majetku do svěřenského fondu, kde jsou přesně daná pravidla správy, a část výnosů z něj automaticky plyne do nadace s veřejně prospěšným účelem. To znamená, že rodinná a filantropická část jsou oddělené.
Svěřenské fondy jsou u nás poměrně nový institut, fungují od vzniku nového občanského zákoníku. Jaké jsou dnes jejich hlavní výhody a nevýhody?
Za obrovskou výhodu považuji to, že do svěřenského fondu vložíte majetek jako celek a můžete do jeho správy promítnout i hodnoty, které chcete předat dál. Můžete nastavit pravidla pro výplatu beneficientům, podporu vzdělávání, sportu, cestování nebo třeba systém bonusů a malusů.
Jeden náš klient má například nastavené, že podporuje cestování, ale ne ve smyslu luxusních hotelů – spíš zkušenost, objevování světa, cestování „s batohem“. A zároveň má jasně nastavené i limity: pokud by někdo vedl zhýralý život nebo měl problém s drogami, může se podpora výrazně snížit. To všechno jsou způsoby, jak do fondu vtisknout i kus sebe.
Nevýhodou je, že jde o mladý institut a některé právní otázky stále nejsou úplně vyjasněné. Také svěřenský fond nemá právní osobnost, takže navenek za něj jedná správce. V zásadě může jít o fyzickou osobu, která splňuje zákonné podmínky, nebo o některé právnické osoby, kde to zákon připouští. V praxi to bývá různě: někdy rodinný příslušník, někdy profesionál, někdy jejich kombinace. Rodinný příslušník může být výhodou, protože rodinu dobře zná.
A co když si zakladatel za života všechno rozmyslí a chce některý majetek z fondu vyjmout?
To je právě jedna z oblastí, kde není úprava úplně jednoznačná. Proto klientům často doporučujeme, aby si institut nejprve „osahali“. Můžete třeba fond založit na dobu určitou, vložit do něj jen část majetku a sledovat, jak vám to vyhovuje. Nebo majetek přidávat postupně. I to je cesta.
Může správce majetek ve fondu i prodat?
Ano, pokud je to v souladu se statutem. Jestliže rodina nebo správce usoudí, že je vhodné majetek geograficky diverzifikovat nebo přeskupit, je to možné – právě podle pravidel, která zakladatel nastavil.
Často se svěřenské nebo nadační fondy spojují s daňovou optimalizací. Je to oprávněné?
Ne. U svěřenských fondů daňová optimalizace v tom smyslu, jak si ji lidé často představují, nefunguje. Naopak, fond nebo nadační fond, který neslouží veřejně prospěšnému účelu, je zdaněn jako jiná právnická osoba. A když se z něj vyplácí výnos beneficientovi, ten jej ještě dál daní. Takže hlavním důvodem rozhodně nejsou daně, ale kontinuita, uchování majetku a jeho rozumná distribuce.
A co dědická daň? Občas se o ní znovu mluví.
Ano, i to lidé řeší, protože trusty a podobné instituty historicky vznikaly mimo jiné v prostředí, kde byly vysoké dědické daně. U nás teď dědická daň není, ale nikdo neví, co bude za deset nebo dvacet let. Proto každé řešení musí projít právní a daňovou analýzou. A zároveň je potřeba počítat i s tím, že samotná struktura něco stojí – účetnictví, daňová přiznání, správa. Pokud by náklady „sežraly“ hodnotu majetku, nedávalo by to smysl.
Existuje nějaká optimální majetková struktura?
Ne, to vůbec. Vždy záleží na konkrétní rodině, typu majetku, vztazích, cílech i hodnotách.
Jak vlastně otevřít v rodině téma předávání majetku? Co funguje?
Mně se osvědčilo jít na to postupně. Nepřijít jako buldozer a neříct: „Teď si sedneme a takhle to bude.“ Velmi dobře fungují pravidelná rodinná setkání – třeba večeře, obědy nebo jiné chvíle, kdy se rodina schází. Postupně se atmosféra uvolňuje a téma se přirozeně otevírá. Naším úkolem je hrany zaoblovat, ne je vyostřovat.
Kdy zapojovat děti do správy majetku?
Nechtěla bych, aby vznikl dojem, že všechny děti musí řídit rodinnou firmu. Nemusí. Může jít o různé role – někdo se bude starat o sbírku obrazů, někdo o investice, někdo se nezapojí vůbec. Důležité je sledovat, k čemu děti inklinují, co je baví, kde mají talent. Rozhodně by to nemělo být na sílu.
Co když se děti zapojit nechtějí vůbec?
Pak existuje několik možností. Můžete najmout profesionální management. Můžete některé role přeskočit a zapojit třeba až další generaci, tedy vnuky. Nebo můžete firmu prodat. I to je legitimní řešení.
Statistiky ukazují, že ženy budou častěji dědit majetek, ale zároveň se říká, že se ne vždy chtějí aktivně účastnit správy majetku. Jaká je vaše zkušenost?
Máme různé typy klientek. Ty aktivní mě osobně velmi baví, protože přinášejí energii a jiný pohled. Ale pokud se v tom některá žena necítí, má na to plné právo. Někdy také narážíme na to, že žena nebyla do byznysu dříve vůbec pouštěna, protože rodina fungovala v tradičním modelu: muž vydělává, žena se stará o rodinu. A pak je velmi těžké do správy majetku naskočit třeba až ve vyšším věku.
Co byste ženám vzkázala – ať už těm, které budou majetek předávat, nebo těm, které ho jednou převezmou?
Určitě bych je chtěla povzbudit, aby se do procesu aktivně zapojovaly. Často jsou to právě ženy, které muže navedou k dobrým rozhodnutím. Jsou nejen manželkami, ale i mámami – a pohled mámy bývá v těchto otázkách velmi důležitý. Je dobře, když je slyšet.