Karlovarská galerie Display hostí další výstavu v rámci projektu Magnus Art Residency. Tentokrát své společné dílo i vlastní tvorbu inspirovanou pobytem v paláci Sparkasse v Karlových Varech představují umělkyně Radka Bodzewicz a Petra Ševcová. Jak se figurální malířce a autorce abstraktních obrazů společně pracovalo? „Nejde jen o ten samotný akt, zajímavé a obohacující také bylo, jak jsme si o tom tématu povídaly, jak jsme ho postupně rozvíjely. Hledat to společné, ten průnik, bylo nesmírně důležité,“ říká Radka Bodzewicz.
Březen jste strávila na rezidenci v Karlových Varech. Jaké to bylo?
Za rezidenci jsem byla moc vděčná. Už nějakou dobu jsem toužila po změně, vytrhnout se ze své každodennosti. Takže jsem uvítala tuto rezidenci i proto, že jsem na ní mohla daleko víc být se samotným dílem.
A jak se vám spolupracovalo s Petrou Švecovou?
To bylo opravdu fajn. Sdílely jsme spolu čas, místo, i tvorbu. Jsme kamarádky, známe se už z Akademie, protože jsme obě studovaly u Vladimíra Kokolii, a od té doby jsme spolupracovaly také na několika výstavách. Když jsem tedy dostala možnost vybrat si někoho k sobě, vybrala jsem si bez váhání Petru. Prostory, ve kterých jsme rezidenci trávily, jsou opravdu hodně sdílené, takže jsem ráda, že to bylo právě s Petrou.
Takže spolupráce byla inspirativní.
Spolu jsme chtěly vytvořit nějaké dílo už delší dobu, ale doposud jsme asi čekaly na tu správnou příležitost. Po škole jsme se účastnily několika společných výstav, ale dílo jsme dohromady ještě netvořily. Tato rezidence je na společné tvorbě založena, tak jsem velmi ráda, že se to uskutečnilo.
Oč jde?
Jedná se o velkoformátové plátno – proud, který má několik metrů a který jsme společně malovaly během rezidenčního pobytu.
Jak ta spolupráce tedy probíhala?
Nejde jen o samotnou spolupráci, zajímavé a obohacující bylo i to, jak jsme si o tématu povídaly, jak jsme ho postupně rozvíjely, tvořily a o sdílený čas. Hledat to společné, průnik naší tvorby, bylo nesmírně důležité. Jde o téma pramen, což samozřejmě inspiračně vychází z Karlových Varů. Sledovaly jsme, co tento termín znamená i pro nás samotné. Jaké jsou prameny našich životů, naší tvorby, prameny ve smyslu písemností. Moje tvorba je figurální, Petra se zase věnuje více abstrakci a přírodním motivům, takže jsme hledaly i průnik mezi těmito dvěma přístupy, který by byl funkční. A zároveň aby byl inspirován karlovarskou rezidencí. Téma vodních zdrojů, pramene se objevoval u nás obou dříve, než jsme na rezidenci nastoupily.
Rezidence trvala zhruba měsíc. V jaké fázi jste na tom společném tématu začaly pracovat?
Hned po příjezdu jsme začaly hledat téma, které by se u nás protnulo. Navštěvovaly jsme různá karlovarská místa, která pro nás byla různým způsobem zajímavá, vnímaly jsme tvary a barevnost specifickou pro předjaří, které jsme zde prožily. A při tom jsme obě pracovaly také na vlastních dílech. Každá jsme vytvořila zhruba deset až patnáct obrazů, z nichž se některé objevují také na společné výstavě v galerii Display. Na společném díle jsme začaly pracovat hned prvním týdnu a pokračovaly jsme v průběhu rezidence.
Karlovy Vary jsou hodně specifické město. Jak na vás zapůsobilo v tomto období zcela mimo sezonu?
Byla jsem tu po velmi dlouhé době, neměla jsem asi potřebu do Varů jet. Nakonec to ale bylo velmi příjemné. Je tam toho opravdu moc, v architektuře se mísí spousta vlivů, náboženství, dalo by se říci, že je to takové velkolepé město.
A jak na vás zapůsobil palác Sparkasse, který Magnus Art Residency hostí?
Bylo zajímavé, jak jsme v něm byly vlastně samy dvě. Já už delší dobu žiju v Praze a zvykla jsem si na to, že kolem mě žije spousta lidí, neustále někoho potkáváte. Ale tu prázdnou velkolepost Sparkasse jsem si vlastně užila.
Zmínila jste, že jste vytvářely i samostatná díla. Na co jste se vy soustředila? Na malbu, nebo i na trojrozměrná digitální díla?
Hlavně na malbu. Já jsem především malířka a i práce ve 3D z malby vycházejí.
Vy patříte k nemnoha umělcům, kteří se pustili také do tvorby digitálních originálů v podobě NFT. Proč?
NFT je pro mě relativně zvláštní platforma. Raději se věnuji virtuální a rozšířené realitě. To je pro mě mnohem víc zajímavé. Možnosti rozšířené reality aplikuji na obraz v rámci mobilní aplikace. Virtuální realitu pak promítám v galerii různými způsoby. Zajímá mě vytváření zcela autonomních uzavřených virtuálních světů plných vaší imaginace.
A jak vnímáte nástup generativní umělé inteligence?
Zajímají mě různé nové možnosti tvorby, zkoušela jsem s ní i pracovat. Ale musím přiznat, že například obava, která kolem toho celého vládne, mi přijde nepřiměřená. Jde o technologii, která nedokáže být pro mě ničím inovativní a tím pádem není nijak přínosná pro mou tvorbu, jelikož nemá žádnou kreativitu. Na druhou stranu ji možná budeme moci využívat jako obyčejný nástroj, tak jako každý jiný.
Zpět k rezidencím. Jak jsou podobné programy vlastně důležité pro umělce?
Pro mě důležité jsou, letos ostatně plánuji na podzim ještě jednu. Čas strávený na rezidenci je velmi specifický a být se svou tvorbou sama v jiném prostředí je rozhodně přínosné. Donedávna to bylo obtížnější, protože jsem měla dvě malé děti. Ale už jsou větší, a tak mám možnost těchto programů občas využít. Můžu tak věnovat čas své tvorbě absolutně jinak, než jsem zvyklá, přemýšlet nad tím, co dělám, jak to dělám, na reflexi, jestli to dělám správně. Když to navíc můžete sdílet s druhým umělcem, je to vlastně ohromný luxus. Je paradoxní, že ve škole jsme si toho nevážili a z ateliérů jsme utíkali. Dneska zpětně vidím, že když ze školy odejdete, už se tohoto luxusu v podobě společné práce nedočkáte. Další výhodou rezidencí je, že na chvíli opustíte díla, na nichž zrovna pracujete. Získáte od nich odstup, nasajete jinou atmosféru.
Nechci z toho dělat žádný bulvár, ale na to téma jste sama narazila, tak se přece jen zeptám: Jak vy osobně vnímáte možnosti prolnutí mateřské role s dráhou umělkyně?
Vůbec mi nevadí o tom mluvit. Já jsem si obě cesty vybrala, jsem vděčná, že mám dvě děti, že můžu být máma a zároveň se nadále věnovat tvorbě. Manžel mě v tom podporuje, a to je také důležité. Občas mi mé blízké okolí vyčítá, že hodně pracuji v noci a ničím si zdraví. Učím se ale se svým tělem pracovat tak, abych si neubližovala. Snažím se nasávat dětství svých kluků, to, jak dokážou zbožšťovat obyčejnost. To, jak oni vnímají svět, jsme již ztratili, zapomněli. To si užívám. Jednou přijde čas, kdy mě nebudou tolik potřebovat, a já zase budu nakládat se svým časem jinak.