Jan Bejšovec: Z obrazu se těším i po dvaceti letech. Podívat se na něj, vzít ho do ruky

Slyšel jsem o vás, že nemáte rád depozitáře. Chápu správně, že většina těchto obrazů a soch, kterých máte doslova plný byt, půjdou na výstavu?

Ano, zhruba osmdesát pět procent z obrazů, které vidíte, budou na té výstavě. Samozřejmě z toho jsem trochu nešťastný, protože čtyři měsíce tady nebudou. Některé už jsou na to nachystány, třeba tady ten Tichý nebo David Hockney.

Hockney? To je poměrně zásadní úlovek.

Po něm jsem toužil. A ještě víc jsem toužil po tomto. To je Lucian Freud, raná a zároveň největší grafika, kterou kdy udělal. A je to číslo 1/30. To jsem sháněl opravdu dlouho.

Tak to gratuluji… kde jste takové skvosty sehnal?

V zahraničí, nakupuji na aukcích ve Švédsku, Německu, v Paříži…

V jednom rozhovoru jste zmínil, že vaším nejoblíbenějším autorem je Pablo Picasso, tak co máte od něj?

Mám takovou malou kresbu květiny a ještě knihu s věnováním. Ale s tím slovem nejoblíbenější to je asi mírně zkreslené. Picasso je spíš umělec, od kterého bych chtěl obraz, kdybych si mohl vybírat bez ohledu na cokoli. Nemůžu říct, že je nejoblíbenější, protože nejoblíbenějších autorů mám desítky.

Vy se na českém trhu s uměním pohybujete tři dekády. Jak se proměnil?

Byla doba, zejména v devadesátých letech, ale trvalo to až tak do roku 2010, kdy byly důležité kontakty s ostatními sběrateli, a když chtěl někdo něco prodat, rozhodil sítě mezi ostatními, a prodal to napřímo. Šancí, že koupíte nebo vyměníte dobře přímo od sběratele, je čím dál méně. Prim tak hrají opravdu už aukce.

To potvrzuje slova Martina Kodla, vlastníka největší aukční síně u nás, že v českém sběratelství umění byl zlomovým rok 2008, kdy se na podzimní aukci navzdory očekávání krize ceny naprosto utrhly. Vnímal jste to tehdy?

Nemůžu říct, že bych to nějak aktivně vnímal. Ale i já jsem čekal, jak s cenami umění tato situace zamává. Řekl bych, že tehdy lidé přestali kupovat takový ten střed a horší kvalitu a začali se soustředit na top díla a autory. Tedy v momentě, kdy se na trh dostal top obraz top autora s top proveniencí, sběratelé se o to porvali. Já už do toho nepatřím.

Proč?

Doby, kdy jsem soupeřil s Vladimírem Železným, jsou pryč. Ale opravdu si pamatuji, kde na aukcích sedával a že když on zvedl ruku, člověk věděl, že ten obraz nemůže koupit. Prostě byla doba, kdy co Železný chtěl koupit, tak to koupil. Třeba jednoho nádherného Černého. Když tu ruku zvedl, řekl jsem si, že je konec. Ale statečně jsem dražil až do chvíle, kdy už to bylo mimo moje možnosti. Bohužel. Nebo možná bohudík.

Bohudík?

Myslím, že ty limity jsou důležité. Kdybyste neměl žádný limit, ztratíte tu radost. Z čeho má radost ten, kdo může mít doslova všechno?

Přiznávám, že na to fantazii nemám. Já si umím představit, že to musí být krásné, když na aukci neřešíte, jestli za Toyen dáte dvacet nebo padesát milionů korun.

Já to také neznám. Ale myslím si, že i takoví lidé, kteří neřeší ani desítky milionů za jedno dílo, možná ne hned, ale po nějaké době o tu obrovskou radost z vítězství v aukci přijdou. Že ji ztratí. Na druhou stranu je pravda, že v současnosti je mnohem běžnější nakupovat i ve světě, kde jsou úplně jiné ceny, ale také konkurence. Ale i tak si myslím, že nemít úplně všechno je lepší.

Na druhou stranu vy jste proslulý tím, že byste chtěl mít všechno.

Ta tužba tam je. Já jsem se opravdu narodil jako sběratel. Od dětství jsem prahnul po tom hromadit věci. A mohlo to být prakticky cokoli. Fascinovali mě dědečkovy známky, autíčka… když jsem měl něčeho tři kusy, chtěl jsem toho mít deset kusů. První, zásadní sbírku jsem začal tvořit na základce. Byly to Verneovky. Chtěl jsem mít všechny Verneovky, které u nás vyšly. Bral jsem to opravdu seriózně. Sháněl jsem literaturu, dělal jsem soupis toho, které Verneovky u nás vyšly, věděl jsem přesně, co mi chybí. Snil jsem, že to budu mít všechno.

A kdy se to zlomilo ve sbírání umění?

Určitě hrála roli souvislost s knihami. Ilustrace Verneovek od Zdeňka Buriana mě přitahovaly, opravdu se mi líbily. Tehdy jsem si ani neuměl představit, jaké to musí být vlastnit ten originál. Já ve svých třinácti čtrnácti letech jsem za Burianem zašel a nechal jsem si podepsat všechny svoje knihy. Tam jsem viděl ty rozmalované obrazy a myslím, že tehdy poprvé nastala ta touha vlastnit originál. Dneska má od Buriana můj syn jeden kvaš a jeden olej ve svém pokoji.

A co byl první obraz, který jste koupil s cílem vlastnit originál?

Můj první obraz byl od Karla Chaby, malíře Prahy a kamaráda mého táty. Já jsem k němu chodil od dětství, byl jsem u něj v bytě a zároveň ateliéru mnohokrát, doma jsme jeho obrazy měli, ale já jsem v jednu chvíli chtěl mít svůj vlastní.

Poučka říká, že sbírka začíná až druhým obrazem. Tak ten byl od koho?

Mně do toho vstoupila emigrace. Já jsem utekl ve dvaceti a dědeček s babičkou, kteří za mnou přijeli asi po roce a půl, tak mi přivezli právě toho Chabu a ještě nějaká další díla včetně malého akvarelu od Buriana, který mi koupil táta. Ve Švédsku jsem pak začal chodit na aukce a byl jsem úplně v šoku, že tam byla k mání díla od velikánů typu Picassa, Dalího nebo Warhola.

Předpokládám, že jste asi kupoval něco trochu jiného.

Nene, kupoval jsem grafiky a grafické listy právě od nich. Nevím, v jakém pořadí to bylo, ale koupil jsem grafiky Dalího, Picassa i Warhola. Tehdy to stálo zlomek toho, za co se prodávají dnes. Bavíme se o roce 1987, 88, 89, tehdy ten Warhol stál doslova pár korun. Dneska stojí padesát i sto tisíc eur. Tam mě to sbírání umění začalo bavit.

A kdy jste se přeorientoval na české umění?

To bylo po návratu do Česka, v roce 93 nebo 94. Najednou jsem začal prahnout po českém umění. Takže jsem se zbavil skoro všeho světového.

A znovu otázka: kdo byl první?

První takový ten stěžejní nákup, za který jsem tenkrát zaplatil opravdu hodně peněz na tu dobu, byl obraz Volání dálek od Kamila Lhotáka. Dodnes mi visí na krásném místě.

Dnes máte desítky obrazů, povětšinou českých. Jak byste vlastně svou sbírku charakterizoval? Co je jejím smyslem? Jaké cíle sledujete každým dalším nákupem?

Mým prvotním cílem je touha být obklopen kvalitními věcmi. Samozřejmě kvalitními z mého pohledu, jsem si vědom, že to je velmi subjektivní. Věcmi, které se mi líbí, které mě fascinují. Věřte mi, že já i po patnácti dvaceti letech si umím sednout a na ty obrazy koukat. Těší mě, že je můžu vzít do ruky, že jsou moje. Samozřejmě bojuji s místem asi jako většina sběratelů. Takže teď už to vrstvím nad sebe. Proto, jak vidíte, jsou pro mě optimální menší a střední formáty. Ale jinak nemyslím si, že bych se sbírkou měl nějaký hlubší záměr nebo smysl.

Ale sbírka, kterou tvoříte pro svého syna Johana, ta už nějaký smysl a cíl má.

Musím začít trochu šířeji. Hodně lidí se mě ptá, co se sbírkou bude, až já nebudu. A já o tom nemám žádné iluze. Chci doufat, že se něco z těch děl se bude synovi nebo mé ženě líbit nebo k nim budou mít takový vztah, že si je budou chtít nechat. Ale není důvod, aby se to někde skladovalo, protože jejich vkus je a bude jiný. To, že se tato sbírka rozpadne, považuji za normální a vůbec mi to nevadí. Naopak, myslím si, že to je lepší než tu sbírku věnovat třeba nějaké státní instituci, která by ji nevystavila a jenom by na ní padal prach. Sbírkou, kterou dělám pro Johana, v něm chci podpořit vztah k umění. Johanovi je dneska jedenáct, mně je padesát devět. Kdybych mu sbírku zcela náhle předal třeba za patnáct let, aniž by do té doby o umění cokoli věděl, dopadlo by to stejně jako když chce někdo předat firmu potomkovi, který k ní do té doby neměl žádný vztah. To nemůže fungovat. Jedním z důvodů pro založení té sbírky tak bylo to, že když bude obklopen svým uměním, bude je považovat za přirozené a normální, včetně toho, že mu nad postelí visí originál Kamila Lhotáka, bude k tomu pak mít takový lehčí přístup a tu mou sbírku bude probírat zkušenějším okem. Samozřejmě to tak nemusí dopadnout, ale ta šance je vyšší.

Mluvíte tedy spolu o umění?

Pozvolna. Razím zásadu, že v okamžiku, kdy budete nutit, dojde spíš k odmítnutí. Ale když má chuť, tak mluvíme hodně. Na výstavu v galerii Magnus Art jsem do velké míry kývnul kvůli němu, protože koncept výstavy považuji za skvělý. Myslím, že mu pomůže pochopit, že ta sbírka prostě něco znamená.

Na chvíli budu vycházet ze stereotypů o mladých lidech, které možná vůbec neplatí. Má už nějaké konkrétní prosby, třeba že by chtěl třeba originál nějakého autora superhrdinských komiksů?

Zatím ne, ale je pravda, že poslední dvě větší věci, které jsme do jeho sbírky pořídili, již byly hodně na základě jeho vkusu a přání. První byl Siegfried Herz, kterého jsem objevil před pár lety v DOXu a byl jsem tím opravdu fascinován. Jde o autora, který trpí fóbií z lidí, takže o něm dlouho nikdo nevěděl. A já si nepamatuji, že by mě některý z nových autorů, který mi byl neznámý, takto na první pohled dostal. I světově. To kdyby viselo v New Yorku, tak se to vyprodá během pár minut. Johana zaujal malý olej nazvaný Portrét otce. Ten obraz jsem pak složitě koupil a visí u Johana v pokoji. Druhý obraz byla novinka od Franty Skály nazvaná Kosmobůžek, kterého si vybral na vernisáži Frantovy výstavy ve Špálovce. Tu výstavu jsme procházeli vyloženě s tím, že jsem mu říkal, které obrazy jsou ještě k mání.

To ale naznačuje vztah k umění daleko silnější než u většiny vrstevníků.

Asi ano, ale je to tím, že v tom opravdu žije a je to pro něj normální. Zároveň když vidím, že ho to nezajímá a nudí, raději rychle jdeme pryč. Občas ho zavolám, aby přišel, když se účastním aukce, aby viděl to napětí. Aby viděl i výhru, i prohru.

Tím přecházíme zpět k vám a tomu, jak nakupujete umění dnes. Pořád jezdíte po světě a kupujete, co jde?

Dneska už méně. Dříve to jinak nešlo. Fotky v katalozích byly tak nekvalitní, že bylo téměř nezbytné do té Paříže zajet. Dneska je to jiné, takže bych se fyzicky jel podívat už jen na něco zcela zásadního.

Takže využíváte internetové aukce, které se definitivně zrovnoprávnily během pandemie?

Přitom jsem si nemyslel, že by k tomu někdy došlo. Už jen u velmi malého zlomku děl, jejichž odhad se pohybuje kolem sta milionů dolarů, aukční síň napíše, že nelze přihazovat online.

A nakupujete víc v Česku nebo v zahraničí?

Sleduji všechny české aukce a pořád hledám něco, co by se mi hodilo. A pořád se mi to stává. V minulém roce jsem koupil dvě tři věci, které tady dneska visí.

Z průzkumu Art Report mezi sběrateli a vlastníky uměleckých děl vyplynulo, že lidé nejčastěji kupují dvě až pět uměleckých děl. Takže to tak nějak sedí.

To ne, já kupuju daleko víc. Mám desky, které jsou napěchované grafikami. Na věci na papíře není prostě místo. Ale možná ať to zazní natvrdo: grafika za tři tisíce mi může dělat stejnou radost jako olej za tři sta tisíc.

Vy máte hodně děl už od těch časem prověřených klasiků, ale zároveň tu máte i Jaroslava Rónu, zmiňovaného Františka Skálu a další současné tvůrce. Jak se díváte na potenciál dnešních českých umělců?

Záleží na tom, o které generaci mluvíme. Róna, Skála, Nikl, Černický, to jsou kamarádi, od nichž mám v některých případech i vícero věcí a k nimž mám větší vztah než třeba k té mladší a vyloženě mladé generaci. Dá se říct, že od nich nemám skoro nic. Ale asi by nevadilo mít na zahradě Mimino od Davida Černého nebo některou ze soch od Anny Hulačové.

Vy jste proslul i tím, že jste pomáhal zakládat a budovat sbírky mnoha lidem. Jak jste se k tomu vlastně dostal?

To je zcela prosté. To všechno byli kamarádi. Michal Richtr se tím netají, že ty první impulsy pocházely ode mě. Já jsem ho vzal k Petru Niklovi a říkal jsem mu, že to prostě musí koupit. To byla díla z poloviny devadesátých let, která už nebudou na trhu. Často to také bylo tak, že jsem třeba něco mohl koupit, ale neměl jsem na to, tak jsem to doporučil někomu dalšímu.

A co vlastně všechno dnes děláte? Kromě sbírání umění…

Já mám to štěstí, že se můžu věnovat právě tomu sbírání. Velkou spoustu času trávím tím, že vyhledávám věci, které se mi líbí. A na druhé straně mám to ohromné štěstí, že jsem dobře zainvestoval v době, kdy to šlo tak nějak jednodušeji, takže díky tomu jsem v zásadě finančně zajištěný. A zároveň jsem společníkem v Bokovce, vinárně, která, ačkoli se já osobně o ni nestarám vůbec, tak funguje velice dobře.

Jan Bejšovec

Český podnikatel, sběratel umění a znalec vína. V osmdesátých letech emigroval do Švédska, kde se živil mimo jiné v kuchyni. Po návratu do vlasti se stal významným sběratelem umění a úspěšným podnikatelem. Je spolumajitelem vinárny Bokovka. V současnosti probíhá v galerii Magnus Art výstava děl z jeho sbírky a sbírky jeho syna Johana.