Filantropie je návyková, ale není možné pomoci všem

Více než dvě dekády se filantropii věnuje Gabriela Koksová, která stála u zrodu Nadace J&T. Sama ale přiznává, že touhu pomoci měla mnohem dříve. „Už od první výplaty jsem se snažila pomáhat. Byla to stovka měsíčně, což pro mě nebylo úplně málo,“ prozrazuje a dodává, že filantropie je vlastně návyková.

Jedním z nejdůležitějších poznání, k nimž během let dospěla, je fakt, že nelze pomoci všem. Je důležité najít někoho, kdo pomoc potřebuje a zároveň jej rádi podpoříte. Jinak to fungovat nemůže. „Samozřejmě během té doby nastaly okamžiky, které by možná někdo označil za prohry. Ale já to tak nevnímám, zase vás to posune dál, poučíte se,“ doplňuje.

Nejvyšší formou filantropie pak podle Koksové je snaha změnit věci až na úrovni systému, tedy fungování celé společnosti. A to je běh na dlouhou trať.

„Je to nesmírně složité, ale našli jsme cestu. Časem jsme zjistili, že shora, tedy na úrovni celostátní politiky, to většinou nejde, protože to bývají témata, která politikům nenaženou body ani voliče. Poznali jsme také, že to nejde ani zdola, protože lidé většinou mají své problémy a nemají energii se věnovat nápravě obecnějších nespravedlností. Ale zjistili jsme, že existuje způsob, jakási cesta středem, kterou představují kraje. Dnes již spolupracujeme se 13 kraji ze 14,“ popisuje Koksová dlouholetou cestu Nadace J&T, která pomáhá rodinám v obtížné životní situaci, podporuje pěstounskou a hospicovou péči.

Jak podpořit humanitní vědy

Svůj filantropický příběh na setkání sdílela i spoluzakladatelka klinické imunologie v Česku a držitelka státního vyznamenání prezidenta republiky Jiřina Bartůňková, která založila Nadační fond Jiřiny a Josefa Zumrových. Oproti všeobecnému očekávání se fond nevěnuje podpoře exaktních věd, ale naopak jím chce Bartůňková podpořit místní humanitní vědy.

„Hlavní motivace pro mě bylo, že tam je opravdu málo peněz,“ vysvětluje vědkyně. „Teď budeme stanovovat priority. Může to být cena za filozofickou práci, podpora studentských prací, účast na kongresech či sympoziích,“ popisuje Bartůňková možný způsob podpory.

Humanitní zaměření fondu ale není překvapením pro ty, kteří rozklíčovali jeho název. Nadační fond totiž nese jména zakladatelčiných rodičů, kteří patřili k výrazným osobnostem tuzemské intelektuální společnosti. Jiřina Zumrová byla dlouholetou vedoucí redaktorkou edice Světová četba v nakladatelství Odeon a známou překladatelkou z ruštiny. Josef Zumr pak byl filozof, historik filozofie a emeritní ředitel Filozofického ústavu Akademie věd. Ostatně rodinným přítelem Zumrových byl i Bohumil Hrabal. A sama Jiřina Bartůňková kdysi zvažovala také dráhu humanitní vědkyně.

Se založením nadačního fondu jí pomáhala Dagmar Goldmannová, ředitelka Nadačního fondu Via Clarita, který se podpoře začínajících filantropů věnuje dlouhodobě.

„Vždy začínáme tím, aby se klienti pokusili na celou situaci podívat z určitého odstupu. Jasně si zformulovali, co je k takovému kroku vede, a uvědomili si hodnoty, na kterých chtějí své filantropické aktivity stavět,“ připomíná Goldmannová.

„Na příkladu paní profesorky je skvělé i to, že do svých aktivit zapojuje své dcery. V poslední době to vidíme stále častěji, nadační fond se tak může stát společným sdíleným prostorem pro celou rodinu,“ myslí si Goldmannová.

Návrat Broumovska na mapu Česka

Závěrečným hostem byl podnikatel a regionální filantrop Jan Školník. Původem Pražan přišel do Broumova v roce 1998, kdy zde spolu se svým otcem koupil firmu na výrobu filtrací a izolací.

Poté, co stabilizoval byznys, začal se více zajímat o své okolí a zjistil, že se nachází v regionu s obrovským potenciálem, ale s nízkou sebedůvěrou místních obyvatel. V roce 2004 proto založil Agenturu pro rozvoj Broumovska a později se pustil do oprav benediktinského kláštera v Broumově.

„Když se někdo k něčemu podobnému rozhodne, není psychicky zdráv,“ prohlásil v nadsázce filantrop a podnikatel. „K tomu se nedá ‚rozhodnout‘. To vás vtáhne k sobě, a vy to buď vyslyšíte a věnujete tomu energii, nebo to projde kolem vás a vy si toho ani nevšimnete,“ vysvětlil pozadí obřího projektu.

Zároveň Jan Školník připomněl, že oprava kláštera nebyla první akce na pozvednutí regionu, ale postupné oživování místa vedlo k příležitosti získat dotaci na rozsáhlou rekonstrukci.

Školník zároveň upozornil, že žádný z projektů by nevznikl, kdyby byl čistě závislý na penězích jeho rodiny, a že spolupráce soukromého, veřejného a neziskového sektoru jsou alfou a omegou úspěchu. „Když takovou širší podporu neseženeme, tak se do těch věcí nepouštíme,“ říká.

Filantropie totiž podle něj nemůže nahradit stát ani trh, ale může přinést klíčový prvek – dlouhodobost a trpělivost, která v politice se čtyřletými cykly i v byznysu často chybí.