Svět i umění procházejí zásadní proměnou. Visions of the World to jasně zachycují

V katalogu k výstavě uvádíte, že svět prochází zásadní proměnou. Jak ji konkrétně vy vnímáte?

V novém tisíciletí se svět mění, a to zejména kvůli působení nových technologií. Ty veškerému našemu myšlení i jednání dodaly globální kontext a přinesly pozornost lidem a skupinám lidí, kteří doposud byli přehlíženi. Aktuálně to vyústilo ve velmi polarizované společnosti, jež řídí populističtí lídři. To se ale jistě v průběhu času změní. Zároveň se urychluje vývoj transformačních odvětví, jako je umělá inteligence, jejímž dopadům zatím nemůžeme rozumět.

Objevuje se reflexe této změny již v umění? A jak konkrétně?

Známý kunsthistorický termín avantgarda popisuje fakt, že velké umění vždy dokázalo předjímat události a jevy dříve než „běžní lidé“. A nejen že to umělci předjímali, oni dokonce na ty zatím neviděné společenské změny reagovali. Americký umělec Robert Longo jednou prohlásil, že umělci jsou jako orákula – vidí budoucnost, ale nemohou ji změnit. Nicméně nejde o zpravodajství, je to umění, které má vlastní prostředky. Vzpomeňte si na zdeformované figury Pabla Picassa nebo na znepokojující romány Franze Kafky, oba reflektovali a zároveň předjímali rušný svět 20. století.

A jak se tedy mění svět umění?

I ten se globalizuje. Asijští umělci dobývají Západ, západní umělci se dostávají do asijských sbírek. Dříve striktně západní kánon umění se postupně rozšiřuje o další části světa, afričtí kurátoři pořádají významné západní kulturní akce. Dopadá to i na instituce, které doplňují sbírky o ženské umění, umělce jiných etnik a národností a také s různými hendikepy. Systém se stal inkluzivnější a to už zůstane.

Co se hodně proměnilo, je svět aukcí. Aukční data jsou v reálném čase dostupná všem kdekoli na světě, což pomohlo umění ještě důsledněji se proměnit v investici. Přesto je nutné zůstat ostražitý, protože samotná data bez znalosti kontextu jsou k ničemu.

Výstavou Visions of the World jste se pokusila některé tyto měny zachytit. Jaký přístup jste tedy při tvorbě výstavy použila?

Expozice nejvíc ukazuje ty nejdůležitější změny, kterými svět umění prošel za poslední dvě dekády. Tedy kanonizaci mimořádných, ale dříve přehlížených ženských umělkyň, objevování mimořádných umělců z LGBT komunity nebo umělců všech ras. Důležitým je také dialog mezi uznávanými velikány a mladými talenty, jakým je George Rouy. Velcí tvůrci minulosti totiž mohou zůstat významnými, pouze pokud budou nadále relevantními pro mladší generace.

Výstava má dvě části – Body a Social Network. Jak se právě tyto dvě oblasti proměnily v posledních letech?

Tato dvě témata jsem použila pro snazší zpřístupnění sbírky Wigam Collection, protože tvůrci v ní zastoupení naprosto dokonale zachycují různými způsoby nejrelevantnější narativy současnosti. Tělo jako vyjádření osobních svobod každého z nás se v poslední době stává bojištěm mnoha zájmových skupin. Připomeňme kampaň #metoo, právo na potrat, které se najednou začalo všemožně napadat a zpochybňovat, nezapomínejme, že se v mnoha částech světa zvůle a moc zmocňuje nejsoukromějších sfér.

Společenská vlákna pak jsou dalším zásadním tématem současného světa. Síť společenských vztahů, v níž může naše společnost růst a prosperovat, je mnohdy mnohem slabší, než si myslíme, a často se to ukazuje v kontextu cizích kultur a neznámých rituálů, jež míváme problémy přijmout. Umění se stává nástrojem uvědomění si vlastí pozice a pozice „těch druhých“.

Jak tedy umělci tato témata pojímají?

Například mimořádná americká umělkyně Joan Semmelová, jedna z klíčových osobností poválečného umění, již od sedmdesátých let maluje své nahé tělo. Zprvu to byly erotické malby, v současnosti ale již jde o zachycení stárnutí, tedy velmi nepříjemného tématu pro nás všechny. Kdo se chce dívat na starou nahou ženu v éře Kardashianek? Přesto vás její fantastická plátna konfrontují s tímto zásadním tématem sice ve velmi přímočaré, ale zároveň sofistikované podobě.

Jezdecká socha Mohameda Bourouissy, francouzského tvůrce alžírského původu, zase nabourává naše zažité představy velikosti. Dříve jen velcí muži mohli dostat jezdeckou sochu. Bourouissa nám namísto toho nabízí imigranta zachumlaného v mikině s kapucí na poničeném piedestalu světa, který je, zdá se, už zcela minulostí.

Jak složité bylo pracovat se sbírkou, jakou je The Wigam Collection?

Nepoužila bych slovo „složité“. Při takovéto spolupráci bych použila termín mimořádné.

Na výstavě najdeme také sochu Vojtěcha Kovaříka, mladého českého umělce, který se stal mimořádně vyhledávaným zahraničními sběrateli. Jak vnímáte jeho dílo a dosavadní kariéru?

Kovařík zatím potvrdil, že je excelentním mladým a ambiciózním umělcem, který pracuje na svém uměleckém jazyku a zároveň se nebojí experimentovat. Umělci jsou ale pořád lidé, což je činí značně nepředvídatelnými. Takže se těším a jsem zvědavá na jeho umění v dalších letech.

Kdybyste měla případné návštěvníky nalákat na jedno konkrétní dílo z výstavy Visions of the World, které by to bylo?

To je jako ptát se rodičů, které dítě by vybrali… Síla sbírky The Wigam Collection je v jejím skvělém citu při výběru umělců a děl, která umožňuje jejich vzájemnou komunikaci. Vidíte dechberoucí díla Hugha Steerse, který zemřel na AIDS v roce 1995, vedle děl mladých umělců z dnešní newyorské LGBT komunity. Můžete vidět brilantní dialog děl velkých poválečných umělkyní Phyllidy Barlowové a Aliny Szapocznikowové s mladou generací, pro niž právě tyto dvě velké umělkyně připravily půdu v možnostech práce se sochou. A podívejte se na mimořádné umění od migrantů, jakými jsou Dhewadi Hadjab, Kaifan Wang nebo Nour Jaoudaová… Prostě se přijďte podívat sami.