Češi charitu podporují, jen loni poslali přes 20 miliard

Jakou tradici má v Česku filantropie a dárcovství? Co byste označila za první filantropický projekt na území dnešního Česka?

Odpověď na tuto otázku se nehledá úplně snadno. Člověka možná napadne jako první sbírka na Národní divadlo. Já bych ale ráda upozornila na trochu zapadlý příběh Českého srdce, který vznikl na sklonku první světové války jako spolek na podporu hladovějících česko-vídeňských dětí.

Vánoce jsou obdobím, kdy se více mluví o dárcích i pomoci druhým. Vnímáte, že se o Vánocích skutečně zvyšuje ochota lidí darovat – a promítá se to i do dlouhodobé filantropie?

Období Vánoc rozhodně patří k těm nejštědřejším v roce a je to přirozené vzhledem k atmosféře, emocím a ochotě sdílet a pomáhat. Potvrzují to i data například z portálů, jako jsou Darujme nebo Donio. Dá se přitom ale spíše mluvit o jednorázových darech a podpoře a to, jak se štědrost v období Vánoc promítá dále, posoudíme asi jen těžko. Filantropie je ale návyková věc a kdo daruje jednou, i když nahodile, často pak daruje i nadále. Každý dar vytváří nový vztah mezi dárcem a podpořeným.

V období Vánoc mají lidé tendenci více myslet na ostatní a hledat projekty, které by podpořili. Existuje nějaké místo, kde si mohou bezpečně vybrat, kam poslat své peníze?

Už jsem zmínila dárcovské portály a platformy jako Darujme.cz nebo Donio. Jejich prostřednictvím mohou lidé i firmy podporovat konkrétní organizace nebo jednotlivce. Výhodou těchto portálů je, že jsou transparentní a výběr projektů a příběhů podléhá schvalovacímu procesu a prověření. Dárce má díky tomu velkou míru jistoty, že se jeho peníze opravdu dostanou tam, kam mají.

Často i během roku, a o Vánocích o to více, se na ulicích objevují lidé s kasičkami. Považujete to za bezpečnou formu podpory, případně co by si měl člověk ohlídat?

Obecně by měl být člověk u tohoto typu sbírek obezřetný. Větší jistotu můžete mít u sbírek, které jsou navázány na známé organizace nebo kampaně, dobrovolníci jsou pak zpravidla označeni a mají nějakou legitimaci.

Většina nadací dříve vznikala ze závětí, jak je na tom v současnosti Česko v této formě dárcovství? Je obvyklé, že lidé odkazují svůj majetek na dobročinné účely?

Podle Koalice za snadné dárcovství, která v Česku každoročně pořádá osvětovou kampaň Měsíc dobročinné závěti, je ta tendence vzrůstající. V české společnosti ale chybí větší informovanost, že taková možnost je a že se tím dá vyřešit situace, kdy potenciální dárce nebo dárkyně například nemají potomky nebo příbuzné, kterým mohou nebo chtějí majetek odkázat. Ten pak propadá státu. Shodou okolností úplně naše úplně první klientka filantropka se na nás kdysi obrátila s prosbou o sepsání závěti s dobročinným odkazem.

Již mnoho let se zabýváte poradenstvím v oblasti filantropie, podle čeho si lidé nejčastěji vybírají, kam svou podporu směřují? Bývá to nějaká osobní zkušenost?

Filantropie je osobní a intimní záležitost, ve které hrají důležitou roli emoce. Z naší zkušenosti jsou filantropky a filantropové velmi často ovlivněni osobní zkušeností a prostředím, ve kterém vyrůstali nebo žijí, složitou životní zkušeností, která potká je nebo jejich blízké, nebo silným zážitkem, který s nimi pak rezonuje.

Na druhou stranu ale v posledních letech vidíme příklady velkých dárců, kteří dokážou udělat krok stranou a rozhodnou se vyřešit společenský problém, se kterým nemají osobní zkušenost. Svá rozhodnutí opírají o data, společenskou potřebu a dopad. Často pak cílí na dosažení skutečné systémové změny.

Abych byla konkrétní a uvedla příklad, tak v Česku je to třeba téma exekucí, na jehož posunu mají velkou zásluhu filantropové, kteří řešení situace zásadně podpořili. Na Slovensku můžeme zmínit organizaci Cesta von, která se zaměřuje na řešení generační chudoby v romských osadách a vyloučených oblastech. Na systémovou změnu týkající se cílové skupiny ohrožených dětí dlouhodobě míří i Nadace J&T, například s iniciativou 8000 důvodů. S Nadací J&T také spolupracujeme na rozvoji filantropického ekosystému, včetně podpory spolupráce nebo posílení dobré praxe v oblasti dobré správy nadací a nadačních fondů, a to díky projektu Českého nadačního kodexu.

Pokud za vámi někdo přijde s nápadem, ideou, kam by chtěl investovat, probíráte s ním, zda je to ta nejvhodnější oblast nebo zda by třeba nebylo lepší nasměrovat podporu někam, kde se peněz nedostává nejvíce? Nebo zcela ctíte klientovo rozhodnutí?

Ve většině případů mají dárci docela jasno v tom, jaké téma chtějí podpořit, a chtějí se spíše poradit, jak svou podporu dobře nastavit nebo škálovat. Naše role je v tom průvodcovská, jsme pak pro dárce partnery v jejich rozhodování a věřím, že jim pomáháme ukázat cestu, jak mohou díky filantropii dosáhnout co největšího pozitivního dopadu ve společnosti. Naším cílem je zprostředkovat jim co nejvíce informací tak, aby mohli udělat co možná nejlepší rozhodnutí.

Na začátku rádi doporučujeme na chvilku poodstoupit a ujasnit si, ať už sami, nebo společně v rodině, své motivace, sdílené hodnoty a následně filantropické vize a cíle, kterých by chtěli dosáhnout. Díky tomu třeba zjistí, že na podporu velkých systémových změn, které vyžadují větší investici a dlouhodobý přístup, zatím nejsou připraveni a jejich první kroky vedou k lokální podpoře některé z organizací, kterou osobně znají. Výhodou našeho týmu je, že máme předchozí pestré zkušenosti z neziskového sektoru a vybudovaný široký network a díky tomu dokážeme dárcům zprostředkovat relevantní kontakty a zkušenosti.

Existuje v české filantropii téma, které byste označila za „opomíjené“?

Rozhodně existují témata, která jsou na okraji filantropického zájmu. Může to být třeba oblast vězeňství nebo paradoxně i velmi kritická oblast dopadu klimatické změny, která se celosvětově pohybuje jen na úrovni jednotek procent z celkového objemu darovaných financí. Právě na klimatickou změnu a filantropii jsme se zaměřili v letošním roce a vyústilo to v setkání, které jsme pořádali v říjnu v Brně. Na něm se setkali zástupci veřejně prospěšných organizací a filantropové, kteří tuto oblast podporují. Během večera, který jsme organizovali s Nadací Partnerství, zazněla věta, že environmentální témata potřebují najít své filantropy. A tak je to s každým tématem.

Zmiňované vězeňství, konkrétně restorativní justice, je jedna z oblastí, kterou začala podporovat nadace 3WFoundation bratrů Wałachů. Paliativní péče byla také na okraji zájmu, dokud se systematické podpory před lety neujal Nadační fond Avast, respektive později ji převzal nadační fond Abakus manželů Baudišových a Kučerových. Stejný případ jsou i exekuce, kde důležitou roli sehrál kdysi Libor Malý nebo Jan Barta, Dušan Šenkypl a Pale Fire Capital.

Jak komunikovat „nepopulární“ témata, jako je například pomoc bývalým vězňům nebo závislým, aby se jich filantrop nebál?

Filantropové, se kterými máme možnost spolupracovat, nehledají jen dobrý pocit, ale také smysl. Darování není jen o radosti, ale také o měřitelných výsledcích, je to investice vašeho času i prostředků. A to je podle mě velký úkol pro neziskové organizace, které jsou partnery filantropů v uskutečňování změny. Musí dárcům umět vysvětlit, proč by je měli podpořit a především, jaký je dopad jejich práce. Díky tomu získají nejen jejich finanční prostředky, ale také důvěru.

Myslím, že na bývalých vězních a závislých, které jste zmínila, se ten dopad dá popsat. Není to pomoc jen konkrétnímu člověku, ale také jeho blízkému okolí a především systému, pro který, pokud se jim podaří dobře integrovat zpátky do společnosti, už nebude přítěží, ale bude v něm fungovat, platit daně a třeba sám začne pomáhat, protože na vlastní kůži poznal, že to má smysl.

Co by podle vás pomohlo, aby se filantropie stala přirozenější součástí života Čechů?

Odpověď na tuto otázku má dvě roviny – osobní a systémovou. Přestože je filantropie osobní, intimní záležitost, má podle mě velký smysl o ní mluvit a sdílet své zkušenosti a tím inspirovat nebo motivovat ostatní. A nemusí to být jen v oblasti velkých darů nebo nadací, kdy máme skvělé příklady manželů Dvořákových, Vlčkových nebo bratrů Wałachů a jejich rodin. Klíčové je o filantropii, solidaritě, pomáhání, sdílených hodnotách mluvit v rodině, s dětmi, pro které se pak darování peněz, času nebo později zkušeností stává přirozenou věcí.

Ta druhá rovina je systémová. Stát má možnosti a cesty, jak podpořit filantropii. Může jít např. o vyšší daňové zvýhodnění – aktuálně si mohou fyzické a právnické osoby odečíst až 15 procent ze základu daně.

Je ale dobré si říci, že filantropie u nás se opravdu rychle rozvíjí a podle průzkumů dárcovství, který je k dispozici na indexsolidarity.cz, překračuje 20 miliard korun ročně, Češi a Češky v minulém roce odpracovali bez nároku na odměnu pro osoby mimo svoji domácnost a rodinu, pro zranitelné skupiny a pro přírodu celkem asi 95 000 plných úvazků v hodnotě asi 34 miliard korun a téměř polovina dospělých za poslední rok darovala peníze. Rozhodně tak můžeme být inspirací i pro naše sousedy v regionu.