Benátky v mollových tóninách. Co navštívit na letošním bienále umění

Benátky v době bienále jsou něco jako Karlovy Vary v době filmového festivalu nebo Ostrava během Colours. Tradiční skladbu lidí, ať už jde o lokály, či turisty, tu naruší určitá bublina, která se od ostatních liší na první pohled. Konkrétně v Benátkách se mezi cizinci s foťákem namířeným na baziliku sv. Marka mísí kurátoři, výtvarníci i další kultury chtiví nadšenci, kteří přijeli za tím nejlepším světovým uměním koncentrovaným v až absurdně krásných kulisách historického města. Projít vše je nemožné a možná je i zbytečné to zkoušet. Jak si ale vybrat správně?

Letošní 61. ročník nese název In Minor Keys, v mollových nebo také tlumených tóninách. Kurátorkou byla jmenována Koyo Kouoh, Kamerunka žijící od třinácti let v Curychu, ředitelka muzea Zeitz MOCAA v Kapském Městě a první africká žena v čele bienále v jeho více než stoleté historii. Zemřela nečekaně v květnu 2025, výstavu však její pětičlenný tým dokončil podle původního plánu. Výsledek je důkazem, že i kurátorský rukopis může být něčím, co přetrvá.

Bienále můžeme rozdělit na centrální kurátorovanou výstavu a národní pavilony. Hlavní výstavní prostory jsou dva – Giardini a Arsenale, vzdálené od sebe přibližně deset minut chůze. Mimo tyto lokace se desítky dalších národních přehlídek a přidružených výstav rozlévají po celém městě. Vodítkem při brouzdání ulicemi je červené čtvercové logo umístěné před vstupy do paláců, kostelů či měšťanských domů, které výrazně označuje, že „tady“ je umění a jste zváni k návštěvě.

Začněte u nás

Český a Slovenský pavilon v Giardini slaví letos sto let a J&T Banka je jeho hrdým partnerem. Pavilon byl otevřen při první účasti Československa v roce 1926, navrhl ho architekt Otakar Novotný a letos je při výročí znovuotevřen po rekonstrukci.

Výstava v pavilonu nese název The Silence of the Mole a jedná se o společný projekt českého umělce Jakuba Jansy a slovenského dua Selmeci Kocka Jusko. Centrálním dílem je krátký film s Panem K., vyčerpaným hercem, který celý život ztvárňuje postavu Krtka.

Symbol dětské nevinnosti, který se proměnil v licencovanou komoditu a nástroj kulturní diplomacie. Velkoformátovou obrazovku doplňují Krtkovy nefunkční nástroje, folklórní předměty připomínající vozembouchy, které ale neplní svou funkci a rozhodly se mlčet. Výstava pokládá otázku, co se stane s představivostí, když se stane veřejnou maskou, nebo také co se stane člověku, který celý život ztělesňuje někoho jiného.

Co dalšího vidět v Giardini a Arsenale

Náš pavilon sousedí s německým, který je v letošním ročníku jedním z nejsilnějších. Sung Tieu a Henrike Naumann vytvořily výstavu nazvanou Ruin zkoumající paměť a migraci. Za pozornost stojí i fasáda pavilonu, která byla pokryta více než třemi miliony mozaikových kostiček. Ty zobrazují panelový dům v Berlíně, který byl určen pro smluvní pracovníky v NDR z Vietnamu a ve kterém umělkyně Sung Tieu se svou matkou žila. Přenesením socialistického paneláku na fašistickou architekturu německého pavilonu z roku 1938 naznačuje, jak snadno jeden režim nahrazuje druhý.

Japonský pavilon je zase nejhravějším zážitkem celé přehlídky. Umělec Ei Arakawa-Nash zve návštěvníky, aby si dočasně „adoptovali dítě”, jednu z více než 200 panenek s brýlemi a váhou čtyřměsíčního mimina. Dílo Grass Babies, Moon Babies z vás udělá dočasného rodiče, který musí výstavou procházet s dítětem v náručí. Zní to podivně, ale funguje to překvapivě silně.

Britský pavilon letos zastupuje Lubaina Himid a její nový soubor se věnuje migraci, rodinnému životu a domovu. Jde o jednu z mála výstav, kde najdete pouze tradiční výtvarná média – obrazy a sochy.

Za zvláštní zastávku stojí určitě rakouský pavilon. Choreografka a performerka Florentina Holzinger proměnila pavilon v jakýsi aquapark s názvem Seaworld Venice, kde nahá performerka krouží na vodním skútru, visí hlavou dolů z bronzového zvonu nebo je ponořena v nádrži, která je napájena filtrovanou močí návštěvníků, kteří si odskočili do přilehlých toalet. Je to silný a působivý komentář ke klimatické změně a moci, rozhodně ale ne pro slabé povahy. Pokud se do Benátek nevypravíte, zkuste si vygooglit alespoň pár videí.

Španělský pavilon letos po rozsáhlé rekonstrukci představuje projekt Los Restos od Oriola Vilanovy, monumentální instalaci postavenou na dvacet let sbírané kolekci pohlednic, kterou jsou doslova vytapetované všechny místnosti. Nizozemský pavilon zase nabízí znepokojivé performativní dílo The Fortress od Driese Verhoevena: ikonická světlá modernistická budova Rietvelda se postupně v průběhu 25minutového představení uzavírá ocelovými okenicemi a mění z otevřeného prostoru na temnou pevnost.

V Arsenale si nenechte ujít Lucemburskou přehlídku s provokativním názvem La Merde od umělkyně Aline Bouvy, imerzivní instalaci s obří obrazovkou, zrcadlovým sklem a prostorovým zvukem. La Merde, které tu překládat nemusím, se ve filmu chová jako člověk, prochází každodenními situacemi, cítí hanbu a čelí společenskému tlaku. Funguje to lépe, než zní na papíře.

Maroko se letos na bienále představuje vůbec poprvé v samostatném pavilonu. Projekt Asəṭṭa umělkyně Aminy Agueznay mapuje řemeslné tradice v kontextu současnosti. A pak je tu indický pavilon s bambusovou instalací postavenou přímo na místě s vůni dřeva, hlíny a prachu a výšivku, která vás ohromí svou precizností, rozměry a velmi nápaditou instalací.

Další česká jména v Benátkách

Česká stopa v Benátkách sahá daleko za hranice národního pavilonu. David Černý představuje v Cannaregio svou první sólovou výstavu v Benátkách. Artocalypsa (do 6. listopadu 2026) shromažďuje přes tři desetiletí jeho tvorby a skrze téma zbraní zkoumá násilí jako kontinuum procházející celými dějinami civilizace.

Sklářský sochař Martin Janecký vystavuje v Palazzo Cavalli-Franchetti na Grand Canalu a jeho výstava Dreamers přináší jeho typické plastiky na jedno z nejprestižnějších míst města.

Sochy Richarda Štipla společně s křišťálovou sochou Václava Ciglera a díly dalších mezinárodních tvůrců lze vidět v Palazzo Pisani Moretta (do 4. října 2026), které letos poprvé otevřelo brány veřejnosti jako sídlo nové Fondazione Dries.

V nordickém pavilonu v Giardini pak stojí za zastávku výstava, na níž se podílí Klára Kristalová, švédská sochařka narozená v Praze. Její keramika zkoumá izolaci, proměnu a psychologickou hloubku skrze pohádkovou obraznost.