Co se v článku dozvíte:
Nabídka na trhu s uměním je v podstatě nekonečná. Vedle žijících umělců se o to starají zejména fenomény, pro něž se vžil termín 3D, tedy debt, death, divorce, v češtině dluh, smrt a rozvod. Právě na to, jakou roli v dědickém řízení hrají sbírky, se zaměřila nejnovější epizoda ze série videorozhovorů Až bude čas…, jejímiž hosty byli sběratel Jan Bejšovec a kurátorka a art specialistka J&T Banky Valérie Horváth.
Předávání majetku, ať už za života, nebo po smrti v rámci dědického řízení, se často řídí rozumem a čísly. Má to ale jednu významnou výjimku: sbírky, a to zejména ty umělecké. Ty totiž pro své budovatele mají mnohdy nevyčíslitelnou emocionální hodnotu, která se může zásadně lišit od hodnoty vyjádřené penězi. I proto se právě sbírky často v rámci předávání majetku řeší na základě jiných pravidel než ostatní hmotný i nehmotný majetek.
Podle sběratele Jana Bejšovce, který je známý svými sbírkami umění či vína, je základem sbírání vášeň. A ta se dědit nedá.
„Pro mě je sbírání vášní od raného dětství, už jako tří- nebo čtyřletý jsem sbíral všechno, co se sbírat dalo. Známky, mince, pohledy, krabičky od sirek. Zhruba ve druhé či třetí třídě jsem pak začal budovat svou první zásadní sbírku knih Julese Verna. Nakonec jsem jich nasbíral asi šedesát, mnoho z nich mám v knihovně dodnes, další jsou uchovány v suchu a teple,“ popisuje začátky svého sběratelského života Bejšovec.
Na obrazy se začal soustředit ve 14 letech, kdy dostal malý obrázek od Zdeňka Buriana, posléze se ke sbírání přidalo ještě víno. Právě umění a víno jsou přitom v současnosti hlavní Bejšovcovy sbírky.
„Sbírka je odrazem osobnosti sběratele. A tím je také vlastně nepřenositelná. Takže nepočítám s tím, že by můj syn jednou převzal tu sbírku, jak ji vytvořím já. Ale snažím se v něm tu vášeň vzbuzovat a byl bych rád, kdyby, až to přijde, si vybral deset patnáct děl, která by si ponechal,“ dodává Bejšovec.
Jan Bejšovec přitom svému synu Johanovi od dětství vytváří vlastní sbírku. Průřez obou jejich sbírek v roce 2024 představila galerie Magnus Art.
„Snažím se respektovat, co se mu líbí a co jej zajímá. Když byl malý a četli jsme Krtečka, snažil jsem se mu sehnat originál Krtečka. Když jsme potom četli dobrodružné romány, podařilo se mi koupit krásný obraz od Zdeňka Buriana,“ dodává Bejšovec.
Valérie Horváth: Umění se musí líbit
Že by se celá sbírka bez jakékoli změny dělila v rámci rodin, se v současnosti téměř neděje. Jedinou výjimkou jsou podle kurátorky a odbornice na trh s uměním Valérie Horváth šlechtické rody.
„V těchto rodech není vůbec neobvyklé, že se členové nejmladší generace umění věnují nejprve studijně a posléze i profesionálně, stávají se kunsthistoričkami a kunsthistoriky, aby spravovali rodinné sbírky,“ připomíná Horváth.
U současných sběratelů, kteří své sbírky vybudovali ze zisků podnikání nebo investic, se pak předávání celé sbírky děje vskutku jen ojediněle. Podle Valérie Horváth běžně dochází k jednomu ze dvou scénářů: „První, častější, je prodej celé sbírky, nebo její části. Druhou možností je darování sbírky některé z institucí. Až poslední dobou se i čeští filantropové vydávají novou cestou a sami zřizují nadace, do jejichž správy sbírky dají.“
Pro české sběratele pak podle Valérie Horváth platí, že sbírání je skutečně primárně vášeň, případné zhodnocení původní investice není prioritou, ale spíše vedlejším účinkem. „I já svým klientům vždy připomínám, aby díla vybírali především podle vlastního vkusu. To je ten fundament, základ budoucího zhodnocení,“ dodává.
Až bude čas… Jsou věci, na které není čas. Témata, která se odkládají. Jedním z těch zásadních, jež současnou českou podnikatelskou elitu čeká, je předání rodového majetku a byznysu. Proto J&T Banka ve spolupráci s J&T Family Office připravila sérii videorozhovorů, kde s odborníky hledá odpovědi na otázky, které s předáváním úzce souvisí. |