Co nevynechat na Benátském bienále, část I.

3-minutové čtení
J&T specialista
sdílení

Valérie Horváth vystudovala dějiny umění na FF UK a Arts Management na VŠE, část studia strávila ve francouzském Dijonu. Působila v soukromých galeriích, naposledy spolupracovala se dvěma významnými sklářskými značkami.


Co nevynechat na Benátském bienále, část I.
radostiumeni

Benátské bienále je sice nejvýznamnější světovou přehlídkou současného umění, mnohým návštěvníkům ovšem může připomínat spíš sportovní událost. Mezi téměř 90 národními pavilony, obrovskou ústřední výstavou a stovkami souběžně konaných výstav se totiž všichni snaží najít to nejlepší. Krokoměry nestíhají, schody po benátských mostech se berou po dvou, espresso se pije po hektolitrech. Ve snaze usnadnit vám letošní cestu do Benátek proto přicházím s tipy, co podle mě opravdu stojí za to. Neberte mě ale úplně doslovně, dovolte si ztratit se kdesi v labyrintu benátských uliček a zaplout zrovna na tu výstavu, kolem které jste se náhodou nachomýtli.



A protože množství výstav v rámci, pod hlavičkou či souběžně s bienále je opravdu omračující, dovoluji si tipy rozdělit do několika kategorií v několika samostatných článcích. Začínáme Giardini della Biennale neboli prostorem zahrad s třicítkou národních pavilonů. Které z nich určitě nevynechat?


Česká republika

Nemůžu začít jinde než u našeho pavilonu. Po dlouhých pěti letech, během kterých zel prázdnotou, se letos konečně do Československého pavilonu vrátilo umění. Český projekt, který má na svědomí Eva Koťátková s kurátorkou Hanou Janečkovou, si už během zahajovacích dní získal mnoho pozornosti jak z řad návštěvníků, tak médií. Příběh žirafy Lenky, která byla v 50. letech odchycena v Keni a převezena do pražské zoo, kde po dvou letech zemřela na následky zápalu plic, budí emoce. Způsob, jakým ho Koťátková vypráví, vtahuje návštěvníky dovnitř, a to doslova. V pavilonu se mohou procházet obřím Lenčiným krkem a v jeho útrobách si na chvilku odpočinout a rozjímat.


Austrálie

Dnes už víme, že mezinárodní porota zvolila vítězem letošního bienále australský pavilon. Zlatého lva si odnesl Archie Moore, umělec s kořeny v domorodé kultuře. Stěny pavilonu popsal svým neuvěřitelným rodinným stromem čítajícím 2400 generací mapujících posledních 65 tisíc let. Sám svůj projekt s názvem kith and kin popisuje jako „památku věnovanou všem bytostem a prostor pro tichou reflexi minulosti, přítomnosti a budoucnosti“.


Polsko

Vítězem pro nejsilnější zážitek je pro mě letos Polsko. Zcela minimalistická instalace dvou obřích projekčních pláten na opačných koncích jinak potemnělého pavilonu staví návštěvníky čelem k ukrajinským válečným uprchlíkům. Ti k nim mluví jazykem války – opakují zvuky konkrétních válečných zbraní, které mají vryté do paměti, a vybízejí návštěvníky, aby je opakovali po nich. Zvuky, které bychom jindy považovali za dětinské, mrazí – jak z úst konkrétních jednotlivců, kteří je slyšeli na vlastní uši, tak ve sborovém opakování návštěvníků pavilonu.


Německo

Asi největší haló letos vyvolal německý pavilon, před kterým se při zahajovacích dnech tvořily fronty na dlouhé desítky minut. Začíná to horou hlíny, kterou Ersan Mondtag zasypal hlavní vchod pavilonu tak, že návštěvníci musí chodit bočním vchodem. Pokračuje působivou fantazií Yael Bartana o vesmírné lodi, která odváží obyvatele zdevastované planety Země do neznámých galaxií. A končí (nebo začíná?) na poměrně vzdáleném benátském ostrově La Certosa, kam Německo umístilo druhou část své letošní prezentace.


Francie

Notnou dávku pozornosti na sebe letos strhnul mladý sochař Julien Creuzet, který letošní francouzský pavilon rozvibroval fantaskním podmořským večírkem, kterým propojuje svůj martinický původ, francouzskou národnost i samotné Benátky. Uvolněná atmosféra, podmanivá hudba v rytmu hip hopu i pestrobarevní vodní tvorové dohromady tvoří svět sám o sobě, který vábí návštěvníky dovnitř a vně je vypouští s úsměvem na rtech. A to dokáže opravdu jen málokterý projekt pracující s tématem migrace a kolonialismu, které se prolíná celým letošním bienále.


Ústřední pavilon

Nejedná se sice o národní pavilon, v Giardini ale určitě nevynechejte ani Ústřední pavilon, který je součástí hlavní výstavy letošního bienále. Pod tématem Stranieri Ovunque – Foreigners Everywhere neboli Cizinci všude. Různé sekce věnované portrétům, abstrakci nebo třeba italským umělcům, kteří tvořili v zahraničí od jiných evropských států, přes Afriku a Asii až po Spojené státy, představují dohromady rozmanitý celek, který doplňuje výstavu v hlavní lokaci v nedalekém Arsenale.


Upozornění

Uvedené informace představují názor J&T Banka, a.s., který vychází z aktuálně dostupných informací v čase jeho zhotovení k výše uvedenému dni. Uvedené informace nepředstavují nabídku, investiční poradenství, investiční doporučení k nákupu či prodeji jakýchkoliv investičních nástrojů ani analýzu investičních příležitostí. Uvedené prognózy nejsou spolehlivým ukazatelem budoucí výkonnosti. J&T Banka, a.s., nenese žádnou odpovědnost, která by mohla vzniknout v důsledku použití informací uvedených v tomto materiálu. O případné vhodnosti investičních nástrojů se poraďte se svým bankéřem, investičním zprostředkovatelem nebo jeho vázaným zástupcem.