Kenny Garrett, ikona moderního jazzu a žák těch největších legend, dorazil na konci listopadu do Prahy a jeden z jeho koncertů patřil i klientům J&T Banky. Saxofonista, jenž prošel kapelami Milese Davise i Arta Blakeyho, dnes už vystupuje sice méně, ale s o to větší intenzitou. V Praze tak znovu ukázal, co znamená opravdová vášeň pro hudbu. Jeho koncerty jsou důkazem, že hudba může být mostem mezi žánry, rituálem i léčivým dotykem.
Jak vlastně vypadá život špičkového jazzového muzikanta?
Hraji okolo sedmdesáti koncertů ročně. Většinou v podobě nějakých turné, koncertních šňůr. V 70. a 80. letech jsem prožil život většinou na cestách. Dnes je mi pětašedesát, a tak dávám méně koncertů a vybírám si to, co považuji za podstatné.
Organizačně ale takové cestování není jednoduché.
To opravdu ne. Ale mám výborného manažera, který kromě jiného dbá, aby nás šest muzikantů plus doprovod a nástroje bylo v době odjezdů včas na místě. Není to vždycky úplně snadné. Ale jak říkám, je nás jenom hrstka. Když jsem v sedmnácti začínal v orchestru Mercera Ellingtona, bylo to mnohem, mnohem složitější.
Najdete si čas podívat se po městě, ve kterém zrovna hrajete?
Moc ne, ale když to jen trochu jde, rád se po něm procházím a nasávám atmosféru. Zrovna Praha je pro mě velkým zážitkem. Miluji procházky a jsem rád, když jsme někde třeba jen o den déle. Všeobecně miluji cestování, hlavně po Číně a Japonsku. To je pro mě nejinspirativnější oblast světa. Věřím, že hudba – a nejen ta moje – má v sobě léčivou sílu. A tam nacházím podněty a vracím se s nimi domů do New Jersey.
Máte pak nějakou speciální metodu koncentrace před vystoupením?
Nejdůležitější, jak zvládnout delší turné v dobré kondici, je spánek. Snažím se ho mít co nejvíc. Být dobře vyspaný znamená tu nejlepší garanci dobrého vystoupení. Vrací energii a dodává sebejistotu. Samozřejmě, když hrajeme v Evropě nebo v Japonsku, musím se vyrovnat se změnou časového pásma. Ke koncentraci mi pomáhá také chůze.
Dvě velké baterie rytmických nástrojů, zpívající perkusionistka, klavírista, basista a vy. Jak často zkoušíte, abyste se dostali do společného duchovního prostoru?
Před každým koncertem máme zvukovou zkoušku. Při ní si zopakujeme klíčové momenty, které nás večer čekají. To pro kapelu, která si podle poslední desky říká The Sounds Of Ancestors, stačí.
Hodně při vystoupení improvizujete? Chvílemi to vypadalo, že si hrajete mezi sebou nějaké hry.
Strašně záleží na prostředí, na publiku, na celkové náladě. Ale ano, můžeme těm interakcím říkat hry. Vnímám je jako pozitivní lidskou činnost. Je pro ně dost široký prostor, protože – jak říkávám – schovávám hudbu pod jeden deštník. Od be bopu po hip hop, všechno se tam vejde, když chceš.
Kdo vítězí?
Vždycky všichni.
Liší se nějak evropské jazzové publikum od toho amerického?
Sotva. Spíš záleží na místě a prostředí než na zemi, kde hraji. Když jsou lidé otevření mé hudbě, tak je to přibližně stejné.
Kenny Garrett Americký jazzový altsaxofonista a flétnista. S jazzem se setkával už od útlého věku, neboť jeho otec byl tenorsaxofonista. Svou kariéru zahájil na konci sedmdesátých let jako člen orchestru Duke Ellingtona, který tehdy vedl Mercer Ellington. Spolupracoval i s dalšími jazzovými velikány, jako byli Freddie Hubbard, Woody Shaw, Art Blakey's Jazz Messengers a Miles Davis. |
Vaše hudba vysílá k lidem pozitivní energii. Sděluje radost z existence, štěstí z bytí. Není to vyčerpávající sdělovat posluchačům radost, štěstí a podobné emoce každý den?
Neřekl bych, vždyť jenom sdělujeme hudbou to, co žijeme. To, co sami cítíme. Nic nehrajeme, nic nepředstíráme. Vlastně si to užíváme. Když jsem kdysi hrával s Artem Blakeym, tak mi říkával, že hudba přichází od našeho Stvořitele skrze nás k lidem. Art taky říkal, že hudba má vyšší poslání – „smést z nás prach každodenního života“. I já, stejně jako on, se snažím svou hudbou přinášet něco vyššího, než jsme my sami. V tom vidím hlavní smysl toho, co chci svou hudbou říct.
Poznáte, že jste na jedné vlně s publikem? Že vaši muziku vnímá stejně jako vy?
Myslím, že ano. Co se týče koncertů samotných, určitě existuje jistá duchovní interakce mezi těmi, kdo jsou na pódiu a kdo v hledišti. To prostě vycítíte. Někdy je to od první minuty, ale někdy musíte lidi přesvědčit. Chci, aby lidi hudbou vnímali vyšší věci, ale zároveň chci, aby se bavili. Po většině koncertů mám pocit, že se mi to podařilo.
Vrátíte se z turné – a co potom? Jak vypadá váš den, když nehrajete?
Já žiji muzikou. Pořád studuji hudbu. Cvičím na všechny své nástroje, hlavně na altsaxofon, ale zkouším, jak by jednotlivé nápady vyzněly třeba se sopránkou nebo flétnou. Také zkouším skládat a hodně učím. Nejen žáky, ale i sebe.
Máte nějakou specifickou metodu komponování? Třeba se saxofonem v ruce?
Skládám obvykle tak, že si při pianu zpívám. A když vymyslím nějakou melodii, natočím si ji, nechám ji být a jdu dělat něco jiného. Když se k ní vrátím a pořád mě zajímá, tak s ní začnu dál pracovat.
Co studiová práce?
Záleží na příležitostech. Hraji se spoustou muzikantů a tu a tam mě někdo chce i ve studiu, abych hostoval při natáčení jeho projektu. Věci se ale změnily od dob, kdy jsem hrál s Chickem Coreou a Johnem McLaughlinem. Většinu alba Who Killed AI? jsem nahrál doma a pak jsem nahrávky poslal Svoyovi (pozn. red.: americký hudebník a producent), aby je doplnil elektronikou. Dneska existuje mnoho způsobů, jak dělat hudbu a neopustit při tom svůj dům.
Vy jste v roce 1989 nahrál s Milesem Davisem album Amandla, které je považováno za jedno z nejlepších moderních jazzových alb všech dob. To musel být velký zážitek, pracovat s takovým geniálním trumpetistou.
Budete se divit, ale já jsem se s ním ve studiu ani neviděl. Producent mi ve studiu pustil pásek s hudebním základem a prý ať si při něm podle libosti zahraji. Tak to udělali i další, co se na desce podíleli, včetně Milese pár dní po mně. Producent Marcus Miller pak vzal všechny záznamy, vybral nejzajímavější momenty, všechno sestříhal a smíchal tak, aby z toho nakonec vylezly výsledné skladby.
Ale vy jste s ním hrál i naživo!
Byla to velká lekce. Milesova genialita spočívala v tom, že uměl z muzikantů dostat to nejlepší, aniž by je nějak řídil. To je metoda, kterou jsem začal také používat, když jsem si založil vlastní skupinu. Chci, aby hudba zněla co nejvíc spontánně. Samozřejmě moji muzikanti musí vědět, co chceme říct a co od nich očekávám, ale mimo to, ať se hudba svobodně rozvíjí.
Býváte považován za nejvýznamnějšího altsaxofonistu od doby Charlieho Parkera…
To jsou takové novinářské hlášky. Jsem jiná generace a kromě Parkera jsem vyrostl na hudbě jiné generace muzikantů. Vyrůstal jsem s obdivem k muzikantům 60. let, miloval jsem invenci Jimiho Hendrixe, energii Jamese Browna a hudební tah funkového bandu Sly and The Family Stone. Ale to zdaleka nebyli mí jediní idolové, ke kterým jsem se snažil přiblížit.
Samozřejmě, že se do mého srdce vepsali i takoví lidé, jako byli Miles Davis, John Coltrane nebo řada soulových a gospelových hvězd. Všechny tyto vzory jsou skryté v tom, co hraji na své zatím poslední desce Sounds Of Our Ancestors. V mých skladbách najdete odkazy na hudbu interpretů, na nichž jsem kdysi v rodném Detroitu vyrostl. Ale baví mě hrát s mladými muzikanty. Přinášejí s sebou nové nápady a nové trendy, zatímco ti starší jsou přirozeně konzervativní. Já jsem ten, kdo nejvíc tíhne k novým nápadům.
A také ke spoustě nápadů, které pocházejí z tzv. world music, hudby lidové kultury z celého světa.
Ano, to je důležitý zdroj inspirace. Nejvíc asi z afrokubánské oblasti. Hrál jsem kdysi s Chucho Valdésem (pozn. red.: kubánský pianista), ale zajímaly mě i náboženské chorály nigerijských kmenů nebo hudba gwo ka z francouzského ostrova Guadeloupe. Hlavně pokud to byla hudba obřadní a duchovní. Celá poslední deska a hlavně titulní skladba jsou poctou Orunmile, yorubské bohyni moudrosti.
Je známo, že jste ještě před tím v roce 2024 natočil svou první elektronickou desku, už zmíněnou Who Killed AI? Zajímá vás problematika kolem umělé inteligence v hudbě? V poslední době se hodně hovoří o tom, že AI začne vytlačovat živé muzikanty. Co s tím?
AI je tady a nedá se vyhodit oknem. Ale vždycky se najde způsob, jak pokračovat dál. Na živé hraní zatím vliv nemá. Podívejte se, co se za posledních čtyřicet let díky elektronické revoluci změnilo – nejdřív umělé bicí, pak syntezátory, počítačové programování hudby… Vždycky jsme se dokázali přizpůsobit a najít nové cesty.
Autorem rozhovoru je hudební publicista Josef Vlček.