O sbírku je potřeba pečovat

Natrvalo se sběratelé v Praze usadili i se svým synem v roce 2006. „Toto období se neslo ve znamení častého setkávání s malíři, fotografy a designéry. Potkávali jsme se v jejich ateliérech, v kavárnách, ale i u nich nebo u nás doma. A právě osobní kontakty s umělci sehrály zásadní roli při budování naší sbírky,“ vypráví Boudewijn.

V roce 2012 se stěhovali znovu, tentokrát do Paříže. Jejich zájem o české umění i vazby na zdejší umělce přetrvaly i léta strávená ve městě na březích Seiny a následný přesun do další evropské metropole, Lisabonu. „Stále jsme se soustředili na udržování a další prohlubování pražské sbírky. Amsterdam, Praha a Lisabon společně tvoří geografický i kulturní trojúhelník, který formoval náš pohled,“ říkají.

V polovině loňského roku se do Prahy vrátili a se zvědavostí sobě vlastní zjišťují, jak se česká umělecká scéna mezitím proměnila.

Pojďme se vrátit na úplný začátek vaší sběratelské cesty. Inklinovali jste ke sběratelství i před příjezdem do Prahy?

B: Touhu sbírat věci, které se mi líbí, mám už od dětství. Jako malý kluk jsem začínal s poštovními známkami a náhodné dětské sbírání velmi brzy přerostlo v pokus získat veškeré známky vydané v Nizozemsku. A to pokud možno bez razítek. Dařilo se mi poměrně dobře, ale když nastal na filatelistickém trhu propad, tak jsem sbírku prodal.

Navázal jsem na to až v Praze, kdy jsme řešili rekonstrukci našeho domu. Nebavilo mě celý den sedět u stolu se stavbyvedoucím, proto jsem navrhl Yvette: „Pojďme radši začít něco sbírat.“

Y: O umění jsme se ale začali zajímat už dříve. Boudewijn během studia na vysoké škole četl knihy o umění, v Eindhovenu jsme společně navštěvovali kurzy dějin umění a rádi jsme trávili čas i v muzeích a galeriích.

Zatímco já jsem vizuálně založená, Boudewijn je opravdový lovec. Klidně bych přišla do galerie a jednoduše si koupila to, co se mi líbí. On na to jde systematicky – pročte si všechny dostupné informace, daného autora delší dobu sleduje a pak navštíví jeho další výstavu.

Co tedy po návrhu začít sbírat umění následovalo?

Y: Velmi brzy jsme zjistili, že v Praze v té době neexistovaly v podstatě žádné galerie.

B: Kromě MXM (pozn. red.: jedna z prvních komerčních galerií v Česku založená v roce 1991).

Y: A tak jsme se vypravili do Národní galerie a bavili se s tehdejším ředitelem, který nás nakonec odkázal na kurátora Radka Váňu, s nímž jsme pak dlouhá léta spolupracovali. Během prvního setkání přímo ve Veletržním paláci jsme dali dohromady seznam umělců, kteří by pro nás mohli být zajímaví. A začali jsme s Tomášem Svobodou, jeho triptych jsme koupili přímo v Akademii výtvarných umění.

B: Další Tomáš, tentokrát Císařovský, nás pak představil několika dalším umělcům.

Naráželi jste během schůzek na jazykovou bariéru?

B: Zpočátku to bylo poměrně komplikované. Na začátku 90. let nebyly v Československu žádné tištěné materiály v angličtině. Člověk si mohl jen listovat a prohlížet obrázky, ale možná to nakonec byla naše výhoda, že jsme museli vybírat jen na jejich základě.

Y: Vůbec jsme se navíc neorientovali v komplikovaných vztazích, které tehdy na uměleckém trhu panovaly. Nikdy jsme se nepodíleli na žádném „skupinkování“ a ani nás to nezajímalo.

Mnoho umělců zastoupených ve vaší sbírce říká, že jste si vždy neomylně vybírali ta nejlepší díla.

B: Celý život se řídím tím, že jediné, co přežije, je kvalita. Proto vždycky hledám jen to nejlepší. Ale když vybíráme ze tří obrazů, tak je to Yvette, kdo udělá definitivní rozhodnutí. Já zajistím, že se dostaneme k dobrému umělci, ale při výběru mezi dvěma třemi pracemi spoléhám na její bezchybný pohled.

S jakým záměrem jste sbírku budovali?

Y: Chtěli jsme současné umění, to bylo naše jediné kritérium. Chtěli jsme s umělci mluvit a navštěvovat je v ateliérech. Nikdy jsme si proto nepořídili dílo umělce, který byl po smrti.

B: Soustředili jsme se také výhradně na české umění, přáli jsme si, aby vznikl jeho ucelený přehled. Když jsme se po letech přestěhovali do Portugalska, řekl jsem: „Nemůžeme začít budovat portugalskou sbírku. Stojí to příliš času a energie, raději prohloubíme tu českou.“

Y: Byla radost sbírku budovat. Máme rádi osobní kontakt s umělci a všechny zastoupené v naší sbírce osobně známe a dlouhodobě sledujeme. Když někdo z nich pořádá vernisáž, rádi tam zajdeme. Stejně tak když se s některým z nich dlouho osobně nevidíme, navštívíme ho v ateliéru.

Ale když o tom přemýšlím, tak mi naše sbírka přijde vlastně divná. A je to kvůli Boudewijnovi. On přemýšlí ve vymezeních, takže u každého díla jsme se nejdřív museli podívat, kdo ho vytvořil. Když to nebyl Čech, nemohli jsme ho koupit.

Naráželi jste tedy na limity rozhodnutí sbírat výhradně české umění?

Y: Jednou jsme byli v ateliéru Martina Mainera, měl tam tehdy i díla svých studentů. Objevila jsem fantastický obraz krokodýla. Říkala jsem Martinovi, jak je student skvělý, a on mi odpověděl: „Tak to máš problém. Je to Maďar.“ Když jsem se podívala na Boudewijna, bylo to jasné. Nemůžeme ho koupit, protože se nehodí do sbírky.

B: To bys pak najednou mohla začít sbírat celou střední a východní Evropu. Musíš mít geografický rámec.

Y: Ale to přece není vůbec potřeba.

B: A také finanční rámec. Jinak začneš nakupovat skvělé věci z Maďarska, Ukrajiny nebo Sofie a utrhneš se z řetězu. Určitý rámec vše zjednoduší. Myslím, že je lepší mít deset obrazů od Rittsteina než dva od Rittsteina, dva od nějakého Rusa a další dva od Ukrajince.

Y: To jsou debaty, které spolu pravidelně vedeme.

Sbíráte také užité umění, a to i v podobě prostorových objektů. Dlouhodobě spolupracujete například s nizozemským designovým studiem Studio Job. Vnímáte rozdíl mezi výtvarným uměním a designem?

B: Neděláme v tom rozdíly.

Y: Design a sochy jsou pro nás nenahraditelné. Milujeme figurativní tvorbu a nebojíme se barev nebo nejrůznějších objektů. Studio Job nevnímám jen jako návrháře, ale jednoduše jako umělce.

Součástí vaší sbírky je pět děl s tematikou chrámu svatého Mikuláše, dominanty pražské Malé Strany, které vznikly na zakázku. Jaký je jejich příběh?

Y: Boudewijna chrám svatého Mikuláše opravdu oslovil, je to poznávací znamení Malé Strany. A tak přišel s dalším rámcem. Umělcům jsme při zakázce dali jen dvě omezení – velikost 2 × 2,4 metru a téma kostela. Co s tím udělají dál, nám bylo jedno. Některým umělcům se do toho příliš nechtělo. František Matoušek třeba říkal: „Pěkně děkuju, ale do toho nejdu. Takhle velké obrazy nedělám.“

B: Pracoval totiž výhradně s materiálem džínoviny, jejíž maximální šířka je 90 centimetrů.

Y: O půl roku později nám ale Matoušek najednou zavolal, že je náš obraz hotový.

B: Ptali jsme se sami sebe: „Jaký obraz? Vždyť jsme si u něj žádný neobjednali.“ Přesto jsme vyrazili k němu do ateliéru, vystoupali všechny ty schody a najednou ho uviděli.

Y: Vymyslel, že kusy látky může sešít, a bylo to poprvé, co takto postupoval. Šlo o zakázku, která inspirovala samotného umělce. Stejně tak Martin Mainer tvrdil, že roky nic podobného nedělal a není to nic pro něj. Naopak Tomáši Císařovskému a Jakubovi Špaňhelovi se téma moc líbilo, Špaňhel se navíc tematikou kostelů už v minulosti zabýval.

Jste jedni z mála sběratelů, kteří se v nultých letech zaměřovali i na uměleckou fotografii.

Y: Ano, ale zajímala nás opravdu umělecká fotografie, ne dokument nebo módní fotka. Například Václav Jirásek dlouhodobě fotografuje vesnické mikulášské oslavy, všechny ty bláznivé masky, to je pro mě extrémně zajímavé. Baví nás také aspekt dlouhodobosti – pokaždé, když jsme k němu do ateliéru přišli, jsme mohli sledovat, kam se celá série vyvinula. Koupili jsme pět jeho velkých fotek. Jsou to krásné kusy, skoro objekty.

B: Ano, působí až zastrašujícím dojmem. Nemůžeš se dívat vedle.

Ve svém bytě jste pravidelně pořádali umělecké večírky. Jak tato tradice vznikla?

Y: Jednu dobu bydlela ve stejném domě jako my i designérka Eva Eisler a v přízemí měl kancelář Bořek Šípek, proudila tam tak spousta umělců. Jednou jsme s Evou vymysleli, že uspořádáme společný večírek. Pozvali jsme nejrůznější milovníky umění, ale taky třeba nizozemského velvyslance, Eva přizvala své studenty z UMPRUM a spoustu přátel. Byla to špičková party!

Vždy týden před večírkem jsme byli sami sobě kurátory a podívali se na všechna díla, která máme. Obrazy, co byly na zdi, jsme sundali a pověsili nové. I pro umělce samotné bylo pěkné vidět nové přírůstky vedle starších obrazů. Večírky jsme pořádali zhruba tři roky, pak jsme se přestěhovali do Paříže a Eva se také odstěhovala, takže to celé trochu vyvanulo.

Jak vnímáte roli sběratelů v uměleckém světě?

B: Sběratelství vnímám jako snahu podpořit umělce a zajistit, aby mohl pokračovat v práci. To považuji za stěžejní. A jedním z prostředků, jak toho dosáhnout, je právě budování vlastní sbírky.

Y: Před několika lety jsme začali sbírku inventarizovat, protože jsme neměli přehled, co všechno vlastně máme. Připravili jsme certifikáty, a když jsme chtěli, aby je umělci podepsali, zpočátku se jim do toho nechtělo. Říkali: „Vy to chcete prodat?“. Ale o to nám vůbec nešlo, opravdu jsme to chtěli jen jako potvrzení pravosti.

B: Pro nás umění není investice. Je samozřejmě prima, když jeho hodnota stoupne, ale vůbec nám o to nejde. Obrazy se nemění, bez ohledu na cenovku.

Jste ukázkovým příkladem zodpovědného sběratelství – pokud byl umělec zastupovaný galerií, vždy jste nakupovali přes ni.

Y: Je mi líto, že se čeští umělci tak málo dostanou do zahraničí. Nizozemci například vůbec netuší, co české umění je. A právě v tom by umělcům mohly galerie pomoct. Nicméně v Česku nejsou mezi oběma stranami dobré vztahy, navzájem si nevěří.

Stalo se nám, že k nám na výstavě přišel umělec a řekl: „Tady si to nekupujte. Počkejte, až výstava skončí, a pak vám to prodám přímo.“, protože chtěl cenu uvedenou na cenovce. Ale nedochází jim, že galerie také musí růst, aby mohla do ciziny a nabídnout jim zviditelnění i tam.

Přemýšlíte o tom, co uděláte se sbírkou do budoucna?

Y: O sbírku je potřeba pečovat. Neustále si proto klademe otázky: Co s ní budeme dělat? Darujeme ji? Dáme ji jako celek do dražby? Předáme ji další generaci? Pořád nevíme.

Vlastní muzeum mít nechcete? Máte spoustu prací s muzeální hodnotou.

B: Ne, muzeí je i tak dost. Podle mě je lepší se postarat, že se celá sbírka, nebo alespoň její část, dostane do dobrého muzea.

Y: My máme obecně problém s tím se předvádět. Přidanou hodnotu muzea tedy nevidím.

B: Věřím, že z našeho návratu do Prahy spousta věcí sama vyplyne. Základem naší sbírky vždy budou obrazy – pokud budou cenově dostupné, budeme v jejich sbírání pokračovat. Vyhledáme všechny naše známé, ať zjistíme, jak se mají, zajdeme do ateliéru podívat se na nové věci. Dovedu si představit, že nastane revival.